Zelnému rynku, hodinovému pořadu brněnského studia veřejnoprávního Českého rozhlasu 2, vysílanému týden co týden v sobotu, říká se v jihomoravském kraji, pro který je vyráběný a kde je také slyšitelný, docela výstižně Zelňačka. Jako v ní je i v něm základ zelí, a to z polí, na kterých bují jihomoravská kultura (pozoruhodné bývají například cykly memoárových kapitol básníka Jiřího Kuběny nebo čtení z knih Vojtěcha Jestřába, tu a tam rozhovory s nakladateli), ale také grafomanský plevel (jeho původce darmo jmenovat, stačí, když těm firmám, například autorům a mudrcům pátého nálevu, dělá reklamu Zelný rynk). Mimojihomoravští posluchači se mohou ovšem cítit ošizeni o pořady, které jsou zároveň k obveselení i k pláči jako doklad, co všecko je u nás dnes možné, a to, abychom užili oblíbeného rčení naostro kovaných liberálů, za "peníze koncesionářů" a pod redakcí lidí, kteří by měli být pro pořady o literatuře skutečně, svým věděním, a nejen diplomem, kvalifikovaní.
   Přímo skvostnou ukázku neuvěřitelného výkonu předvedl jeden prázdninový Zelný rynk "reportážním pásmem", jež bylo "motivováno vydáním deníkových záznamů básníka Zbyňka Hejdy z let 1960-62, které nedávno vyšly pod názvem Cesta k Cerekvi." Pásmo z "besedy manželů Hejdových s Danielem a Jiřím Reynkovými (...) na chalupě básníka Zbyňka Hejdy v Horní Vsi u Cerekve", při níž "byl přítomen dále Josef Mlejnek a další přátelé a taky rozhlasový mikrofon", točilo se zčásti okolo Vladimíra Holana. V inzerátech se psává "nutno vidět", zde řekněme: nutno slyšet:
   "V tý knize jsme otiskli báseň, kterou nám poslal Vladimír Holan a kterou zřejmě nikde nepublikoval, nikdy jsem na ni nenarazil, a ta je dost děsná. A já vám ji zarecituju: Jak jsem Vás miloval vy plné vína lahve, / ten přátelský Váš kruh!/ Proklel-li vás snad kdo, tož židovský jen Jahve,/ ne katolický Bůh!" (Smích besedníků). "Je to ve skutečnosti blábol. Protože Židé pijou víno. A" (ozývá se jeden z besedníků: "To aby se mu to rýmovalo") "No asi. A" (ze změti hlasů se dá rozluštit jen:) "trochu antisemita". A (patrně) jiný hlas: "Václav Havel, když přišel do Tváře, tak o sobě, jako aby se nám představil, mimo jiné také tehdy říkal, že chodíval koncem padesátých let k Holanovi a že tam přestal chodit, protože ho už přestalo bavit poslouchat ty antisemitské kecy." Pak se besedníci zadumali, že on mu (tomu Holanovi) "moh nějaký Žid ublížit a on potom tu osobu generalizoval," nicméně "tohle po válce, že jo, po holokaustu, je takový" (v záznamu nesrozumitelné slovo). A autoritativní hlas pokračuje: "No tak podívejte se, je to zajímavý, právě. Když si přečtete ty Holanovy básničky poválečný, řekněme můžeme být třeba i dost kritický k těm Rudoarmějcům nebo tak, von tam vyslovuje lítost nad Slovany, hlavně, ale vo Židech tam nemá ani půl slova." A znovu: "Tadle básnička je teda blábol, kerej bohužel k něčemu ukazuje. Protože je to nesmysl. Já jsem hned běžel za Daničkem, jestli mají Židi zakázáno pít víno, a on říkal: No prosím tě, to je přece naprostej nesmysl. Dyť při všech svátcích se žehná víno, kerý se pak pije. Je to naprostej nesmysl."
   Škoda, že vyděšený čtenář Holana neběžel hned za editorem Holanových Spisů Vladimírem Justlem. Ten by ho byl vyvedl z omylu, že básník citované verše "zřejmě nikde neuveřejnil". A nebylo třeba ani obtěžovat editora, zcela stačilo nahlédnout do třetího svazku Holanových Sebraných spisů; tam ty verše vyšly jako druhá část básně Vezmi můj dík a z komentáře v závěru svazku je jasno, že ona domněle "nikde nepublikovaná" a "dost děsná" báseň vyšla (jako součást cyklu Víno) už roku 1964 v knize Trialog, pak i v bibliofilském vydání Vína roku 1970.
   Škoda, že vyděšený objevitel domněle nikde neuveřejněné "děsné" básně si ji ani řádně nepřečetl a ani besedníci, když vyslechli její uštěpačnou recitaci, vůbec si nevšimli, že báseň je vlídně rozmarná a že v ní nejde o zákaz, jenom snad prokletí. V tom je dost propastný rozdíl, o němž by přinejmenším básník Hejda a kritik Mlejnek, hluší a slepí k tónu básně, mohli mít aspoň tušení. Nedošlo jim ještě, že se proklíná často i to, co se šmahem nezakazuje a ani nedá zakázat?
   A do třetice škoda, že besedníci na Hejdově chalupě nevzali do rukou Písmo svaté Starého zákona (to bylo na chalupě u Hejdů jistě po ruce). A tak jako bez váhání sedli na lep tvrzení, že recitovaná báseň nebyla "zřejmě nikdy publikována", a prokázali, jak nejsou s to postřehnout a pochopit, co vlastně básník vždy přesný a nepíšící nikdy, "aby se mu to rýmovalo") říká, tak také předvedli až ohromující neznalost Písma. Ti přísní soudci rozmarné básně Vladimíra Holana a odvážní obránci euroamerické židovskokřesťanské kultury a civilizace, k nimž jistě patří i mikrofon Českého rozhlasu 2 Brno, byli by si mohli ušetřit prvotřídní blamáž, kdyby sáhli po Starém zákoně a trochu si v něm zalistovali.
   Neboť Židé sice víno pijí, ale Hospodin to přinejmenším jejich kněžím dost striktně zapověděl. Ve třetí knize Mojžíšově se čte:
   "Hospodin promluvil k Áronovi: Ty a tvoji synové s tebou nesmíte pít víno nebo opojný nápoj, když budete vcházeti do stanu setkávání, abyste nezemřeli. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení."
   Ve čtvrté knize Mojžíšově znovu:
   "Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Mluv k Izraelcům a řekni jim: Když se muž nebo žena rozhodne složit mimořádný slib nazírský a zasvětí se Hospodinu, ať se vystříhá vína a opojného nápoje."
   Kdyby pánové Reynkové, pan Mlejnek, manželé Hejdovi a další přátelé a také mikrofon, podivující se svorně nad blábolem (nikdo se proti tomu označení básně za blábol neozval, nikdo z celé té znamenité stolní společnosti se básně nezastal), opravdu znali (jistě i svou) knihu knih, mohli nanejvýš říci: Hospodin nezakázal pití vína všem Izraelcům, jen kněžím, a - jak je známo z knihy Soudců (13, 4 a 7) - těhotným ženám. A pochopili by také, odkud mohl Holan vzít to možné (snad) prokletí v souvislosti s vínem a s židovstvím: už v první knize Mojžíšově přece prokleje Noe onoho Kenaana, syna Chámova, který řekl svým bratřím o tom, že vínem opilý otec spí ve svém stanu obnažený, místo aby odvrátil zrak a nahotu svého otce přikryl, jako to pak udělali jeho bratři Šém a Jefet.
   Zelňačce z druhé poloviny srpna se bezděky podařilo předvést, jaká ignorance vězí v drze sebevědomých figurkách, servírovaných naším veřejnoprávním rozhlasem jako osobnosti, jejichž (v podstatě závistně pomlouvačné) klábosení na chalupě je hodno zájmu a prospěchu kulturní veřejnosti.
   Nakonec ovšem pointa. Podle znalců a soudců z chalupy básníka Hejdy je "zajímavý", že v těch "básničkách poválečných" Vladimíra Holana se sice "vyslovuje lítost nad Slovany" (což je dnes zpozdilost), ale není tam "vo Židech ani půl slova". Celá slova jako Osvětim ("básnička" jménem Panychida), Majdanek (z "básničky" ve sbírce Rudoarmějci) a verš o tom, kdo nás zbavil rasových rasů (ze sbírky "básniček" Tobě), to je asi co?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]