V záplavě memoárové literatury by neměl zůstat opomenut pětidílný svazek německo-židovského literárního kritika, esejisty a editora Marcela Reicha-Ranického nazvaný prostě MŮJ ŽIVOT (přeložila Marta Myšková, vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny v roce 2003; 514 str.).
Na úvodní straně na sebe autor (připomíná svůj rozhovor s G. Grassem) prozradil, že je poloviční Polák, poloviční Němec a celý Žid. Záhy však tuto efektní a líbivou sentenci zpochybnil: narodil se sice v židovské rodině a v polském Wloclawku (na Visle), ale byl formován německou kulturou. K židovství a sionismu měl blíže málo praktický otec - podnikatel, zatímco matka byla nábožensky emancipovaná žena obdivující německou kulturu. V době velké hospodářské krize Reichův otec zbankrotoval a rodina se přestěhovala do Berlína, kde zpočátku nestrádala, ovšem žila v pokořující závislosti na bohatém strýci. Od toho okamžiku se začíná odvíjet příběh plný paradoxů a tragické ironie, typický nejen pro židovského intelektuála 20. století, zvláště německého. Na jedné straně je to strach "před německou rákoskou, německým koncentračním táborem, německou plynovou komorou, zkrátka, před německým barbarstvím" (s. 27), na straně druhé pak stojí "pocit štěstí, za který jsem němectví vděčil" (tamt.), za kulturní identitu v nejpůvodnějším slova smyslu, identitu, kterou Reich nalezl spíše než v německé hudbě v umělecké literatuře, jejímž uznávaným znalcem a kritikem se posléze stal.
Německá literatura mu mnohokráte v životě pomohla, byla jakýmsi chrámem a tvrzí, abychom se vyjádřili po eisnerovsku, a to nejen na gymnáziu, ale i v době věznění ve varšavském ghettu a poté, co unikl transportu smrti útěkem a kdy se ukrýval společně s manželkou ve sklepení domku za Varšavou, i v době působení v polské komunistické tajné službě, ale zvláště v desetiletích strávených v "emigraci", v západním Německu (memoáry jsou dovedeny do roku 1999), kdy působil mj. jako hostující profesor na několika univerzitách a stal se uznávaným literárním kritikem předních německých novin, časopisů, popularizující německou slovesnou kulturu v televizi i rozhlasem. S trochou nadsázky píše, že byla-li židům bible (tedy tanach) jejich "přenosnou vlastí", sehrávala v jeho životě podobnou roli "literatura, německá literatura" (s. 334). Oprávněně píše, že po návratu do Německa navázal na tradici, "která byla za Třetí říše oficiálně zakázána a o kterou se moji kolegové po 2. světové válce málo zajímali nebo se o ni vůbec nestarali" (s. 391), připomínaje Heina, Fontana, Kerra, Polgara, Jacobsohna a Tucholského. Pochopitelně značný rozsah textu zabírá líčení života ve varšavském ghettu, v podstatě koncentračním táboře, které má značnou dokumentární hodnotu.
Marcel Reich-Ranicki nezapírá svůj původ, přesvědčení ani umělecké krédo. Jeho členství v Polské dělnické straně a působení v polské tajné službě byly spíše epizodické a stalinismus se mu jeví jako zrada ideje sociálně spravedlivé společnosti; do studené války se programově nezapojoval. Proto nikdy nezapomněl na to, že "náš život mohla zachránit jen sovětská armáda" (s. 259) a že první slova, která slyšel po osvobození, byla ruská. Jakkoli měl ke Stalinovi vážné kritické výhrady, neváhá dvakrát připomenout jeho "slavný výrok z roku 1942, podle něhož německý národ nelze ztotožňovat s nacisty, protože hitlerovci přicházejí a odcházejí, německý národ však zůstává. Toto heslo, po léta šířené sovětskou propagandou, které pravděpodobně nesčíslným německým vojákům v zajetí zachránilo život, považuji ještě dnes za výstižné a velmi významné" (s. 320).
