FRANTIŠEK HRUBÍN

Navždycky, bratří!

Po prvé, bratří,
práce není trest,
pod nebem Října
zaseto už jest,
ocel ohni patří,
práce je tu čest,
práce je tu čest -

po prvé, bratří!

A všichni, všichni
jsme tu polnicí
a všichni ohněm,
v němž se sváří kov,
a všichni, všichni
jsou tu dělníky,
jménem Stachanov.

Po prvé, bratří,
práce není trest,
po celé zemi
zaseto už jest,
ocel ohni patří,
práce je tu čest,
práce je tu čest -

po prvé, bratří!

A všichni, všichni
jsou tu polnicí,
a všichni ohněm,
v němž se sváří kov.
A všichni, všichni
jsou tu dělníky,
ocele, zrní slov!

Po prvé, bratří,
práce není trest,
pod nebem Máje
zaseto už jest,
ocel ohni patří!
Práce je tu čest,
práce je tu čest -

po prvé, bratří!

Navždycky, bratří!


Nová skutečnost č. 11, 15. listopadu 1950

František Hrubín se narodil 17. září 1910 - před 95 lety




JIŘÍ STANO

Song na koryta

Jedna naše O.K. partaj
vytvořila chytře ajncvaj
nový Manifest:
"Držeti se koryt fest!"

Že prý jejich priorita -
nevycouvat od koryta,
zasloužený úspěch sklidí
tím, že stvoří nové lidi.

Koryto, přec každý ví,
bezedným je zlatým rohem,
osvědčeným náboženstvím,
seslaným samotným Bohem.

Nechť si na to národ zvyká
a i celá republika:
Koryta vždy, v každý čas
usměrňují osud mas.

Koryta bohatě hostí
lačné choutky sůví,
jsou páteří společnosti,
těch, co spolu mluví.

K zářné budoucnosti dělný lid
stěží by moh dospět bez koryt,
bez těch, kteří veřejně i potají,
hltavě z nich chlemtají.




VLADIMÍR HOLAN

List anglickým a americkým básníkům

Je první jarní den. A opravdu: slunce dosud svítí.
Touláš se Prahou, děti jsou bledé, podvyživené
a jejich nohy: vrabčí lejtka, je to k pláči.
Ale zatím co se slzy vlastní tíhou zatajují,
zloba málem celého světa je až drze určitá,
vyvěšuje svoji pudovou vlajku
jako se nasazuje sekyra na topůrko -
a ti, kteří by mohli odpovídat srdcem,
mají Betlémskou hvězdu v mozku.
Deus absconditus. Skrývající se Bůh!

Přátelé, protože básníci, dovolte, abych Vám
pravdivě a prostě napsal toto:
»Vaše státy (neříkám národy!) nejsou k nám,
zvláště od naší únorové revoluce,
právě vlídné.
Jejich možnosti, jemné jako potěrné blány žraloků,
jejich otrlost vůči minulosti
a hltavá chtivost prožívat
všechny přítomné a jim právě nevýnosné chvíle
spěšnou, netrpělivou, ba předbíhající nenávistí,
jejich přání, mazaná topolovou mastí,
aby co nejrychleji hnala do výšky -
měly by být aspoň na chvíli zastaveny
a měly by být upozorněny,
že tuze snadno zapomínají na kostlivou
tragedii roků 1938-1945,
kterou zavinily nečistou silou svého kupectví -
a že nám svým dnešním chováním
až tuze a docela zbytečně a k lítosti
připomínají zločinnou Made in Germany,
tak abstraktní jim a viděnou leda
jen dírkou v oponě, v konservě a hlavně v bance
- a tak krutě prožitou námi...

Ale i po takovém stisknutí
modřiny nebes nebyly větší -
a my dnes nestojíme o někoho,
kdo by nás jako Močihub napájel liščím mlékem slibů
a jako sedřikoza vařil nám babí hněv
a dědkovo mumlání.
Nestojíme o někoho, kdo dělá pod sebe
a tvrdí při tom,
že je třeba poklízet klec českému lvu.
Ať o něho nemají starost,
jako ji neměli za Mnichova -
a jen ať si čtou dále Wall Street journal
a dál si chodí na Siegfrieda,
obdivujíce při tom v lóžích platinové náramky svých žen,
které si přihlazují vlasy jen proto,
aby ukázaly diamanty na prstech!...
Ale už dokonce nestojíme o někoho,
komu snad puká srdce, jenomže mrazem!

A přece: urážka za urážkou,
pomluva za pomluvou, hrubost za hrubostí
při chlípné hudbě VAGINA-VAGI...,
výmysly žurnalistických pasáků
o tváři s barvou kupovanou
a kteří tedy snadno vybírají bolestné
na vlastních maskách odlíčených potem -
nestoudná tvrzení o příčině smrti Jana Masaryka,
tvrzení, která, zneuctívajíce mlčení,
nemohou uctívat tajemství -;
nemužnost, lest i otrávená slina,
která by chtěla rozleptávat
sotva začínající vztahy
člověka k člověku -:

pleskají v tuto moji zuboženou zemi
jménem Vašich států (neříkám národů),
jménem Vašich vyděračných států,
k jejichž atomickému positronu
bude nebo nebude nějakým zázrakem
darován (ne vynalezen!) životní negatron.

Zatím však, běda, několik pirátů a arciduplkurev
usiluje o chmurný stav nepřetržité noci,
stav, kterému by sloužil sám zneužitý
a tedy zhanobený ďábel,
prodávající krabičky s vyškrtanými sirkami
na rohu zbytečné ulice Pohřebních útrat.

