Stavitel Q. Haterius Tychicus žil, společensky stoupal a bohatl v době císaře Domitiana. Celý život usiloval o to, aby si jej všimly nejvyšší římské společenské vrstvy, aby se dostal mezi ně. Dnes ho známe díky okázalému panteonu, jejž nechal vystavět pro sebe a svoji rodinu. Celý panteon je pokrytý basreliéfy, které podle mínění odborníků "ilustrují" či "shrnují" touhy pracovité střední římské třídy ochotné se po uši zadlužit, jen aby si jí všimli patricijové. Je v nich zachycen boj těchto lidí proti každodennosti, sen o velikosti a plnoprávnosti i jejich pragmatismus a vzrušení, které cítili nad honosnými předměty, jimiž se obklopovali, aby se vyrovnali svým vzorům.
   Jméno sochaře, který svým jemným nářadím vytesal ornamenty dodnes zdobící chrám určený pro posmrtné uctívání rodiny Q. Hateria Tychika, neznáme. Neznáme ani zedníky, kteří pomocí mechanického jeřábu zvedali cihly a pokládali je na střechu stavby a kteří umístili na nejvyšší bod panteonu sochu netečné ženy či bohyně držící za tenký a dlouhý krk břichatou amforu. Výsadní postavení této ženské postavy je podtrženo její nadlidskou velikostí. Majestátnost a ospalý pohled sochy určitě v době vzniku chrámu kontrastoval s lidským hemžením u jejích nohou, s pobíháním zedníků sem a tam. Některé studované hlavy v soše spatřují bohyni svornosti, jiní (kteří jsou podle mne víc v obraze) v její podobě vidí některou z žen, jež pomohla plebejskému staviteli k vzestupu. Možná je v ní zvěčněna manželka Q. Hateria Tychika.
   Socha ženy-bohyně vládnoucí nad panteonem a jeho obyvateli, nad davem lidiček hloupě pobíhajících ze strany na stranu a snažících se nalézt pevný bod nám může posloužit jako alegorie života v rodině, z níž pocházela Tamara, žena Marka Aurelia Escobeda, života v domě, kam se Marco Aurelio přistěhoval a v němž se cítil jako "přidělenec", jako "atašé".
   Nebylo pochyb: žena-bohyně stojící nad vším a všemi, to byla Aureliova tchyně, pozice a vzezření sochy, to byla pozice a vzezření Tamařiny matky. Během "oněch pekelných let", jak říkal Marco Aurelio, během let, kdy bydlel pod střechou tchána a tchyně, v časech "toho nerovného soužití" mnohokrát hloubal nad svým údělem přidělence a okolnostmi, které jej definují, nad svými omezeními a možnostmi, spíše nepatrnými, zachránit se z toho domu útěkem.
   Definici přidělence hledal ve starém akademickém slovníku. Mezi známějšími, leč pro něj zcela nepotřebnými významy našel, co hledal: "Přidělenec je osoba žijící na venkovském statku, kde se souhlasem pána domu přijímá stravu a nocleh výměnou za drobné práce, které vykonává." Ano, ve "venkovském" domě ("na venkovském statku") přijímal se souhlasem paní domu, tchyně, ubytování a jídlo. Nemusel sice vykonávat "drobné práce", jak říkal vykastrovaný jazyk slovníku, zato po něm byla žádána oběť mnohem větší, oběť absolutní: musel se vzdát svého lidství, toho, co člověka pozvedá a propůjčuje mu duchovní a morální velikost.
   Přidělencovy zvyky a tradice, kterým se naučil, začaly být bez ustání, stále s novou a novou vervou rdoušeny proto, aby se začlenil do vztahů svého nového domova. Přes veškerou snahu nedokázal zákonům bydliště, kam se přiženil, porozumět, což mělo za následek "domácí či rodinné rozpory a šarvátky". Náš Marco Aurelio, jak bylo řečeno, se sice narodil v manželství, kde vzájemná rodičovská nevraživost nebyla ničím cizím, nicméně byla to nevraživost přesně vymezená. Dlouholetá válka Serafína Escobeda a jeho ženy se odehrávala na striktně vytýčeném kolbišti. Jejich tři děti byly většinou jen pasivními pozorovateli. Jiní pozorovatelé pak už svědky hádek nebývali. Zato v domě Aureliova tchána a tchyně, vždy plném lidí, se každý rodinný spor odehrával před četným publikem, velice bouřlivým, které se do boje postupně zapojovalo a patřilo k němu jako "drzouni" k dominu po kubánsku. Každá půtka zde nesla jarmareční punc.
   V domě Tamařiných rodičů neměl Marco Aurelio soukromí. Stále tu byl větší počet vzdálených příbuzných. Příbuzní se objevovali rychle jako plevel, byli v každém koutě, pokoji, v hale, v průjezdu i na záchodě. Bez ustání někdo přicházel. Přijížděli z venkova, aby se zdrželi "několik dní", což znamenalo několik let. Hladovi se srocovali v kuchyni a naslouchali bublání pod pokličkami (řeči jídla, které dobře rozuměli). Po ránu stávali v dlouhé frontě před koupelnou. Ne, tady nebylo možné najít plodný a trvalý mír.
   Malý Marco Aurelio se pokoušel "adaptovat" (bylo to v té době na Kubě často užívané slovo) na nový druh soužití, které bylo něčím ještě horším než otevřenou válkou (nedotknutelná autorita tchyně ani nedovolovala zahájit opravdový boj), bylo všedním životem (či spíše živořením). Životem, jenž plynul nevrle a v jekotu. Marco Aurelio by neváhal ani okamžik, kdyby se mohl vrátit do prostředí, kde planul nekonečný, lítý, avšak civilizovaný boj jeho rodičů, kdyby mohl opustit prostředí nekulturnosti, vulgárního a agresivního chaosu, směšné hatmatilky, drmolení, vřískotu a hokynářského chování.
   "To samé, co jsi cítil ty," pravil jsem mu, "cítili i římští patricijové, když museli přihlížet vzestupu plebejů jako Q. Haterius Tychicus." Marco Aurelio začal o mých slovech přemýšlet. Nakonec zavrtěl hlavou na znamení, že se mnou nesouhlasí: "Vše je rafinovanější." Jako stoik nemohl zradit prostý lid tím, že by se mu posmíval, že by měl obyčejné lidi za hlupáky, že by věřil, že jsou méně než aristokraté, že by ze slova plebej udělal nadávku. "Prostý lid může být skutečnou autoritou. I pokrok či vzestup jsou bezesporu potřeba. Mnoho věcí se ale zkazí, když je snaha po pokroku přemrštěná. Jako třeba v případě Fredyho otce, kdysi váženého Nika Laferté, když se jeho rodina přestěhovala do města. V rekordně krátkém čase se přestěhovala. Teprve po odloučení od venkova, změně, kterou přinesl městský rytmus, přišly problémy." Podle Marka Aurelia však neměl Niko Laferté jen samé špatné vlastnosti. Marco Aurelio ho vlastně chápal. "Niko neuměl zastírat svoji přirozenost, svůj původ. Nestyděl se sám za sebe, chtěl být stále svým pánem," řekl mi.
   Aby se v království své tchyně nezbláznil, aby neztratil sám sebe, hledal Malý pomoc a sílu v dílech velikánů. Ti mu rozuměli a on rozuměl jim. K nim prchal ze světa, jehož struktura mu byla tragicky cizí. K nim se snášel na padáku svých představ. "To nejtěžší," vysvětloval mi, "bylo akceptovat iracionální zákony." Aby nesmyslnost zákonů panujících v domě Tamařiných rodičů názorně doložil, pověděl mi jednu svoji příhodu, bajku, kterou by nenapsali ani Ezop, La Fontaine či Samaniego. Byla to bajka bez zvířat, bez havranů, lišek, slepic či znásilněných koz, byla to bajka, kde hlavní hrdina i oběť nebyli nikým jiným než jím, Malým Markem Aureliem. Šlo o bajku, která by se dala nazvat Bajka o přidělenci a záchodu.
