Poslední český kabinet je nejspíše nejslabším a nejrozhádanějším souborem, který kdy v Praze panoval. A to tu vládl i Ferdinand Dobrotivý, nad nímž se atentátník slitoval snad jen kvůli vladařově slabomyslnosti. Potom tu vládli nejrůznější grázlové. Mezi všemi vyniká poslední slabá koaliční vláda, v níž pospává sebestředná, nicméně všeho schopná figura - kníže Schwarzenberg. Protože se podařilo v posledních více než dvaceti letech rozkrást národní jmění, na němž pracovaly celé generace Čechů, zbylo nakonec k likvidaci jen pár posledních zrnek ze státního mlejna: týkají se zdraví a kvalit života vůbec. Tudíž roli největšího syčáka, který by mohl a měl být souzen, může převzít akorát bývalý ředitel hradecké nemocnice, jinak rentgenolog a ministr zdravotnictví, Leoš Heger, který již drží v ruce koště k vymetení posledních koutů národní mlýnice a je dost drzý na to, aby vyprovokoval potenciální střelce, aby už začali nabíjet své pistole. Ovšem výběru není konec.
   Druhým terčem by se potom mohl stát Jaromír Drábek, ministr práce a (a)sociálních věcí, který se již postaral o přiškrcení pracovních poměrů v této zemi a jal se dirigovat také podmínky v případě různých chorob. V zemi plné obav o ztrátu existence se ostatně ani nelze divit, že se nemocní chlapci i postarší dámy raději potí v modrákách, než by vyleželi chorobu, jak bývalo zvykem, doma v posteli. Nemluvě o tom, že při průměrném příjmu okolo 30 tisíc korun je třídenní marodění poněkud nákladným odpočinkem v ceně 3000 korun. Takže se nelze divit průzkumu, z něhož vyplynulo, že s chřipkou chodí do práce dvojnásobek lidí než v dávných letech, bez ohledu na skutečnost, že cestou v hromadné dopravě a v práci nakazí další a průběh svého onemocnění zhorší. Celkem bylo ověřeno, že 42 procent demografického vzorku vůbec nechodí s chřipkou k lékaři, i když přecházení viróz přináší časté komplikace.
   Potom si připočtěme, že vláda již s předstihem rozhodla o příští demografické křivce – bude nás prostě méně: porodné se bude vyplácet jen na první dítě, sníží se rodičovské příspěvky i sociální dávky, podpory tělesně postižených, kteří se bez vodícího psa nebo různých dalších pomůcek vůbec neobejdou. Jak uvádí bývalý ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach, „čtyřletý model rodičovského příspěvku je nevýhodný a rodiče v něm přijdou o zhruba 20 tisíc korun“. Kdosi si v této souvislosti vzpomněl na scénář filmu Vesničko má středisková, a na jmenovce dnešního ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka doplnil text: „To neděláš dobře, Jaromíre, to se ti jednou vrátí.“ Pracovník tamního JZD Jaromír si totiž po připálení cigarety zhasínající zápalku zastrkoval do krabičky ke zbývajícím sirkám. I nevyplatil se tento postup filmovému Jaromírovi, krabička se vzňala a Jaromírův erotický klenot přišel málem o svou funkční hodnotu.
   Premiér Petr Nečas, svého času rovněž ministr práce a sociálních věcí, právě tak jako Heger či Drábek a ostatní ministři, se ovšem naučili škrtacím programům. To však neplatí v případě, jde-li o jejich ministerské poradce, milenky a přátele. Klasickou ukázkou se stalo například obdarování Nečasovy spolupracovnice Dany Nagyové. Té před Nečasovým odchodem z ministerstva sociální péče vyplatili (neboť šlo o pracovitou a oblíbenou dámu) 577 tisíc korun odměny. Předtím pobírala měsíčně plat ve výši 178 tisíc korun. Jen za osm měsíců posbírala půldruhého milionu (1 430 091 korun), což není ani zdaleka ojedinělý případ. Takže nemáme-li na porodné ani na pohřebné, na léky a náročné operace, víme, kam se dnes chybějící kapitál potopil. Co se půlmilionové odměny týče, přiznala ostatně paní Nagyová, že „nedostala jsem ji jen já, ale dostalo ji celé ministerstvo“. A dodala, že „já a další tři spolupracovníci, kteří jsme odcházeli s panem ministrem, také jsme k tomu dostali ještě pět měsíčních platů navíc“.
   Tudíž není divu, že současnému zdravotnictví schází 10 miliard korun, které příští pacienti budou muset „uhradit“ Leoši Hegerovi, rentgenologovi bez velkého manažerského nadání a širší specializace. Bůhví jak objevili tohoto mužíka v nočních hodinách při ustavování prapodivné koaliční vlády. Hegerův přístup mimochodem nejlépe vyjadřuje vyhlášený princip, že „pacient nemá mít nárok na všechno, co umožňuje medicínský pokrok, ale jen na to, co zrovna umožňují dostupné zdroje“. Pozoruhodný to výrok – proč bychom se měli svěřovat do rukou současných specialistů a moderní kupříkladu stomatologické technice, když historicky vzato ještě nedávno prováděli tyto operace kováři a vrtačku poháněli šlapáním na pedály. Po slavné textilní revoltě jsme slýchávali, že nechceme mít chrup v podobě běžné na Východě, že amalgamové vložky (s obsahem rtuti) jsou zdraví škodlivé a že ošetření bílou výplní bude bezplatné. Nyní se hovoří o kovové plombě, samo sebou placené nemocným, přičemž ekonomičtí specialisté zprvu navrhovali 200 a nyní 500 korun za jednu výplň. Kalouskova kasa je zatím prázdná, ale nám, coby pacientům, se vysvětluje, že sami jsme svého zdraví strůjci, neboť příroda, jak lze z řečí celebrit usoudit, nechává narůst zuby s věčnou zárukou.
