Petr Bezruč (Vladimír Vašek) se narodil před 140 lety - 15. září 1867, zemřel 12. února 1958
Před čtyřmi roky jsme vysílali hodinový dokument Petr Bezruč bez záruky? (podílel jsem se na něm jako autor námětu), od té doby musím na starečka myslet. Ať už se na Slezských písních podílel jakýmkoliv způsobem, v mých očích to nic neubírá na jeho velikosti. Už jen to, že bez uzardění mohl vést odborné rozpravy s botaniky a zoology! Před sedmdesáti lety viděl dál než řada tehdejších přírodovědců. Cožpak popis proměn řeky (nejspíš Romže) v knížce Lolo a druhové nepředstavuje ekologické myšlení ochránců přírody jedenadvacátého století?!
Když jsem se známými a přijde řeč na Bezruče, vybaví se mi všechny ty korespondenční lístky, pohlednice a dopisy, které začínají oslovením Krašlička Helenka... Jako rodinnou památku je uchovává můj kamarád, biolog Bohumír Lojkásek. Pravidelná korespondence je ohraničena lety 1942-1950, pak už jen několika příležitostnými lístky. Končí vlastně svatbou čtyřiadvacetileté Heleny Holinkové s Bohumírem Lojkáskem st. Dlouho jsem si lámal hlavu s tou krašličkou, zněla mi jako kraslička, a přitom je to tak prosté. Mladičká kadeřnice krášlila básníkův vzhled u svého strýce, lazebníka Mecha na Ostravici.
Starému ještěrovi táhlo na osmdesátku a zhlížel se v žabjatkách! Helence posílal psaníčka a pohlednice z výplazů a ona mu za to dávala znamení papírkem zastrčeným v plotě, že naši nejsou doma a vzduch je čistý. Ve stejné době Bezruč říkal své mladé sekretářce: Jsi jaro mého stáří.
K dobru dávám ještě historku z 50. let minulého století. Jednou mně ji vyprávěla vnučka básníkovy milenky Dody Bezručové. Když k nim Vladimír Vašek (Petr Bezruč) chodíval na návštěvu, to už do jejich místeckého bytu, Doda vždy poznamenala, ten starý ďábel už je tu zas, pochopitelně německy. (Na konci 19. století básníkovi, který kritizuje sociální poměry a národnostní útlak ve Slezsku ze strany Němců a Poláků, nevadilo, že Doda k nám coby polská šlechtična utekla před Rusy z Polska a mluví jenom německy. Lásce zkrátka neporučíš!) Jenže před padesáti lety si jí Vašek už nevšímal, více ho zajímala Dodina dcera. V básníkovi bylo skutečně něco ďábelského, třebaže Bibli znal dokonale. Konečně esejista Ernesto Sabato píše, že poezie je darem od ďábla. Ale jak je to vlastně s Bezručovými básněmi?
V loňském roce u příležitosti stého výročí nové školní budovy v mých rodných Václavovicích obec připravila sborník. Jsou v něm vzpomínky učitelů, kteří na škole působili. Připomíná se tu jistý František Halfar z kantorského rodu Halfarů; ve Václavovicích učil v letech 1895-1902. Je to jen náhoda, že Bezruč napíše nádhernou báseň Kantor Halfar? Mohl Vladimír Vašek Františka Halfara znát? Mohl, z vlasteneckých schůzek u advokáta Jana Petra v Místku. Na ně přece přivedl Vaška advokátův bratr a básníkův kumpán Ondřej Boleslav, bývalý učitel, který pro své národnostní cítění byl rakouskouherskými úřady ze školství vypovězen. Ale co když František Halfar u advokáta Petra nikdy nebyl?... Co když Vašek znal Halfara jen z vyprávění kamaráda a mj. i básníka Ondřeje? (O. B. Peter - některými bezručovskými badateli považován za autora Slezských písní.)
Halfar nejenže pocházel ze stejného kraje jako Peter, ale pojily je i stejné názory. Ze školní ročenky se dovídám: V době vedení školy Františkem Halfarem došlo k zajímavé události dokumentující národní cítění a protirakouský postoj místních učitelů. Stalo se tak při oslavách 50. výročí panování císaře Františka Josefa dne 12. února 1898. Událost zaznamenal v nově založené kronice obce tehdejší starosta takto: "Slavnostního seřazení u kostela v Šenově, kde byla sloužená mše P. Kapinusem, účastnili se ditki ze tří škol na panství, šenovské, bartovické a venclovské. Po mši šli učitelé s ditkami do školy, kde jim byl vysvětlen význam tohoto dne. Před školou byly přichystány tři jubilejní kaštany. Páni František Halfar a Rudolf Stejskal ze školy nevyšli, ani příkaz dětem nevydali, aby se sázení stromků účastnily. Do této situace se musel vložit školní rada Jan Kozel, který děti k sázení přivedl."
Báseň Kantor Halfar mohl klidně napsat i Ondřej Boleslav Peter. Ale nejspíš nenapsal. Soudě podle jediné dochované Petrovy básně Bruzovice by to tak nesvedl. Už tím, jak přesahují dobové reálie, jsou to verše velkého básníka, básníka, který vidí dál než jiní. Ale co je více než jisté, matérii k veršům v bůhvíjaké podobě měl Vašek pravděpodobně od Petra.
Ale aby nic nebylo tak jednoduché: Na přelomu století veršovali skoro všichni učitelé. Dokonce tak jako Petr Bezruč. Rudolf Eliáš (ve Václavovicích v letech 1902-1904) si nejspíš hned v prvním roce služby posteskne:
Pecek Vincek - Prosící kantor
Dokud ty dáváš, dobře je.
Hůř, když sám nastavíš dlani!
Jednou jsem zaprosil na obci,
halířek nedali ani.
Halířek malá drobná věc.
Žebrák jej nevrle vrátí.
A tobě nedali ani ten
z výboru občané zlatí.
Žádal jsem o vincek do jizby,
aby mi zaháněl mrazy.
A výbor s burmistrem smějí se:
Žebráček zmrzlý se plazí.
Pecek chce, špatný to výmysl.
Bez pece kantorů kupa
žila tu u nás v komůrce.
Srdce prý zimou mu puká.
Zatížit obec snad? To by tak!
Duchna ať kantora hřeje.
Smějí se výboři všichni.
Celá ves se pecku směje.
Pak kantor prchl z dědiny,
by nezmrz, až přijdou mrazy.
A víckrát už nechtěl na zimu
nic z obce, přátelé drazí!
Verše nejsou zas tak špatné. Mohou být ovlivněny jednotlivými Bezručovými čísly v Herbenových Besedách Času, ale také nemusejí. Přece jen se píše teprve rok 1902.
Osobně si myslím, že tajemství zrodu jádra Slezských písní je ukryto někde mezi frýdeckými vesnicemi Bruzovice, Sedliště, Horní i Dolní Domaslavice, Kaňovice, Václavovice, Žermanice, Horní Bludovice, Soběšovice, tedy v kraji Ondřeje Boleslava Petra, Františka Halfara i Rudolfa Eliáše.
Autor: Jaromír Šlosar
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |