Autora sbírky SPALTE MÉ LISTÍ (Praha, Balt-East 2011), z níž přinášíme několik ukázek, jistě nemusíme představovat. Čtenář si také vytvoří vlastní názor na ni. K čemu tedy komentář? Snad proto, že chybí-li přímý dialog čtenáře s autorem či lyrickým subjektem, chybí-li dialog několika čtenářů nad přečtenou knihou – a to je dnes „normální situace“ na rozdíl od doby, kdy se více vyprávělo, než četlo, a spíše besedovalo, než individuálně promýšlelo – tedy chybí-li onen dialog, může být přece přínosné seznámit se i s jiným způsobem čtení a konfrontovat jej s tím vlastním.
Z hlediska žánrového jde o sbírku básní, v níž najdeme lidovou píseň, modlitbu, zaříkadlo, parabolu, rozvětvenou sentenci, přísloví, aktualizovanou poetiku kázání, konfesi, reflexi mýtu či pověsti či básně „dětského aspektu“. Už to svědčí o rozměru sbírky, která promlouvá k současnosti s vědomím minulosti, svědčí to o autorově schopnosti nalézat v individuální a kolektivní paměti to charakterově silné, myšlenkově cenné i emotivně bohaté a vyjádřit to uměleckou formou všeobecně přístupnou, ukotvenou v české literární tradici a slovesnosti vůbec.
Michal Černík se ve sbírce, která původně nesla název Nepřetržitá smrtelnost, představuje jako básník prožitého češství a vyvzdorovaného vlastenectví, jaké bychom v české literatuře posledních let nenašli. Celý první oddíl sbírky, nazvaný Tuto zemi jsem zdědil, je toho dokladem. Ono vlastenectví (národovectví, patriotismus) je stále podezíráno ze spojitosti s nacionalismem, extremismem, ba šovinismem, dlouhou dobu bylo chápáno jako cosi málo kompatibilního s moderní mnohonárodní evropskou společností.
Je rovněž básník duchovní, ne mystický; duchaplný, byť ne blýskavými efekty, morálky a spirituality jistě ne katolické, možná v něčem blízký českým bratřím: věří v přesah lidského života, jakkoli je to z individualistického a liberalistického hlediska absurdní. Vždyť Černík je současně materialista, tedy věří ve svět a jeho perspektivy, v tvůrčí lidské síly, jakkoli i to se může jevit, z hlediska pragmatických „elit“, jako absurdní.
Černík patří k autorům, kteří při tvorbě básní pracují s pojmy povýšenými na emblémy. Tyto postupy jsou běžné v dětské poezii stejně jako ve starší české literatuře a prostupují do devatenáctého i dvacátého století - jen rafinované moderní básnické směry a revoluční avantgarda šly jinou cestou, nehledě na poetiku modernistickou či dokonce ambivalentně postmodernistickou.
Je tedy Černík nesoučasný, nemoderní, konzervativní? To bychom museli za takovou označit celou jednu linii české poezie 20. století, včetně poezie J. Seiferta. Autor se k těmto postupům a hodnotám znovu vrací, jako by chtěl znovu ověřit hluboké, ale trestuhodně opuštěné pravdy našich národních dějin. Odtud značná frekvence abstrakt jako „země“, „ptáci“, „život“, „stromy“, „smlouva“, „řeč“ či „osud“, jak čteme už v první básni. Je tu jako v celé sbírce patrna vůle k zobecnění, ale ta by na dobrou poezii nestačila, protože text by vznikl pouhým vrstvením, chtělo by se napsat „panelovitým“, pojmů, soudů a úsudků, rozepsaných na nestejně dlouhé řádky; verše by se staly neliterárním diskurzem ozvláštněným vnější formou. Ale právě v tomto okamžiku nastupuje u Černíka zázrak metafory, metaforického příměru či metaforického symbolu, zázrak lyrična, lyrizace a hlubokého citového prožitku jako postoje ke skutečnosti, k tématu; tento postoj budeme jen stěží pokládat ze přecitlivělý, povrchní a kýčovitý. Metafora kroků, „jimiž podepisuji smlouvu se zemí“, je toho rodu. Ale nejde jen o ni: už v první sloce je využit gramatický paralelismus v kontrastní funkci (jev známý mj. ze slovanského folklóru), v němž se pojmy „cizí“ a „stejné“ konfrontují s oním „tady“ a „pro mne“.
Verš sbírky je někdy jen asonovaný nebo zcela nerýmovaný, jindy s pravidelným sdruženým či střídavým rýmem, bez interpunkce, rozložený často do pravidelných čtyřveršových strof. Někdy se před námi odvíjí typicky volný verš (např. Tisíc let poté), jindy se celek veršový nejednou a ne náhodou kryje s celkem větným a je vždy myšlenkově i jinak strukturovaný. Černík sice obraznými prostředky šetří jako šafránem, lákají jej „jen slova zamlčená slova bez ozdob“, ale tím na ně soustředí pozornost, takže nelze nepostřehnout třeba rýmová echa (dob-ozdob, rovin-vin, ran-rozdírán), nebo možnost dvojího čtení citovaného verše (jako gradaci a pointu: „jen slova – zamlčená slova – bez ozdob“ či jako metaforickou eliptickou definici: „jen slova zamlčená – slova bez ozdob“). Relativně často najdeme personifikace vzniknuvší tak, že lyrický subjekt a předmětný svět si jakoby vyměňují místo, takže ne „já“, ale země „přiznává se ke mně“. Básně přerůstají v podobenství plná dialektiky, máchovská apostrofa země jako kolébky a hrobu má v Lhostejné zemi jednou motivaci téměř barokní („A nejsi nic než odporné tlení / kterým se chystáš k porodu“), podruhé této závěrečné invokace: „Živitelko živých mrtvé pohřbíváš“.
Ve vlastenecké lyrice je Černík dědic Máchův, Erbenův, Hálkův, Nerudův, Sládkův, Čechův, Sovův, Dykův, Hrubínův i Seifertův. Navazuje však i na F. Halase nebo J. Kainara jako autory veršů pro děti, jichž je sám žijícím klasikem, srov. sošnou prostotu básně Zabydlování. Autor těží i ze stále živého repertoáru lidové a pololidové písně, rytmicky i tematicky, srov. b. Lidová písnička nebo Kdybychom nechodili po cestách. Krajina kolem Řípu se před námi rozvine jako výtvarné plátno, rozevírá se analogiemi a příměry topolů ke gotice, lip k baroku, dávnou bájnou minulostí je spojena s chorálem a hory tu navěky poklekly k modlitbě. Nejednu báseň můžeme číst jako chválu života, života zázračného a posvátného (bez gestického mysticismu či extatického vytržení), ale vždy zobecněnou, směřující k symbolu a jednoznačnému reliéfnímu emblému. Tento ŽIVOT ví, že každé světlo vrhá stín, ale rozhodující je světlo v člověku, v nás samých, ona hvězda člověčenství a všech narozených i ještě nenarozených, která musí zářit, i když doma zhasínáme, jak čteme v básni, kterou končí tento první oddíl. Snad tu také znovu povstává středočeský region povýšený na topos národní literatury...
Druhý oddíl nazvaný Zápas o nebe je rovněž tematizovanou cestou od životního odsluní k hledání krás, pobídkou k nalézání jistot a pravd, které jako by ležely na zemi, v trávě, aleji rozkvetlých lip nebo na zahradě. Vnímáme zázraky horizontálního života s vertikálou napřímené páteře a s pohledem upřeným do věčnosti. Častým sémantickým gestem je tu obapolnost, vzájemnost, jeden jev tu je geneticky i jinak podmíněn druhým a odevzdává se mu, např. „Prvnímu sněhu jsi přiznal svou radost / A on ti obnoví průzračnou vzpomínku / na tvé dětství“, nebo vyrovnaná, přirozeně rovnovážná, odvěká dialektičnost bytí a nebytí, zrození a smrti, srov. „Ve smrti sněhu / není pochmurnost“, nebo když semínko na jaře se „zahubí do květiny“. Život je tu vždy čímsi posvátným, hodným úcty, ochrany, i rady a poučení – Černík nezapře své pedagogické vzdělání a umění. Ten důraz na zázračné, odvěké společně s motivy křesťanské symboliky (let ptáka připomíná kříž apod.) by mohlo napovídat cosi o duchovních základech této poezie, což by však byla pravda jen částečná: duch a hmota se prostupují jako látka a tvar a je lhostejné, co bylo prvotní a co je aktuálně pokládáno za důležitější. Jedno bez druhého neexistuje, nemůže smysluplně existovat. Avšak jen to, co prospívá životu, co jej stupňuje a zmnožuje, napsáno šaldovsky, je hodno rozvoje. Dobře je to patrné v básni Pocta, která jeden takový zázrak popisuje: „Znovu a znovu / tráva na jaře / vstává z mrtvých!“. I zde najdeme krásná podobenství jako to o zrnu v podobě semínek trávy (Dárci života), před našima očima povstávají obrazy-sentence (Příliš vysoko).
