Cormac McCarthy (1933), čerstvý nositel prestižní Pulitzerovy ceny za román Cesta, předkládá českému čtenáři jeden ze svých novějších textů s názvem TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ (Argo, 2007, str. 199). Provokativní název neusmíří ani fakt, že jde o parafrázi jednoho verše W. B. Yeatse. Ba naopak; sugeruje zásadní otázku: pro koho tedy je tahle země? Jedinou postavou totiž, která používá myšlení k možné sebereflexi, je šerif E. T. Bell, chystající se na zasloužený odpočinek. Jinak jde o sebranku desperátů rozličných ras, spřažených jedinou láskou: mamonem. Kupčí se, šmelí se, pašuje se. A když se objeví zádrhel, vraždí se. Naštěstí je zde Anton Chigurgh, nájemný vrah nebo chcete-li profesionální zabiják, který dopřává svým obětem luxus předsmrtného pohovoru. Než je zastřelí... Pravda, výkon profese mu nakrátko zkomplikuje jistý Liewellyn Moss, veterán vietnamské války, a kdo pozorně shlédl film o Forestu Gampovi, ví, že školení ve vynalézavé likvidaci nepřátel probíhalo kvalitně už na domovské půdě. Také Philip Roth ve svém románu Lidská skvrna přičinil několik poznámek k problému zvanému Vietnam.
Tenhleten Moss - bývalý voják a příležitostný lovec - se ocitne v krajině po vzájemném masakru několika dealerských skupin. Prostřílená auta, mrtvoly, heroin a několik milionů dolarů. Sebere peníze... Tím podepíše rozsudek smrti pro své blízké, třebaže jich má poskrovnu. Prostřednictvím skutkové podstaty jeho činu se nám text nabízí jako detektivka, kriminální příběh, thriller nebo zevrubná studie zločinu. Text je nečleněný, postavy se promíchávají bez označení a jejich promluvy rezignují na přepych uvozovek. Motivační stimuly veskrze žádné. Příběh o kočce a myši se odvíjí v duchu popisu pracovního postupu (zabíjení), který má dominantní charakter. Jemu sekundují protagonisté, kteří: nastupují z aut, vystupují z aut, řadí, brzdí, zrychlují. Navštěvují motely, opouštějí motely, najíždějí na dálnici, sjíždějí z dálnice. Čím víc se blížíme k závěru, je nám jasné, že se nedočkáme tradičního rozuzlení s případným náznakem katarze. Řeč autorská splývá namnoze s řečí postav, popisy krajiny jsou k uzoufání mdlé, z fauny se připomínají výhradně chřestýši a štíři. Děsivý patvar jesi (rozuměj jestli) má charakter epidemie, neboť patří do arzenálu strážců zákona i lumpů. A tak XIII kapitol vytištěných kurzívou představuje klasifikační normativ, který formou vnitřního monologu svépomocně rozpřádá šerif Bell.
Tohle svěřování se patří k nejpůsobivějším částem knihy; čtenář se kupříkladu dozví, jaké kázeňské problémy se řešily na amerických školách ve 30. letech minulého století a jaké se řeší dnes. Posun ke zločinnosti je víc než evidentní a hned vyvolává diskurs o podílu televizních pořadů na zmiňované téma. Většina psychologů se shoduje, že nápodoba násilí na televizní obrazovce je prokazatelná. Literatura naštěstí nekopíruje, nestaví příjemce k hotovému jako televize. Slovesné umění předpokládá znalost znaků. Potom kultivuje. Umožňuje zrod nových estetických kvalit. Krásna. Proto se jedné její odnoži dokonce říká krásná. V případě knihy Cormaca McCarthyho je řeč naneštěstí (nebo naštěstí?) o něčem jiném.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |