Nepřímé, jinak také obrazné pojmenování - "býti na houbách" - ve své podstatě znamená, že dotyčný o věci nemohl nic vědět, neboť ještě nebyl na světě. Jak stárneme, zdá se nám, že obsahujeme stále širší prostor, a tudíž ať jen si někdo zkusí prohlásit, že jsme byli na houbách. To, že si netroufne, nevyznívá právě pro nás moc lichotivě.
   Když nás připravili o námořní flotilu, vzpomněl jsem si na Pepu. Jak se máš, Pepo? chtělo se mi zeptat se. Ale nebylo koho. Doposud mi informace o Pepovi zprostředkovávala jeho babička; stávala mezi vraty, která představovala kdysi pojítko mezi statkem a výminkem, a z dlouhé chvíle se dávala se sousedy do řeči. Ti, kteří dlouhou chvílí netrpěli nebo byli ušetřeni daru bohaté slovní zásoby, se jejímu obydlí radši vyhnuli. Ne tak já, s Pepou jsme se kamarádili, i když v posledku jenom na dálku. Jeho babička to kamarádství oživovala prostřednictvím barevných pohlednic, které jí vnuk příležitostně posílal. Kromě exotických krajů se na některých usmíval Pepa v uniformě lodního kuchaře.
   Až potud by nebylo o čem vyprávět. Jenomže na jednom poštovním lístku byla vyvedena otázka: Ještě chodí Franta S. na houby? Ten Franta S. jsem já a Pepova otázka cílí k počátkům. Chodit na houby u nás vyznívá sice obecně, ale jenom my, kteří se v těch místech narodili, víme, že v červnu se nechodí na houby do doubravy, ale na Vítův kopec a do koželužskýho lesíka. Proč? Protože obě jmenované lokality jsou porostlé duby a houbařská sezóna začíná právě tam. Doubrava je les borový a najít houbu v podušce borůvčí je vzácností.
   Protože jsem se štrachal v těch místech odmalička - někdy na hodinku, jindy na celý den - platil jsem za odborníka a otázka, zda jsem byl na houbách, měla širší platnost: zda houby začaly růst a zda se tudíž vyplatí na ně jít.
   Když jsem dovršil šestnáctý rok a mohl jsem navštěvovat filmy mládeži nepřístupné (15) a v místním hostinci mi bez problémů načepovali pivo, propukl ve mně pud sdružovací. Do biografu jsem chodil pravidelně a do hospody jakbysmet. Mladší Pepa nemohl jedno ani druhé, a tak když mě jednou zahlédl, jak mířím do lesa (na Přítěž) s košíkem na brambory, zaprosil: Franto, vezmi mě s sebou. Od té doby jsme chodili spolu.
   Jeden básník přirovnal les k chrámu; nejspíš měl na mysli vzrostlý smrkový, borový nebo jedlový les. U nás je takových chrámů, ale musíte se v nich vyznat podle jména: Přítěž, Velký les, Stržíšek, Zadobřiny, Mezi cesty, Bulový a po německy Schüselwald. Ta jména v sobě skrývají osnovu lidského konání a k nám už dosahují jen jako tajemství. Některý chrám nás svou vznešeností přinutil k pokleku, nezřídkakdy k poloze plazmo v důsledku mlází nebo větví až na zem. V takových místech bylo hub na srp, velikášsky dokonce na kosu. Rzivé jehličí dobarvovala mohutná kola lišek. A nostalgickou tišinu osik s bělavými terči bříz rozveselovaly skořicové křemenáče a kozáci na parádivých muřích nohou.
   Učil jsem Pepu houbařskému umu, který začínal jednoduše; nedat najevo, že už mám první úlovek, nýbrž propátrat dokonale okolí. Potom se teprve shýbnout s nachystaným ostřím houbařského nože. Pepa nejdřív ze všeho zařval; potom se vrhl kupředu a v okolí několika metrů vše podupal. Šel jsem za ním s upozorněním, co se mu podařilo přehlédnout. Také jsem Pepu učil, co může v rozličném porostu očekávat a na co si dát pozor. Učil se pomalu, ale přesto. A když jednou trefil z lesa sám domů, mohl dostat výuční list. Ten skutečný, který jej opravňoval vykonávat profesi kuchaře, mu otevřel svět. Krátce po dosažení hranice dospělosti opustil s matkou krajiny dětství ve jménu Made in Svět.
   Milý Pepo, ani Franta S. už na houby nechodí. A když přece, pak jenom nepatrně a jinam. Pýcha na úlovek se ale stěží vyrovná tajemným pěšinkám do míst, kde jsme poprvé spatřili světlo světa a které spolehlivě mířily k srdci. Jedno je jisté: ať jsme, kde jsme, všichni se jednoho dne sejdeme na houbách. A bude to natrvalo... Tak nazdar, Pepo!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]