Jako v předchozích Černíkových sbírkách najdeme i zde krásné lyrické miniatury skácelovské ražby, konturující něhu a ticho a ponechávající prostor čtenářově představivosti a empatii, jako tato Gradace ticha: „V noci na zahradě / zušlechťujeme ticho / svým mlčením // Hvězdy lípa ty a já“, v níž enumerativní pointa vykresluje tento malý zázrak pouhým jedním veršem. V těchto lyrických „minutkách“ nejednou ožívá svět dětské poezie, cosi jako „verše rodinné“, když čteme v básni Malý dárek: „Copak si letos nadělíme k Ježíšku / jaké dárky si jenom dáme? / Já ti dám chvilku uschovanou v oříšku / tu chvilku v níž si povídáme“ , i když bytí vstupuje do našeho života nejen jako vztlak, nýbrž i jako kámen, tlak: „Na polích pěstičky hrud / pevně nám svírají duši“ (Zimní mlčení). Chorálovitost a zjitřená patetičnost prostupují i tento oddíl, ale obavy o osud světa, jak je vnímal v osmdesátých letech a jak je čteme v básni Čtyřhvězdí, neslábnou, naopak, máchovský životní pocit znovu ožívá, promítnut do reality našich časů.
Třetí oddíl nazvaný Nepřetržitá smrtelnost je rovněž projevem snahy napsat slova, jež by bylo možné vytesat do kamene, proměnit v pomník nadosobní dějinné platnosti. Esteticky konzervativní? Velikášské? Staromilské? V postmoderní nebo uboze perfidní optice možná ano, ale v rozvráceném světě, jenž byl postaven na hlavu a slova zbavena svého smyslu (srov. jen faktickou panoptikalizaci slov jako „vlast“, „mír“, „právo“, „svoboda“, „my“ etc.), velmi potřebné. Lodě na rozbouřeném moři přece také hledají přístav a kotvu, ladné odpočinutí. A naše životy se příliš podobají korábům neseným skrytými společenskými proudy kamsi do záhuby, kéž by jen těm rimbaudovským... Jako verše Victora Huga chtějí i ty Černíkovy být rezonéry, přesněji – chvějícími se membránami světa, deskami, přes něž k nám doléhají ozvuky a šelesty jeho obav i nadějí.
Když básník píše o svobodě, čteme současně o odpovědnosti, píše-li o svítání, prožíváme počátek stmívání, když mluví o nebi, píše o sobě, když objevuje krásu, zasahuje jej ošklivost – vše se prostupuje a podmiňuje, patří neodmyslitelně k sobě. Dřímá v nás anděl i ďábel, stvořili jsme si nebe i peklo, jsme tedy schopni vidět v oblázku zkamenělé lidské srdce, které bilo „v hrudi někoho kdo miloval“. Co báseň, to malý pomník čisté člověčiny: Exegi monumentum, napišme s Horatiem, ale bez pompy, kterou by to mohlo vyvolávat. A za čtenáře i já doufám, že zlo nás nesrazí ve chvíli, „kdy poznali jsme dobro“.
