Nedávno jsem cestoval na sever Čech: v zeleném, otevřeném kupé pomalého osobního vlaku. A jak jsme jeli zvolna Prahou, představil se mně náhle na kopci znovu dům, kde bydlel kdysi můj strýc. A balkón, kde sedával, ve vysočanské vile Pod Krocínkou a já se pak za chvíli točil vlakem v širokém, velkém půlkruhu kolem kbelského letiště. Naproti mně seděla matka s dcerou, také se dívaly z okénka a jen občas si něco sdělily. Vůbec jsem je nevnímal, viděl jsem před sebou jen cestu, starou, nejstarší cestu klíčovského parku.
   Tudy jsem se vracel, těmito místy, před třiapadesáti lety, jako voják po roce zdaleka, ze Slovenska, na dovolenku. Zastavila mne u mostu - to krásné cikánské polodítě, v otrhaných šatech a přistoupila ke mně na samém sklonku dne a začátku srpnové noci jako hříšný, temný, svádivý sen. Chtěla mně nabídnout jen to co měla, jen to jediné co měla, co jí daroval život. Nedalo jí moc práce, aby mně pod dřevěnou konstrukcí starého, opuštěného nočního mostu ukázala rychle pod tím málem letních šatů dvě jablíčka polodětských ňadýrek a dole temný, černý trojúhelník. Ale já jí jen lehce pohladil na obou místech, zavrtěl odmítavě hlavou, mlčel a šel dál kolem hlučící, vonící, do noci tajemně svítící pekárny na samém kraji Prahy, Vysočan. Cikánka z dělnické čtvrti zmizela pod unaveným dřevěným mostem, strýc svítil v pokoji za balkónem, vůbec mne nečekal, ba ani vůbec netušil, že se k němu již blížím pomalu stoupavým kopcem. Byl jsem unaven z daleké cesty, černá cikánečka se ztratila někde na prahu vysočanské ulice, malá, neznámá Marika, nebo to byla Marcina, Aranka, Šárika, Áža, či Eržika, Róza, Ilonka, Margitka?
   Již se mně to tam nemůže nikdy přihodit, již nikdy tamtudy nepůjdu jako četař, nebude to v noci ani ve dne, nebude tam svítit strýcovo okno do klíčovských sadů, strýc tam již dávno, několik desetiletí nebydlí. Jeho popel rozvál nepokojný vítr, věčně a neúprosně se prohánějící po zeleném rozptylovém paloučku malvazinského hřbitova...
   Proč cestujeme často a tak rádi podivnými vlaky reminiscencí, vyvoláváme jejich reverzní pohyby, toužíme vášnivě cestovat do hlubin času. Vlaky si stále někde dávají spicha a do našich cest - vzpomínek stále přistupují a ztrácejí se v nich nejen lidé. I kulisa přírody vrací vše do vzdálené minulosti. Chudý borovicový lesík u neratovické trati zestárnul, ale stále tam stojí. Pamatuje mne jako malého hošíka, držícího se bojácně jednou rukou maminky a druhou svírajícího křečovitě červený kbelíček se zelenou lopatičkou. (Kam se poděly relikvie mého dětství, kdo a proč mně je vzal?) Kam se podělo modré, azurově modré čisté nebe mojí infantility, moje tabula rasa? Kdo ji zastřel mraky, bolestmi, bouřemi a krupobitími, vichřicemi a polomy, šílenými tornády? Bolesti a strázně nás pokroutí, zasáhnou nečekaně jako náhlý kulový blesk. Staneme se jinými. Jen vlaky s reminiscencemi, ty podivně cestující vlaky nás občas zavezou do časů a míst, kde najdeme povědomé tváře z cest životem.
   Cesty života! Kolikrát, kdy, kam a za jakých okolností, sami a s kým a sami a bez koho, s kým známým či neznámým, s nímž se na okamžik seznámíme, putujeme časem? Která naše cesta byla první a která bude poslední? Co nás čeká na křižovatkách, na temných tratích tunelů, a co, když s námi vlak letí prosluněnými rovinami? Kde budou výluky, pomalé jízdy či dokonce srážky? Kde stoupání, kde... Dosti již růžence slov. Lokálky dětství se ztratily v čase. Jen pavučiny svátečních neodbytných vzpomínek, halucinace ztraceného času nás na okamžik někdy pozdrží. Přesmutné blues nás ponoří do převzdálené melodie, která nám již nikdy doopravdy nezazní. Může se vrátit jen jako pomíjivý, neuchopitelný sen...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]