   Jenomže záruku na celoživotně zdravý chrup nemají ani páni ministři, jejichž koncepce se měnila od jednoho funkčního období k druhému. Leoš Heger je od Listopadu v pořadí již na 18. místě, nemluvě o tajemníkovi Miroslavu Mackovi, který vypomáhal „holce pro všechno“ Janu Stráskému, který nějaký čas spravoval byrokracii jižních Čech a momentálně se stará o stav Šumavského národního parku. Miroslav Macek, ještě předtím, než začal úřadovat na ministerstvu, se proslavil řadou excesů. Zprivatizoval bravurně Knižní velkoobchod včetně skladů knih a významných budov v centru města. Byl to, aspoň co se literatury týče, mistr nad mistry, protože celkovou tržní cenu okolo 80 milionů koupil za čtvrtinu. V humorném slovníku o něm psali, že jde o známého mecenáše, který za cenu vlastní oběti zachránil knižní trh před zhroucením. Vyznamenal se i výší svého intelektuálního potenciálu, i když prý závistiví kolegové zjistili, že jeho IQ je ve skutečnosti výpisem z jeho sporožirového účtu po krachu obchodu s literárními sklady. Marie Součková se léta soudila v oblasti majetkové, Zdeněk Škromach, jak vidíme, může zastávat jakoukoli funkci a Luděk Rubáš se vyznamenal v ministerské pracovně – stylový stůl, který byl součástí pracovny, mu připadal příliš vysoký, leč nenapadlo ho vyměnit si židli, ale dal přednost destruktivnější metodě: nechal totiž uřezat nohy stylového mobiliáře. No a to co učinil Rubáš se stolem, to řada ministrů, vrcholící Hegrem, provedla s celým zdravotnictvím.
   V poslední době zaujal Heger nejen svými pohyblivými koncepcemi, ale i razancí. Shledal totiž, že narodí-li se nedonošené děti malé váhy, je třeba o jejich život bojovat. Porodníci a pediatři by však měli zvážit, zda drahý boj o život v inkubátorech je indikován, neboť může skončit následným poškozením a doživotním utrpením takto postiženého člověka. Zrodil se nám tak nový Mengele? Nebo snad pan ministr stanoví všeobecně uznávané předpisy, podle nichž necháme některého nedonošence zemřít a některého budeme intenzivně léčit?
   Co se týče starších a chudších občanů, úplně chudých lidí, jak čteme, není mnoho a u lidí méně dramaticky chudých by měl v každém případě poplatek za léky zůstat, „i kdyby činil třeba jen jednu korunu. Prostě proto, že i tito lidé musí být regulováni! Zatěžují zdravotní systém stejně jako bohatí!“ Co se léků týče, když se ministři začali starat o finanční stránku léčby, vyhlásili, že u každé skupiny medikamentů bude jeden lék vydáván bez doplatku. To nebylo nikdy dodrženo, nemluvě o rozdílech v povaze choroby, odolnosti a dalších individuálních podmínkách. Vezmeme-li jako příklad diabetes/cukrovku druhého typu, jímž je postižen jeden milion nemocných. Tudíž jejich lékaři, většinou specialisté, kteří své klienty odborně i osobně znají, nejspíše sami nejlépe posoudí, co je nejúčinnější pro jednoho každého maroda. Ti také vědí, že jeden lék v jedné skupině pro všechny není řešení, ale nehorázná pitomost.
   Nyní jsme se ocitli na okraji takzvané malé zdravotní reformy, kdy byly desítky a možná stovky medikamentů vyňaty ze seznamu zlevněných léků. Jde prý o podpůrné medikamenty, které například špatné prokrvení organismu a jiné nemoci neléčí, ale mohou působit podpůrně. Budeme si tedy v lékárnách nakupovat bez receptu všechny léky, pohybující se cenově pod hladinou 60 korun. Protože se však ceny zvyšují a inflace šplhá vzhůru, nakonec nám 60 korun stačit nebude.
   Zcela zvláštní kapitolou Hegerovy reformy jsou standardní a nadstandardní operace. S tímto problémem zápolí dvacet let celá medicína, přičemž řešením se mají zabývat nikoliv specialisté, nýbrž politici. Ti ovšem nebudou rozhodovat s využitím hlubokých znalostí, ale s předvolebním časem a s hlasy svých voličů, tedy až na poslední chvíli po pádu kabinetu. Co se Hegera týče, ten se vyjádřil stručně: „Učím se od Kalouska.“ Tento mistr státní poklady už dávno není bez viny, a jeho řešení bude zahájeno, až se v naší zemi začne konečně zatýkat. Rozhodně má však pravdu rentgenolog Heger, kterého na stará kolena sotva napadlo, že ho z postele vyloví rovnou do koaliční vlády. Bylo to na poslední chvíli a jeho léčení spočívá v heslech, že „součástí reforem by měla být výchova pacientů“ a „místo léků si běžte zaběhat“. Skvělý to návod pro staré prodavačky nebo personál pohostinství, který za pár šupů stojí celé dny na nohou nebo dokonce běhá celý život po hospodských lokálech. Další příklady si každý snadno doplní. Protože je však Leoš Heger tak hluboce lidský, navíc děsivě inteligentní, měli bychom se již nyní nad skutečností pozastavit, aby nevznikl „kult osobnosti“, jehož negativní důsledky či regulativní dopady by zaměstnaly dvě tři generace jeho následovníků.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]