Stačí, aby si někdo koupil koberec
a stočil jej někam ke zdi,
aby jej nepošlapal... To dělá lakota.
Stačí, aby ti někdo nacpal do klíčové dírky
papír - a nedostaneš se domů... To dělají noviny.
A když snad čerpáš ze studny,
studna je u hnojiště onoho rozhlasu -
z kterého se ozývají hlasy příliš klapavé,
aby si navzájem nepůjčovaly falešné zuby,
a zřejmě příliš přiškrcené
příliš stojatým límcem vzteku...
A veliká je tedy bědnost světa
a tedy jenom z úzkosti,
a i kdyby jen pro jediný záblesk naděje -
píšu Vám, přátelé, protože básníci,
Vám výjimečným bytostem bez světské moci,
Vám, kterým tedy píšu zbytečně:
Vám, mrtvý Whitmane,
Vám živým: Eliote, Audene,
McLeishi, Spendere, Vám Haysi,
Vám, Genevievo Taggardová,
Vám, velký Thorntone Wildere,
Vám, Sandburgu a Vám, Lee Mastersi,
nezemřel-li Jste dosud hladem -;
Vám, Faulknere, a jiným Vám!
Píšu Vám opravdu zbytečně?
Já nikdy nebyl pro stávku pijáků!
A zvedám-li tedy vrchovatou sklenici vína,
abych si s Vámi připil -
věřím, že i Vy
Jste proti duté duši pekařů,
to jest: proti hladovým děrám v chlebě
z červotočiny,
že i Vy Jste proti vydřigroši, proti krev-penízi
a proti všem, kdož ohroženi
ve svém zpupném sobectví,
chtí zmásti nakonec aspoň sentimentalitou.
Jest vždycky nestydatá! A jen její opak:
opravdivý, chcete-li: tragický cit
se ptá: jak býti spravedlivý...
Kdysi Lamoureux, při vzpouře orchestru,
dirigoval s revolverem v ruce...

Ale ano, dobře vím, že práce,
z které by lidstvo udělalo kult,
bude prací pro práci, a tedy prací,
jež by brzy ztratila tvůrčí sílu
a proměnila by se v dřinu nazadrmo
před modlou sebezbožnění.
S Norwidem rozumím práci
jako boji národa o svobodu...

A právě v tomto smyslu
(i když se v angličtině nedá tykat)
musím zde ještě říci,
že přemnoho našich lidí, lidí dobré vůle
se rozhodlo
a věru ne letoškem počínajíc...

Nepamatuji se, za jakých už oslav
stiskla moje matka knoflík »u radia«.
Ozvala se právě vysílaná
Hymna Sovětského svazu...
Matka postoupila bezděky k oknu
a spatřila, jak na ulici
stařík, strkající před sebou kočárek s dítětem,
se zastavil a poslouchal...
Když hymna odzněla,
strkal kočárek dál.
Ten stařík byl chudý, prostý,
v sebe propadlý a soustředěný
a vyzařoval lásku,
tak jako Vy, tak jako Vy,
tak jako Vy i my -
jediná už snad, naděje
tohoto zbědovaného světa,
na kterém právě zuří
mír všech proti všem!

březen 1948



Pozdrav!

Vidím Vás: jdete, vedouce mezi sebou radost,
tu krásku dosud jistě vzácnou a věru hubenou,
s tělem, na němž bys dosud našel
bleší štípance doúnorových parazitů.
Ale je mezi Vámi a jen trpělivost -:
i ona doroste a bude v požehnaném stavu
s životem, opravdivým životem,
k němuž Vás dneska vidím těžce jít,
Vás unavené, a přece neodpočívající,
Vás, kteří se odříkáte, protože jste nadšeni,
Vás s nadějí v budoucnost, protože věříte v přítomnost,
Vás přesvědčené, že půjdeme-li spolu se Slovany,
půjdeme s Ispolinem, obrem slovanským,
ale Vás, na jejichž tvářích vidím současně
nejenom úsměv, ale i zádumčivou přísnost,
přísnost, jež teskně vzpomíná
všech ušlápnutých a ponížených bratří
ve Španělsku, Řecku, Číně, Indonésii!
Ó ano, to jste Vy, Vy všichni, kteří jdete
za svobodou světa,
Vy věrní času, Vy nejen májoví,
ale též podzimní a zimní zas,
Vy, které vroucně pozdravuje
jeden z Vás!...

Rudé právo 1948



Okťábr

Ano, první výstřel z revolučního křižníku Aurora
ukončil tenkrát novověk.
První oheň, který si po dobytí Zimního paláce
rozdělali rudoarmejci na ulici,
hřál nás nadějí bezmála třicet let, zapsaných světovému katastrofismu.
A chlapec v krvavé košilce, který u trojického mostu
začal tenkrát zpívat: Dobjom sa my osvobožděnija -
přišel v květnu už jako svobodný muž mezi nás
a zbavil nás rasových rasů...
A je zde, odhodlán skoncovat s krutými zábavami těch,
kteří házejí krejcárky do tůní historie
a mstivě pozorují, jak se pro ně potápějí chudáci;
odhodlán skoncovat s krhavými součty
a lotrovskými lejstry zlatožravých démonů,
kteří své sliby pečetí sněhem,
aby za chvíli zaháněli policejními psy
zbědované davy ke hladové čáře;
odhodlán rozetnout leninskou křivkou přímé linie
menstruační cyklus válek;
odhodlán naplnit člověka ne výslechem osudu,
ale odpovědí života:
odhodlán vrátit budoucnost lásce...
Pomozme mu!

1946

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]