Odmítáme falzifikaci dějin
V pondělí dne 10. 9. t. r. zahájila ČT2 nový publicistický cyklus nazvaný Historie cs.
Moc mě zajímalo, jaká moudra uslyšíme od našich historiků, vesměs poplatných dnešní době, kterou lze právem považovat za nemorální. Půjde pravděpodobně o pořad, v němž budou těmi nejméně povolanými (mj. Havel, Medek) kritizováni postupně všichni prezidenti bývalé Československé republiky. Prvním z nich se v tomto pořadu stal, jak zněl název, T. G. Masaryk - prezident na trůnu.
Nemohla jsem uvěřit, kterak pánové uvedeného potlachu bezostyšně přisuzovali T. G. Masarykovi jeho příklon k Rakousko-Uhersku, z čehož prý ve svém počínání vycházel; byl tedy v podstatě pro monarchii či pro království české. Teprve 1. světová válka ho přiměla vybudovat samostatný stát, avšak v intencích rakouské monarchie nesly se jeho ideje napořád. Tito »kritici« se neštítili usoudit, že Masaryk nebyl proti zkorumpování (korupci) - v této souvislosti byli zmíněni Ferd. Peroutka a Karel Čapek. Kdo tento nevkusný pořad sledoval, pochopí, jaké skutečnosti (podle jejich názoru) zde byly uváděny.
Zkušenost učí, že při utváření dějin mají nezastupitelnou úlohu vedle širších společenství (národů, kmenů, mocenských útvarů a seskupení) i jednotlivci, plnící pro své schopnosti úlohu a funkci historických osobností.
Jednou z nich se stal Tomáš Garrigue Masaryk. Narodil se do doby doznívajícího feudalismu a nástupu nového společenského řádu - kapitalismu. Svým původem a výchozím sociálním zařazením slučoval v sobě dědictví vrstvy neprivilegované, málo majetné, až nemajetné, i když nikoli zcela proletářské.
Jinonárodní rysy pronikaly do lidového prostředí jižní Moravy, Masarykova rodného kraje, vlivem dožívající německé vrchnosti a sílící kapitalistické exploatace. V pololidovém prostředí udržovala se ještě jako životná tradice idea Českého království, zosobněná od poloviny 19. století až do let sedmdesátých populární postavou krále Ferdinanda V. Dobrotivého. Udržoval povědomí české státnosti za náporu Habsburků, jejich rozpínavosti, které se obávali i mladí a s nimi také Masaryk.
Vycházejí-li tito kritikové z domněnky, že Masaryk byl zastáncem monarchie či království české země, pak by snad bylo lépe nevystupovat veřejně s podobnými směšnými a především nepravdivými hypotézami. Václav Havel by zajisté neodmítl stát se monarchou či králem zatím ještě naší české země; Ivan Medek by pak svou krasomluvou mohl zastávat post vicemonarchy či vicekrále, a to pro jejich nevýslovné vlastenectví. Oba pánové zřejmě nepoznali hrůzu německého fašismu, a proto - bez ohledu na svou státní příslušnost - haní, co českého jest. Pana Medka bych ráda upozornila, že mu jaksi neslouží paměť. Zapomíná, kterak vykřikoval z Hlasu Ameriky, cokoli se těm »bolševikům« v Československu nepodařilo. Proč dnes neupozorňuje, ba opět nevykřikuje, kupř. v prostorách metra, jak upadlo naše dobře prosperující zemědělství, jak rychle byla rozkradena naše republika po té sametové revoluci, proč nepřizná, že nelze uplatňovat jím tolik kdysi proklamovanou názorovou pluralitu, na Západě samozřejmou, aniž by došlo k existenčnímu postihu. Proč nevaruje před rozmáhajícím se neonacismem a uráží mrtvé české vlastence, položivší život také za něho, ne však proto, aby mohl nadále štvát a plivat na vlastní národ, který mu neublížil.
Dvacáté století svými dvěma světovými válkami, jejich průvodními jevy a následky potlačujícími základní lidská práva a lidskou důstojnost, vneslo do světa civilizace úžasné zesurovění a úžasné zhrubnutí. Kultivovanost, zdatnost, odolnost, otužilost vystřídalo násilí a brutalita supermanů, pokleslá tvorba propagovaná médii a šířená do amerikanizovaného světa. Tato přetechnizovaná, odlidštěná »kultura« přinesla lidstvu atomovou, vodíkovou a neutronovou bombu, smrtící chemické a bakteriologické zbraně, strach a úzkost z naprosté destabilizace a rozkolísání humanistických hodnot.
V poměrně krátké polistopadové době se podařila zvláštní věc: dílo, o něž se Masaryk zasloužil, bylo rozbito. V Evropě, jen krátce zbavené vojenských bloků, vytyčuje se nová dělicí čára uprostřed bývalé Československé republiky. Uplatňuje se opět zásada: Rozděl a panuj.
Doporučuji sledovat tento štvavý pořad. Předpokládám, že příště přijde »na přetřes« druhý československý prezident Edvard Beneš, označený v nejoptimálnějším případě jako »jeden z nejkontraverznějších politiků českých dějin«, jak už bylo svého času uveřejněno v deníku Špígl; na tento nepodepsaný článek jsem 8. 9. 1995 v témže deníku adekvátně reagovala.
JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ, Olomouc
Autor: Jaroslava Dvořáková
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)