Prožíváme období, kdy vyžadujeme. Abychom měli práci a dostávali za ni pravidelnou a přijatelně vysokou mzdu. Aby se mzdy valorizovaly. Aby se dodržoval zákoník práce a zaměstnavatel s námi nezacházel jako s nevolníky. Abychom mohli svobodně vyjádřit svůj názor. Abychom mohli projevit svůj nesouhlas třeba demonstrací nebo stávkou. Abychom měli kde bydlet za únosné nájemné. Abychom měli zdravotní péči na úrovni naší doby. Abychom měli sociální jistoty, pokud bychom o práci přišli, pokud bychom dlouhodobě onemocněli ap. Abychom nebyli diskriminováni kvůli politickým názorům, kvůli náboženské víře, kvůli barvě pleti, kvůli věku či pohlaví. Abychom se mohli svobodně organizovat. Abychom mohli svobodně podnikat. Aby našim dětem bylo přístupné vzdělání. Aby nás před kriminalitou všeho druhu ochraňovaly represivní složky. Aby nás ochraňoval zákon a trestal všechny, kteří jej zneužijí. Abychom měli existenční jistoty. Abychom mohli důstojně žít a stejně důstojně jsme mohli prožít i stáří. Říkáme jim práva. Zatím občané bojují o to, aby o práva nepřišli, aby se práva zpevnila. Právo je podstatou demokracie, odpovědnost demokracii rozvíjí. Avšak nikdo až dosud od nás odpovědnost nevyžadoval a nevyžaduje. Odpovědnost k sobě musí být i odpovědností ke společnosti. Spočívá třeba v tom, abychom se k obecnímu a státnímu majetku chovali stejně jako ke svému. Abychom se k přírodě chovali stejně jako ke svým dětem. Abychom se ke svým spoluobčanům chovali slušně, korektně a solidárně. Aby naše slovo platilo jako smlouva. Abychom ctili zákony a nebyly nám pro výsměch, či jsme je nepociťovali jako nějaké násilí. Těch odpovědností je mnohem víc. Jejich součtem je to, abychom vystupovali jako svobodní občané, u nichž je odpovědnost korekcí veškerého jednání.
   Velikost demokracie se právě odvíjí od dvou atributů - od jistoty práv a míry odpovědnosti. Obojí spolu přímo úměrně souvisí. Odpovědnost by měla být součástí výchovy už od dětství ve škole a v rodině, ve sdělovacích prostředcích, v dospělosti by se měla stát mravním imperativem jednání každého občana, politiků především.
   Odpovědnost je spojena s mravními zásadami a normami. Ty však u nás neexistují, protože je odmítl proklamovaný divoký individualismus v poslední dekádě minulého století. Absence odpovědnosti za minulého režimu se přenesla do nově vznikajícího demokratického systému a v 90. letech minulého století byla jednou z příčin nenaplnění demokratických principů a ve svém důsledku vedla ke ztrátě důvěry mnoha občanů. Ze zištných důvodů tehdy mocenské struktury negovaly právní řád. Cíleně zbavily odpovědnosti sebe i ekonomické elity za prošustrované podniky a prošustrované miliardy, za vytunelované finanční instituce, za daňové podvody, za korupci atd., a tak společnost svým příkladem dovedly do mravního rozkladu. Obraz morálního stavu naší společnosti je velmi ubohý.
   Demokracie je tak silná, jak pevně jsou zakódovaná práva a jak pevně je zakódovaná odpovědnost v každém občanovi. Přiznejme si, že máme daleko k občanské odpovědnosti, jakou mají ve vyspělých demokratických zemích, třeba ve Finsku, Švédsku, Norsku, Dánsku, Holandsku nebo Švýcarsku. Zatím jen požadujeme práva, a oprávněně. Ale dosud jsme nezačali mluvit o odpovědnosti a vyžadovat ji. Tak jako demokracie bez práv je klam, tak demokracie bez odpovědnosti je zmetkem.


   Prezident Klaus amnestoval svou minulost.

   První veřejný projev prezidenta Václava Klause, přenášený dva dny po inauguraci v neděli večer Českou televizí, byl poměrně krátký a vstřícný. A také byl nad věcí. Pozornému posluchači zřejmě neušla trochu nenápadná, avšak obsahově velmi významná věta: "Nedopusťme, abychom trávili čas nikdy nekončícími spory o interpretaci minulosti a zejména posledního desetiletí. Názory lidí se liší a lišit budou."
   Na jednu stranu má prezident pravdu, je vskutku nutné přestat se přít o chyby minulosti a začít přemýšlet v čase budoucím. Jinými slovy však také řekl: Zapomeňme. Zapomeňme na zpackanou privatizaci, na všechny vytunelované finanční instituce (banky, kampeličky, pojišťovny, fondy ap.), zapomeňme na rozkradený a jinak prošustrovaný majetek státu, zapomeňme na všechny omyly, kterých byla přehršle, zapomeňme na všechny sliby, třeba ten, že v roce 2000 budeme mít průměrný plat dvacet tisíc korun. Lumpenburžoazie, jak ji nazval filozof Karel Kosík, se musela při prezidentově projevu tetelit blahem, a všichni velkotuneláři, velkopodvodníci, neplatiči daní, tzv. podnikatelé přes špinavé peníze se mohou utěšovat, že je zákon nedostihne. Touto větou prezident Klaus de facto udělil amnestii devadesátým letům minulého století, udělil tedy i amnesii sobě jako spoluviníkovi za nezdařenou privatizaci a nám, poctivým občanům doporučil, abychom zapomněli. Ostatně, na takové prohry se zapomínat nedá, můžeme si je pouze nepřipomínat, ale tak jako tak všechny rozkradené stamiliardy či biliony budeme muset zaplatit.
   V závěru svého projevu prezident Klaus slíbil, že udělá vše, aby naplnil očekávání těch, kteří ho zvolili, ale aby mezi své sympatizanty získal i ty, kteří pro něj nehlasovali. Přejme Václavu Klausovi, aby si ze svých odpůrců vytvořil sympatizanty a prokázal tak, že svou inteligenci umí opírat i o politickou moudrost. A ještě víc si to přejme my, kteří proti vypjatému individualismu stavíme solidaritu, proti sociálnímu darwinismu obhajujeme model sociálního státu a proti kapitalistickému pojetí společnosti stavíme společnost sociálně spravedlivou. Abychom po letech zase my Václavu Klausovi mohli udělit svou amnestii a s úctou mohli říci: náš pan prezident.


   Kdo určí budoucí podobu Evropy

   V nedávných dnech zasedalo vedení Konventu, aby navrhlo první podobu budoucí ústavy Evropské unie. Myšlenka založit Konvent vznikla v prosinci roku 2000 na summitu v Nice s cílem navrhnout text evropské ústavy. Předsedou byl zvolen V. Giscard d'Estaign, a členové Konventu tvoří zástupci členských a kandidátských zemi EU, zástupci parlamentů, europarlamentu a Evropské komise. Součástí budoucí podoby ústavy EU je Charta základních práv Evropské unie, na jejíž vzniku se podílela Evropská odborová konfederace. Podoba evropské ústavy je rozhodující i pro budoucí podobu EU.
   Úplně náhodou jsem byl v Domě odborových svazů představen tiskovému tajemníku EOK, který sem přijel projednávat přípravu zasedání EOK plánovanou do Prahy na konec května. Povídám mu:
   "U nás jsme byli patrně jediným časopisem, který otiskl Chartu základních práv Evropské unie. Váš předseda Emilio Gabaglio, když tu byl na návštěvě, vyjádřil přání v tom smyslu, aby čeští zástupci v Konventu byli víc aktivnější a důraznější, protože v současné době se definuje obsah budoucího evropského domu. Jenomže někteří naši zástupci spíš reprezentují naši pravici a ta Chartu základních práv EU stejně jako Evropskou chartu lidských práv nazvala příliš socialistickou."
   Tiskový tajemník se usmál a povídá:
   "Vidíte a my ji zase považujeme za ještě dost pravicovou."
   Jistě, byla to nadsázka, spíš takový řečnický bonmot, ale svědčí o mnohém. Třeba o úhlu pohledu na stejnou věc u nás a v Evropě. Třeba o tom, že Evropu musíme dohánět nejen v ekonomice a zákonech, ale i v chápání demokracie a práv. Třeba o tom, kdo dnes určí budoucí podobu Evropy, zda diktatura globálního kapitálu anebo solidarita lidí práce. A také o tom, že některá slova jako socialistická a socialismus se nestanou Kainovým znamením na čele toho, kdo je vysloví a obhajuje.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]