Jedno krásné červnové dopoledne jdeme spolu s manželem snad nejrušnější jihlavskou ulicí. Povídáme si, plánujeme, co musíme ještě stihnout, co nakoupit, co zařídit – zkrátka takové běžné starosti. Proti nám jde prostředkem ulice mladík. Je vysoký, dost silný, s vyholenou hlavou. Těsně před námi zvedá ruku nad hlavu a prudkým pohybem, vší silou, mrskne prázdnou krabičku od cigaret na dlažbu. Bylo to pro mne jako povel, nevydržela jsem a požádala, ať si to sebere, kdo že to po něm má uklízet. Následoval vodopád výrazů a já je zde nebudu nahrazovat tečkami, jak se to dělává, ale uvedu je v plném znění: „Ty kurvo, ty krávo, ty píčo, seber si to sama! Seber to!“ Řval. Pro jistotu výrazy párkrát zopakoval, asi abych pochopila, že jsou určeny mně. Slovní odplata za mou troufalost mu nestačila a vykročil směrem k nám.
   Manžel mne bleskově chytil za ruku a táhl pryč ulicí. Okolo kráčeli lidé, jako by se nic nedělo. Právě jich se situace netýkala. Kdyby po mne ten silák skočil (vypadal skutečně jako bizon), zlámal by nám oběma vaz… Kdyby se mne ti lidé z ulice zastali, kdyby mne podpořili, myslím, že by si rozmyslel pustit se se všemi do křížku. Myslím, že by zůstalo jen u toho pokřiku a nadávek a následoval by jeho spěšný odchod. Kdyby.
   A tak se zabývám čistě teoreticky otázkou: co kdyby po mne mladík vystartoval, zlomil mi ruku, dvě tři žebra, vyrazil oko, či zub, způsobil otřes mozku? Jak by byla následně řešena taková kauza u soudu? Zda bych byla obviněna já, jako původce roztržky a provokatér. Nebo on, bránící se mému slovnímu požadavku a řešící svou pozici silou (když se mu zřejmě rozumu dostává spoře). Jak tak sleduji různé kauzy okolo sebe a jejich vývoj, postupy našich soudců, domnívám se, že i v tomto případě by šly veškeré ideály o slušném chování a dodržování etiky a estetiky stranou. Že by jistě zvítězilo suché konstatování o vině přehozené na moji stranu, neboť jsem si začala.
   Když tento malý incident, který mi dost roztřásl kolena, převedu na celou naši současnou společnost, vychází mi fakt, že vše se geometrickou řadou násobí a narůstá. Popudem k napsání výše uvedeného byl krátký článek, postřeh Zdeňka Hrabici v Obrysu-Kmeni: Kde to žijeme… Setkal se s něčím podobným a byl dokonce fyzicky napaden. Jednou na rušné ulici, podruhé v pražském metru. Žijeme, milý příteli, v ostré současnosti, v převážné míře mezi lhostejnými a nevšímavými lidmi.
   Souvislosti jsou dobře postřehnutelné. V nedávné době jsme u nás zažili stávku. Podle jedněch se povedla, podle druhých byla zanedbatelným plácnutím do vody. Hodně lidí ještě mlčí, protože se jich to netýká. Zatím. Jsou sice napadáni, i když ne vždycky přímo. Je na ně chystaná past reforem, které si zatím neumí valná většina lidí aplikovat na svoji žitou realitu. Ještě stále mají svůj chléb a hry. Ale ten pomyslný chléb je stále tvrdší a hry surovější a hrubší. To je ta vysněná cesta lidstva za štěstím a láskou, prosta nenávistí a lží?
   Z Vysočiny zdraví BOHUMILA SARNOVÁ



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)