Básník a pohádkář Miroslav Kubíček „si“ jako svou už čtrnáctou knížku uspořádal výbor TOULAVOU TOUHOU (ilustrace Václava Smejkala, Oftis, Ústí nad Orlicí 2011), k němuž Na závěr připojil dva řádky: „Výbory jsou vždy ošidné. Vybral jsem texty, které ve mně stále doznívají.“ Připomíná mi to podobně úsečnou věcnou Poznámku, kterou ke svým souborným Básním napsal Karel Toman. Kubíček Tomana miluje (učil se psát podle něho a podle Préverta) a nedávno mi říkal, jak touží po samostatném vydání jeho Měsíců, ač je ovšem má ve výtisku kompletních Básní. I svou toulavostí stejně jako darem lapidárnosti má k Tomanovi blíž než kdokoli. Dar ovšem nestačí. Musí se rozvíjet a zapřáhnout do díla. A to se právě Miroslavu Kubíčkovi daří.
   Výbor Toulavou touhou se skládá z 56 vesměs uhrančivých básní většinou přírodní a milostné lyriky, v nichž nikde slovo nepřebývá ani nechybí, jejichž eufonie je virtuózní a z nichž sálá životní opravdovost, která je laskavá i prosta iluzí o lásce, životě, stáří. Už prvotina Dny sluncí (1963) zrála léta, měnil se nejen název (Jak krásné je modro, pak Naše dny), ale i jednotlivé básně. Tak původní Moje ráno mělo postupně deset, patnáct, devět veršů, které do knihy přešly s novým titulem Pohraničí. Dnes má ta báseň název Jesenické pohraničí a veršů jen šest; poslední sloka s naučením, co „někdy je potřeba...“, pak „bude však zapotřebí...“ nakonec odpadla: báseň se osvobodila od poučování a nabádání. Prohlédla.
   Ještě pronikavější proměnou prošla i vůbec první báseň výboru, Naděje. Ta měla vyjít v Kubíčkově druhé knížce, pojmenované původně (1965) Doprovod hor, pak (1966) přezvané na Lesy jazyčné a pod tím názvem neustále (1971, 1972, 1973) přepracovávané, nakonec nevydané; druhá knížka veršů Kubíčkovi vyšla až po třiceti (!) letech. Naděje se zprvu jmenovala (a začínala veršem) K přestárlým lesům se vracím, pak Pod ochranou tvou, potom Mír lesa. Místo původních osmi veršů o 8-11 slabikách má Naděje jen sedm veršů šestislabičných, z původních „přestárlých lesů“ se staly „jazyčné lesy“, původní zakončení „každé zbytečné slovo poruší řád“ (pak „slovy nelze plýtvat“) nahradily dva gnómické verše, přímo zaříkadlo: „když se slovo ztratí / sezobou ho ptáci“.
   Miroslav Kubíček byl a je vlastně po celý život více nebo méně v nemilosti: kdysi moci redaktorů preferujících jiné způsoby poezie, pak moci politické, které básník připadal podezřelý, nakonec moci trhu (pohádky, ty od něho trh bral, ale básně?, sežeňte si sponzora). A tak si zvykl své sbírky psát na stroji, listy pak posešívat a rozdat přátelům. Mám těch strojopisných verzí od začátku šedesátých let do dneška víc než dvacet a díky výboru Toulavou touhou jsem si je nyní chtěl aspoň prolistovat. Při tom listování nezůstalo, začetl jsem se, byl jsem vtažen do dramatu, jímž je geneze nejedné nakonec kratičké, pádné, ohromující básně. I když jsem o tom leccos věděl už dřív, s napětím jsem sledoval, jak se básník dobírá toho, co je pro něho a pro nás, jeho čtenáře nejpodstatnější. Jaká škoda, že jsem tu básnickou práci mohl zde – pozastavením u dvou básní výboru – sotva naznačit.
   Naštěstí pozorný čtenář tvůrčí energii do dobré básně vloženou sám vytuší. Tím chci říci, že kdo má rád poezii nerychlenou, zralou, nekašírovanou, průzračnou, nezalituje, když si výbor Toulavou touhou opatří. Vzácných knih poezie není zas tolik, aby to neunesla i naše vytunelovaná peněženka.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]