Ten může dobře zprostředkovat kniha Luciana De Crescenza PŘÍBĚHY STŘEDOVĚKÉ FILOZOFIE (nakladatelství Dokořán, Praha 2006, s. 167, překlad Iva Papírníková). Její autor je prezentován coby plodný publicista, který pronikl i k nám, ačkoli je pevněji svázán s Neapolí, oproti třeba Milánu (Milán má údajně »německého ducha«).
   Jde o populární výklad života filozofů i jejich tvorby, pospojovaný obecnějšími texty: o barbarech, křížových výpravách, čarodějnicích...
   Ti, kteří by chtěli lépe vniknout například do Engelsovy Dialektiky přírody, najdou zde velmi vhodný návod. Seznámí se - i zábavnou formou - s filozofií »temného období středověku«, přičemž sám Engels středověk za temný nepokládal vzhledem k tomu, k jak převratným vynálezům a objevům lidstvo v tomto období dospělo. Základní poloha autorova spočívá ve zkoumání poměru »Rozumu« a »Víry«, přičemž podle něj v celém dlouhém období vítězila spíše víra. Hned v úvodu píše, že »žádnému jedinci se nevyplatí být ateistou, protože na všechny dříve nebo později dojde a všichni se budou moct (!) přesvědčit sami«. On sám stojí spíše na straně rozumu a ryze středověké úsilí o řešení zejména scholastických otázek mu připadá jako dosti zbytečné plahočení.
   Číst příběhy středověkých myslitelů vyžaduje alespoň elementární znalost antického myšlení, což se naléhavě projevuje zejména u osobností jako sv. Augustin, Abélard aj. A autor onu základní znalost pojmů předpokládá. U Augustina by to byl třeba manichejismus, novoplatónství aj. Snad až příliš zkratkovitý výklad autora vede i k takovým formulacím, jako třeba že Augustinus byl »skoro jako černoch« (pocházel z Afriky), jeho otec byl zemědělec pohanské víry a matka tak velká katolička, že katoličtější už být nemohla«, což jsou zavádějící nepřesnosti. Objevíme tu i jméno Vilemíny České (?), která byla upálena, ale nikde nenajdeme výklad ani bližší podrobnosti, kdo vlastně byla.
   Autor se snaží přibližovat velké postavy myšlení současnému čtenáři dosti netradičním způsobem, odkazem na své osobní zážitky třeba ze sportu. Například k Vilému Ockhamovi se váže jeho zkušenost ze studií, kdy se hodně věnoval lehké atletice, zejména štafetě na 4 x 400 m. A pak čtenáři neznalému věci vysvětlí, co taková štafeta vlastně představuje a dostane se tak i k onomu Vilému Ockhamovi (a případně i k Dunsi Scotovi). Rozhodně originální způsob, jak přiblížit vztah mezi filozofií, která prý byla pro Dunse Scota chudou vědou, protože byla vzdálena od reality, a teologií, jejíž předmět byl naopak až příliš bohatý.
   Kniha je opatřena vysvětlivkami a rejstříkem. Z vysvětlivek vyplývá nejen doporučení čtenáři, co si pozorněji přečíst z vydaných pramenů ke středověkému myšlení, ale například i objasnění některých neznámých pojmů, jako třeba »velina«. Jedná se totiž o spoře oděnou televizní asistentku.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]