   Čtvrť, kde žili jeho tchán a tchyně, nikdy netrpěla nedostatkem vody. "V tomto ohledu to byla privilegovaná oblast," spustil. "Všichni v našem bloku si napouštěli vany až po okraj, sprchovali se ostošest a ostošest splachovali své záchody. I my se mohli kdykoli sprchovat a kdykoli jít do kuchyně, aniž bychom se museli obávat, že nepoteče voda. Se splachováním jsme to ale měli složitější. Tchyně si totiž prosadila jedno pravidlo: bylo zakázáno splachovat záchod normálně, způsobem, který vymysleli technici, aby člověku usnadnili život. Tchyně zakázala tahat za šňůru vedoucí z nádržky nad mísou. Věci nemohly být tak prosté. Kdo navštívil záchod, aby zde vykonal svoji malou nebo velkou potřebu, musel poté vyjít na dvorek, vzít tady kbelík, nabrat do něj v prádelně vodu a s plným kbelíkem, z nějž voda cákala, jít spláchnout jako v době kamenné. Jako by toto ponížení nestačilo, bylo ještě po spláchnutí nutné běžet do kuchyně pro hadr na holi a tímto primitivním nástrojem dosucha vytřít kapky vody, které lemovaly děsivou cestu z prádelny ke klozetu."
   Marco Aurelio vzpomínal: "Splachovací zákon nešlo obejít. Vedlo to k tomu, že Tamařini bratranci, synovci a další příbuzní vytvořili nekonečnou karavanu putující s kbelíkem nebo hadrem na holi mezi prádelnou a záchodem. Byl jsem tím neustále vyváděn z rovnováhy. Připadal jsem si jako v uprchlickém táboře."
   Proč se tchyně rozhodla přikázat něco tak absurdního? Hrozila se totiž, že kdyby byl splachovací mechanismus vadný, kdyby netěsnil, voda by mohla po spláchnutí tiše protékat, což by mělo dříve či později za následek vyčerpání všech zásob drahocenné tekutiny v domě, v nádržích v podkroví, rodina by byla hrozivě vysušena a tím pádem rozvrácena. Nikdo přitom nezavolal instalatéra, aby vnitřnosti klozetu zkontroloval. Nikdo se nepokusil zatáhnout za šňůru a počkat deset minut, jestli záchod skutečně protéká. "Byl to ukázkový případ nevědeckého postupu," říkal rozzlobeně Malý Marco Aurelio, který nebyl císařem ani filozofem a neuměl tedy zastírat jako jiní to, co cítil.
   Když mi Marco Aurelio vyprávěl o svých příhodách v roli přidělence, brunátněl hněvem, tou nízkou emocí, kterou kritizovali Theofrastos, Epiktétos i velký Marcus Aurelius. Zlost se mísila s jeho vzpomínkami, tryskala ven jeho pravým nemocným okem, které se zběsile chvělo, i zdravým levým okem, jehož pohled bodal a zraňoval jako šíp, jeho hlasem a slovy, v nichž přibývalo hrubosti. Blahovůle a umění odpouštět ustupovaly nevraživosti.
   Hněv přece jen nakonec Marka Aurelia dovedl až ke vzpouře. Podle mé osobní zkušenosti i podle zkušeností ostatních, které znám (zkušenosti Malého jsou mezi nimi), nebývají akty odporu přidělenců namířeny proti samotné podstatě řádu a neusilují o nastolení řádu jiného. Chtějí především provokovat. Jsou to neúplné vzpoury, rebelie důrazné jen natolik, aby se vždycky dalo někam uskočit. Není-li kam uskočit, vzpoura nebývá řešením.
   Jednou pozdě v noci, když už v domě Tamařiných rodičů všichni spali, stihlo Marka Aurelia několik záchvatů břišní koliky, které jej přiměly opakovaně navštěvovat záchod. Měl průjem. I přes to, že hltal rozpuštěné živočišné uhlí a spolkl několik tablet Sulfaguanidinu, léku proti této potíži, měl za noc několik vodnatých stolic, jak se říká v lékařském žargonu. Cítil se zle, byl slabý a schvácený, vyčerpaný úporným průjmem. Utrpení, jak známo, nebere sílu jen tělu, nýbrž ubíjí, znásilňuje a bere i síly rozumné duši. Když nad ránem seděl už poněkolikáté v místnůstce na záchodové míse (pozice, kterou lidem předepisuje prozřetelnost, aby je ztrestala za jejich pýchu) a při představě, co jej zase čeká, ona téměř sisyfovská práce s kbelíkem vody a hadrem na holi, tím ohavným náčiním, jímž by měl vytírat podlahu pekla, dospěl k rozhodnutí zbavit se svých okovů. "Sám bůh určitě chce, aby vodovodním potrubím tekla voda!" Po vykonání potřeby se postavil a uvedl do pohybu nepoužívané splachovadlo. V trubkách to zarachotilo, ozval se hrozivý nářek kovového zvířete, bědování, které se rozlehlo domem jako zvuk sirény. Roky zahálející potrubí vedoucí k záchodu bylo tak překvapeno porušením tchynina zákona a změnou tlaků ve svých útrobách, že pokus spláchnout završilo výkřikem jako při porodu. Bolestivým výkřikem, který byl ale zároveň radostný, protože provázel příchod vody a tedy života.
   Hluk všechny probudil. Překvapeni vyskočili z postelí a běželi nakouknout na záchod. Malý Marco Aurelio, přidělenec, se střetl s rozlíceným davem, který procitl z oparu spánku. Chybělo jen málo, aby ho dav nezačal lynčovat. S gustem Marku Aureliovi spílali. Tchán, jeho tři bratři, kteří nedávno přijeli z Bayama, všichni jen ve spodkách, dva švagři a jejich ženy (jedna z nich byla těhotná a chránila si břicho rukama, jako kdyby rachot vodovodu mohl jejímu dítěti ublížit), Tamařina teta, jež měla "nemocné nervy", a tetin syn, duševně zaostalý Tamařin bratranec. Jako poslední přiběhla k záchodu tchyně, baculaté tělo zahalené do županu, vládkyně domu, a rozezlenýma očima hledala vzbouřencovu tvář.
   Konec bajky je neveselý. Klozet byl po této události zase splachován "jako v době kamenné" vodou z kbelíku. Došlo jen k malé změně: tchánovi bratři z Bayama a možná i Aureliovi švagři na příkaz tchyně definitivně uzavřeli přívod vody k záchodu a ještě pro jistotu co nejpevněji znehybnili splachovadlo drátem. Pokud by někoho zase napadlo porušit zákon a přišel by k míse s nekalým úmyslem jako tenkrát nad ránem přidělenec, nespláchl by. Záchod je suchý a dehydratovaný jednou provždy.
   Krátce po této příhodě byl Marco Aurelio sklíčenější než kdy dřív. Navíc jeho zdravotní potíže trvaly. Měl horečky. Cítil se opuštěný. Jeho nemocné oko přestalo dokonce na chvíli úplně vidět a ještě víc se vychýlilo z osy a zamířilo k zemi, brzy následováno i okem zdravým. Najednou tak měl příležitost podívat se sám na sebe a na celý dům Tamařiných rodičů, kde žil, z odstupu. Uvědomil si podobu mezi tchyní a ženou-bohyní držící amforu na hrobce Q. Hateria Tychika.
   Amfora ženy-bohyně má velké břicho, z něhož se natahuje k výšinám labutí krk, symbol vzestupu a prosperity stavitele Q. Hateria Tychika i celé jeho plebejské rodiny, tolik se podobající plebejské rodině Tamařině. Labutí krk nádoby je tedy také obrazem vzestupu tchyně Marka Aurelia z křovin kubánského venkova až k vlivným postům. Amfora je též symbolem tchyniny moci, kterou svírá ve svých rukou, symbolem její vlády nad vodou, nejcennější tekutinou dávající lidem, zvířatům i rostlinám jedinečnou příležitost žít. Kdo má ve své moci vodu (ať již žije v chatrči, na venkově, v domě nebo ve vile), je víc než majitel kolotoče, který rozhoduje o koloběhu alegorických koníků - třímá totiž klíč k podstatě života.

   Kapitola z knihy Let kočky, která se připravuje k vydání v češtině

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]