MICHAL ČERNÍK
Zabydlování
Řeknu vám kdy jsme doma
Až uchopíme kliku dveří
jako bychom někomu blízkému
stiskli ruku
A v některé noci zaslechneme ze zdi
tlukot svého srdce
které není samo
Přetlak domova
I kdyby zdi z tebe lisovaly každé vydechnutí
a bydlela s tebou jen samota
i kdybys už nikoho nečekal
a s nikým se neloučil
i kdybys dveřmi pokaždé vcházel jen dovnitř
a nikdy už ven
a uvnitř bylo tebou přelidněno
jsi doma
Jsi doma
jako od počátku světa
a už nikde jinde nechceš usínat
a nikde jinde ani nechceš umřít
Tvář naděje
Povím ti
jakou má podobu naděje
když se nám roky
hromadí v závěje
Je jako semínko
v samotce hlíny
které se na jaře
zahubí do květiny
Malý dárek
Copak si letos nadělíme k Ježíšku
jaké dárky si jenom dáme?
Já ti dám chvilku uschovanou v oříšku
tu chvilku v níž si povídáme
Trochu jako modlitba
Svatý živote
vévodo naší země
ochraňuj nás
před námi samými
Svatá lásko
královno našeho žití
buď při nás
abychom nevyprahli
Svatá prostoto
matko našeho dětství
neubírej nám
z našeho těšení z naší radosti
Věčný příběh
Léta jsi hledal štěstí
Jednoho jarního dne
jsi v trávě nalezl čtyřlístek
a uvěřil mu
Pod okapem tvého domu
si vlaštovky postavily hnízdo
a vítají tě
Opravdu – léta jsi hledal štěstí
Spřízněné pevniny
Bouře rozehnala naše lodě
Roztříštily se o zlo
Jediný stožár mne napřimuje
a do plachet sbírá váš dech
Má pevnina vyplula
k příbuzným pevninám
Tisíc let poté
Oblázek tvrdošíjně mlčí
o svém životu a smrti
Kdysi dávno byl
vášnivě bijícím srdcem
v hrudi někoho kdo miloval
Přesvědčování
Vy netrpěliví!
Nechte se přesvědčit oblázkem
že k dokonalému tvaru
se roste mnoho staletí
Vy úslužní!
Cožpak nevíte že potlesk mocným
je zítřejším potleskem
na vašem pohřbu?
Vy nesmiřitelní!
Nedivte se své zášti
když hrany jejích kamenů do krve
nakonec rozdírají i vás
Vy malověrní!
Nechlácholte se že i ten
kdo nemá křídla
může vzlétnout v pařátech supa
Vy budoucí mrtví!
Dělejte vše s takovým zaujetím
jako by se právě z vašich rukou
rodil svět!
Vykřičníky
Drozde nenechávej mne tu v zimě bez svého zpěvu!
Sedmikrásko obdaruj mne svou nezdolností kvést i v nečasu!
Větře připravuj mne už teď na nenávist vichrů!
Slunce nenuť mne ustupovat do stínu jiných!
Stopo neodcházej od mne zabloudíš!
Slovo vyslovuj mne jako když mne z kamene vytesáváš!
Slzo neusvědčuj mne ze slabosti!
Pustino neoslabuj mou vůli překonat tě až k lidem!
Živote neubírej mi z toho co miluji!
Člověče neznič mou víru v tebe!
Vzývání
Neořezávejte mi větve
Chci ještě kvést a šumět si svou řečí
Nekácejte mne
Chci se ještě rozpřahovat k životu
Nezbavujte mne země
Chci ještě svými kořeny pátrat v jejích temnotách
a všechno co v ní tlí
proměňovat do zeleně barev vůně a plodů
Pointa
Každé ráno načínáš zbytek života
A kdo ti poděkuje za včerejšek
jemuž jsi dával víc než z něho bral?
A kdo ti poděkuje za plody
které jsi nechával dozrát v dlani?
A kdo ti poděkuje za cestu
která se zrodila z tvých stop?
Ten první
Ten první varuje před zlem už tehdy
kdy ještě neudeřilo
Ve svém těle pociťuje
bolest a bídu světa
Ten první spatřuje podobu budoucnosti
jež stále nemá ani kontury
A již ho získává pravda
která teprve najde své lidi
Ten první už dnes zabydluje zítřek
Jako nevidomý kterého přivádí světlo
Jako hluchý kterého přivolává píseň
Jako prorok který tvoří budoucí většinu
Nepřetržitá smrtelnost
Stavíme a postavené boříme
a zbořené znovu stavíme
A znovu člověk
znovu vstává z mrtvých
jako domy z ruin
aby dokončil své dílo
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)