Pro porozumění mezi literaturami německého Východu a Západu vykonaly mnohé i jeho články psané koncem 50. let do deníku Die Welt, portréty nejznámějších autorů NDR v době, kdy "o těchto třech písmenech nechtěla nic vědět ani stanice Norddeutscher Rundfunk, považovaná za liberální" (s. 385). I později se řídil zásadou, že německá literatura je jen jedna: jako vedoucí literární redakce Frankfurter Allgemeine Zeitung si vymínil, že "každý autor patřící k současné německé literatuře může být ve Frankfurter Allgemeine publikován, a to bez ohledu na své politické názory", a ačkoli to patrně nebylo editorům po chuti, často "dával tisknout práce levicových autorů, přirozeně i komunistů" (s. 446). Tuto přirozenou alfabetickou zásadu bych v recenzi ani nepřipomínal, kdyby se uplatňovala i v našich Lidových novinách, Mladé frontě Dnes, Tvaru nebo Literárních novinách, abych jmenoval namátkou vybrané, kam mají ovšem spisovatelé "levicoví" a "komunisté" vstup zakázán.
Častým vypravěčským a úvahovým postupem se autorovi stává zpřesňování, jakoby dotváření textu metodou vnitřní dialektiky, cestou antitezí a "návratů" k původnímu východisku. Nejde o pouhé pohrávání si s paradoxy, ani o výlučný projev jazykové výbavy autora, citu pro pojmenování a hodnocení, i jeho schopnosti působivé inscenace (v této souvislosti doporučuji čtenáři portrét Bertolta Brechta). Zdá se, že i Reich-Ranicki potvrzuje domněnku, že kritik a esejista je vlastně spisovatel a tvůrce svého druhu, mající před ostatními výhodu nadhledu a odstupu.
Pro germanistu nebo milovníka německé poválečné literatury budou patrně nejcennější vzpomínky na Skupinu 47, I. Bachmannovou, T. Bernharda, H. Bölla, E. Canettiho, G. Grasse, W. Jense, W. Koeppena, A. Seghersovou, na potomky Thomase Manna (v kapitole Kouzelníkova rodina), na Poláka J. Lece, ale i na oživování antisemitských resentimentů v 80. letech a s nimi související a trvající démonizaci Sovětského svazu (E. Nolte, J. Fest, M. Walser) a relativizování zločinů nacismu poukazem na "stejné" či "ještě horší zločiny komunismu".
Kniha je jedním z četných stavebních kamenů pro "budování" nových mostů mezi světem slovanským, židovským a germánským, nezatížených mytologií nebo agresivní propagandou kupř. sudetoněmeckou či ustavičným sugerováním kolektivní viny "Evropanů" za holocaust. Neměla by chybět jako doporučená literatura v seminářích o reflexi židovského osudu v beletrii.
Marcel Reich-Ranicki patří německé literatuře, jakkoli se k němu do určité míry může hlásit i literatura polská a samozřejmě i židovská (v užším i širším slova smyslu). Tento "Němec volbou" patří celé literatuře středoevropského kulturního prostoru, má tedy co říci i kultuře české. Jeho paměti tak naznačují - byť to není jejich cílem - jak multikulturalita promítnutá do životního osudu a ideové tkáně evropského intelektuála může být principem plodným a obohacujícím, nikoli - jak je tomu v módních výkladech dodnes - jevem latentně nebezpečným či dokonce škodlivým, projevujícím se soupeřením ("bojem") kultur, domnělou prevalencí jedné a podřadností druhé, popř. asimilačním zápasem vedoucím k devastujícímu pohlcení jedné kultury ("vyšší" či "nižší") tou druhou, nepřátelskou. Pojetí, které dnes vede ke kulturní segregaci.
Škoda, že do českého překladu (jinak kvalitního) pronikly četné germanismy jako výše citované předložkové vazby "strach před" (kalk z německého "Angst vor etw.") apod.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |