Jiří K. zamkl sekačku do garáže a spokojeně přehlédl dohladka vymydlený trávník. Sekání trávy se začínalo stávat jeho posedlostí. Unikal k němu, když se někde něco zadrhlo, takže pravidelná čtrnáctidenní sekání byla prokládána tu a tam nějakým neplánovaným. Trávník se leskl jako srst pěstěných koní. Už ani nepřipomínal zelený kožich, ale čím dál víc se podobal dohladka vyleštěnému povrchu. Dneska to bylo běžné sekání, dnes nebylo před čím utíkat, dnešní den proběhl poslušně, jak se od něj očekávalo, se spoustou drobných vítězství. Poslední z nich bylo právě završeno. Jiří se šel osprchovat a poté se převlékl do čistého trička a ponožek. Džíny byly ještě únosné. Zdejší hospoda by sice snesla i oblečení, ve kterém sekal zahradu, ale on měl své rituály, bez kterých se cítil nesvůj. Jak mohl tušit, že ten večer bude jejich moc zlomena. Bez vznešenosti, která obvykle lámání kouzel provází, ale taky bez následků. Proč taky, vždyť tamta žena…, ta ženská, která tentokrát seděla v jeho oblíbeném rohu, nebyla ani osudová, ani láska. Jenom se mu zdála trochu povědomá, nic víc.
   Velkoryse se posadil k vedlejšímu stolu a hodil přátelskou řeč s vodáky, kteří okupovali ten jeho. Nechtěl se sbližovat – zítra zas budou zpívat jinde, tak k čemu takové přátelství. Cílil na jediný bod – vybavit si, kde tu povědomou tvář viděl. Nejspíš to nebylo žádné významné setkání, ale tady se beztak ničím důležitějším zabývat nemohl. Tak proč si nedopřát jako odměnu za dobře vykonanou práci zábavný hlavolam k pivu.
   Po očku ji sledoval, jestli na něco nepřijde, aniž by ji musel oslovit. Připadalo mu, že ho nepřátelsky přehlíží a on byl dnes unavený na to, aby lámal bariéry. Dvě věci na ní udivovaly. Za prvé oči – velké a neúměrně bledé vůči zbytku osmahlého zevnějšku. A potom hlas. Čekal by, že bude vypitý a ochraptělý, ale zněl jasně jako zvon.
   „Počasí vám přeje a to je hlavní, ne?“ prohodil k nejbližšímu vodákovi.
   „Počasíčko jak víno a ženský jakbysmet,“ zahlaholí vodák a hodí po ženě zkaleným očkem.
   „Tak to jste šťastná parta,“ hlesne Jiří. Na víc se nezmůže. Ještě nemá tolik vypito, aby dokázal přesvědčivě lhát nebo dokonce vidět svět vodákovýma očima. Houpačka se ještě nepřevážila, ještě seděl zadkem pevně na zemi. Ale z té země těžko přijde na to, kde tuhle zestárlou trempskou nádheru (nemá-li ji rovnou nazvat čarodějnici), potkal. Rozkošnicky rozvalená na jeho židli přizvukuje do rytmu písní, občas se usměje na některého kumpána, občas do sebe překlopí štamprle. Obočí nad těma bledýma očima se žalostně stahuje a právě tahle grimasa dodává její nosaté tváři s příliš širokými ústy trochu ženské něžnosti. Šedivějící, ledabyle sepnuté kučery už to nedokážou. Její úsměv rozdává vzpomínku na starý zlatý časy. Je plný nostalgie ale i pýchy – i když nám dávno není dvacet, ještě to dovedem roztočit. Ale co tu hledáš ty? Tvoje vzpomínky, pokud nějaký kloudný máš, sem nepatří.
   Taky bych moh říct: tvůj zadek nepatří na moji židli. Ale já tě nechávám sedět, tak bys snad i ty mohla projevit trochu dobré vůle… Snad si měl nechat montérky a přijít sem upocenej. Tráva a benzín by jí určitě voněly líp než tekutý mýdlo „for men“. Ale byl přece zvyklý jednat s nejrůznějšími lidmi a věřil, že se mu nakonec podaří získat si i její důvěru. Zatím se držel jejích kumpánů. Vesele mu vyprávěli zážitky z jízdy po řece a on zasvěceně přitakával, přestože v životě nedržel pádlo v ruce.
   Tak tobě se zachtělo našich příběhů? Sám ses plavil leda tak na zámořským parníku, mě neoblafneš. Abys věděl, oč přicházíš, něco ti ukážu, dobře se dívej.
   Když se vztyčila, byli rázem všichni, i ten hromotluk, co hrál na vozembouch, takhle maličký – docela jako sedm trpaslíků. Sněhurka si obřadně odhrnula v pase sukni a ukázala ohromný bok korunovaný modřinou. Skvěla se tam jako černofialová růže rozkvetlá uprostřed široširé krajiny, která se táhne od obzoru k obzoru. Ty mocné boky rázem zaplnily celý lokál a šokovaly víc než modřina.
   „Kde´s k tomu přišla, děvče?“
   „Nevim, jestli myslíš toho modráka nebo ty kila, ale zdá se mi, že jseš nějak moc zvědavej. A taky si nevzpomínam, kdy jsme si začali tykat.“
   „Každopádně,“ zvýšila hlas, aby přehlušila pobavené skandování svých kumpánů, „nebudu vyprávět na sucho.“
   Dochechtávající se vodáci se po něm otočili. Uvědomuje si vůbec, jaký pocty se mu právě dostalo? Má možnost pohostit jejich královnu! Některým královnám se koruna třpytí na hlavě, tahle ji nosí na boku, ale je na ni pyšná, jako by byla ze zlata.
   Jiří spokojeně luskl na hostinského. Tak tohle na tebe platí? Věděl jsem, že na něco přijdu. A teď povídej.

   Tenhle poslední mě sbalil ve skladu, kam chodim momentálně dělat. Na brigádu, samozřejmě, protože o trvalou práci dneska nezavadíš. Jen si nemysli, lepěj tam vobčas krabičky i takový jako jseš ty, když jim selžou kšefty a vyschne účet. Třeba tuhle seděl s náma na kantýně nějakej realitní makléř a onehdy jsem zase stála na lince s učitelkou klavíru. Ale o těch jsem mluvit nechtěla. Tenhle Míra je řidič. Jezdil prý taky na vodu, tak jsem to s ním zkusila, ale není to vono. Nic podle mejch představ. Jestli mám nějakej idol? Možná i mám, ale o to nejde. Především cejtím, jestli mi chlap sedne nebo ne. Dřív jsem k takovýmu zjištění potřebovala daleko víc času. Týdny, měsíce… jednou to vydrželo skoro dva roky, než jsem prozřela! Dneska jsou na tom chlapi tak bídně, že je prokouknu mnohem dřív. Anebo jsem chytřejší. Když mi došlo, že mi Míra nebude tak úplně po chuti, rozhodla jsem se mu tu dovolenou aspoň pěkně osladit. Přece si těch pár dní nezkazím nějakým falešným cukrováním.
   „Všichni ten jez přetahovali, tak jsem si řekla: my ho sjedem. Ale ne popředu – prásknout špicí o betonový dno, trochu se leknout, když to drcne a pak se tvářit jako král. To umí kdejakej blbec. My, starý mazáci, ten jez sklouznem bokem. Jenom mi neříkej, že to nejde. Radši přiznej, že jseš posranej až za ušima a nech mě jet. Stejně si o tobě žádný iluze nedělám.“

   Proč si, holka, nedáš konečně pokoj? Copak si něco takovýho můžeš ještě dovolit? Chováš se, jako bys jich měla na každým prstě deset a ono kde nic tu nic. Kdo myslíš, že tě ještě bude chtít?

   Tohle musíte poslouchat, když bydlíte ve čtyřiačtyřiceti se starou matkou. Nemůže se smířit s tím, že jsem se nevdala, nedostudovala ani neudělala kariéru. A já byla fakt dobrá! Maturovala jsem s jedinou dvojkou z ruštiny. A to jsem se vůbec nesnažila, mně byly ty jedničky z duše protivný. Na vejšku jsem se přihlásila jen proto, že tam šli fajn kluci. Doufala jsem, že tam bude víc srandy než někde v kanclu mezi babama. A taky že byla, jenomže cenu za studentskej život nasadili nad mý možnosti. Platila jsem ji do třetího semestru – chodila na přednášky a učila se, co mě bavilo. Ale chtěli po nás rysy – ťunťat čárečky redisperama, pižlat se s písmenkama pomocí šablony a pak vám jednou ujede ruka a můžete začít znova, pokud se vám nepodaří vybrousit ten mazanec hrotem žiletky. A na tohle jsem dojela. Nikdy jsem nebyla žádná pečlivka, co má vzorně vymalovaný výkresy a v sešitě písmenko vedle písmenka. Ani naškrobený záclonky a vyblejskaný nádobí mi nic neřiká. Proto mě taky ta pinda, ta kbelíková lady – zkrátka vedoucí úklidový firmy, která byla mou nadějí na stálej flek, nakonec nevzala.
   Jaká nedbale odvedená práce?! Dvě hodiny se s těma kancelářema plichtím a tobě je to málo? V tom případě si trhni.

   Furt se chováš jak puberťačka. Jenže už ti, milá zlatá, teče do bot. Vlastně ti v nich pořádně čvachtá. Ani za uklízečku tě nechtěj, tos to dopracovala! A to ti po revoluci nabízeli přehlídkový molo! Urostlá postava, dlouhý nohy – to by šlo. A ještě vlasy, kdyby sis mohla rozpustit. Výborně! Kadeřník už si s nima poradí. Ale co to obočí? To se bude muset řádně poupravit. Takovýhle štětiny si může dovolit loupežník z lesa Řáholce, ale ne modelka z naší agentury. - To jako myslíte vyškubat a nechat dvě tenký čárečky, abych vypadala jako pitomá mrkací panna?
   A jak vypadáš teď?! Jen se na sebe podívej. Pro pár chloupků by tě neubylo, lítala bys do Paříže a žily bysme si jako královny.
   To by se ti hodilo. Tůůůdle! Já si žiju i tak…
   Celej život samý tůdle a co z toho – žádná rodina, žádná práce a jedinej tvůj majetek je dvacet kilo nadváhy!

   „Já věděl, že to nedopadne dobře, ale přece jí v tom nenechám samotnou. Takovou křehulku.“
   Křehulka se nechá obejmout kolem pasu (který se na jejím těle dost těžko hledá) a řádně si přihne z půllitru.
   „Napřed jsme mysleli,“ pokračuje další z party „že si chtějí ten jez obhlídnout zeshora. Tak pod ním čekáme a trochu se nám nezdá, že se tak neopatrně přibližujou. Musejí přece cejtit, jak to tam táhne. Nepřeskočilo jim? Vždyť už jsou přilíplí podélně k samý hraně…! Než nám došlo, co zamejšlej udělat, už je to otočilo, už tam letěli a loď na ně, už je proud žene do vývařiště. Než je to vyplivlo, vzpamatovali jsme se a naskákali do řeky, abysme pochytali, co se dá.“
   „Vod tý doby zvedám sklenici levou rukou, i když jsem pravák“ ukončí vyprávění Míra.
    „Ty můj chudáčku,“ polituje ho žena a položí svou ruku na jeho pravičku, která leží na stole jako leklá ryba. Možná mu odpustila, že se jí zprvu nezdál, ale dost možná je to jen ironie.

   To mně postavil jednou omylem závozník na nohu štos plnejch přepravek a eště to odpoledne jsem utekla revizorovi, když mě nachytal cestou z práce. To bylo ve výkupu lahví. Nějakou dobu jsem tam dělala, když mě vyšplouchli z vejšky. Tam vlastně má nevalná kariéra začala. Tenkrát to mělo svý kouzlo, byl to takovej odpor proti společnosti a jejím pitomejm konvencím. Dalo se ještě čekat na lepší roky, dalo se sázet na budoucnost. Dneska vidím, že ten nejlepší part z mýho života se odehrával právě tenkrát. Proběhl krajinou jako hříbě - vzpíná se, válí v trávě, běží a utíká a než se nadějete, je pryč.

   Ženská jak kyrysar – Jiří si ji docela dobře uměl představit, jak rovná přepravky plné láhví. Že by ale prchala jak srna s revizorem v patách? Tomu se fantazie vzpírá a žádá si další rundu… Mávl na hostinského, někdo zanotoval „Lásko, mě ubývá sil“ a kytarista pohotově nahodil akord.

   „Vy jste to včera roztočil, pane inženýre.“
   Jiří se zvedne na improvizované posteli ze židlí. Nechápavě vezme do ruky zkrvavený kapesník, který mu sklouzl z hlavy.
   „Museli jsme vám ustlat přímo v lokále.“
   Hospodský se poťouchle usmívá, zatímco jeho žena bez úsměvu vymetá z koutů střepy. Šlehne po Jiřím nazlobeným pohledem.
   „Copak se tady stalo?“ zeptá se Jiří provinile.
   Hostinský se rozesměje a jeho žena jen štěkne: „Tak vy nevíte? Já vám to teda připomenu.“
   „Radši mlč, nebo to pana inženýra klepne a přijdeme o pravidelnýho štamgasta.“
   „Nemoh bych dostat kávu?“ požádá nesměle Jiří.
   Hostinský mu ji donese a důvěrně k němu přisedne.
   „Teda musim se přiznat, že jste mě překvapil. Za takovýho kance jsem vás neměl.“
    „Vážně to bylo tak hrozný?“ Jiří se přes rameno ohlédne po hostinské a šeptně: „Pamatuju si na nějaký vodáky.“
   „No právě. Mezi nima seděla jedna ženská. Byl jí kus, to jste měl štěstí, že se do vás nepustila sama, když jste, no zkrátka když… Viděl jsem to vocaď jak na divadle. Povídání a písničky, pohodička a do toho jste se najednou zvednul a než by se kdo nadál, chytnul jste tu squaw takhle zezadu za ňadra. Vsadil jste padesát na padesát. Buď vám to projde a je vaše, anebo s váma pořádně zatočí. Pěkně se mi tajil dech, protože v druhým případě byste tady se mnou teď neseděl.“
   „Takže…“
   „Ale stalo se něco úplně jinýho. Další nečekanej zvrat. Ta ženská, která by na jedný ruce uzvedla tři chlapy, se zčistajasna rozbrečela. A jak začala brečet, zvednul se ten, co seděl vedle ní a pravičkou, kterou měl až do tý doby jen tak nečinně pohozenou na stole, vám jednu ubalil. Jako kdyby si ji speciálně na vás šetřil, jenomže to on nemoh vědět, co se tady semele, že jo. Vcukuletu jsem byl u nich a poradil jim, ať urychleně vymění lokál, protože by z toho mohli mít řádnej malér. Trochu reptali, ale poslechli. Škodu za těch pár sklenic, který při tom vzaly za svý, jsem naúčtoval jim, i když - mezi náma - jste si to zpunktoval sám. Co vás to jenom popadlo? Nebyla ona ta ženská nějaká vaše bejvalá?“
   To ani náhodou. Byla to jen ta vysoká černovláska za okénkem „výkup lahví“, které mívala před dvaceti lety každá sámoška. Sedávala na přepravkách nebo se opírala o hnědý umakartový pultík a světácky natahovala přímo z flašky. Když jí patnáctiletý klučina upozornil, že mu namarkovala dvě koruny navíc, mávla jen rukou:
   „Kup si za to zmrzku.“
   Zezadu zpíval z rádia Pavel Bobek „Lásko mě ubývá sil“ a mezi bednami se jako pardál proplížil závozník. Měl zálusk na ty ňadra, který se klubaly pod tlustou beránčí vestou. Protáhl se až k ní a chňapnul každou rukou za jedno. Jirka by se byl dokázal přehoupnout přes pultík a přispěchat jí na pomoc, kdyby jen trochu chtěla. Kdyby… Tehdy mu bylo patnáct a v pozadí jeho nevykvašené osobnosti se ještě netyčil dům za tři miliony a nevzkvétal obchod se stavebninami. Proto se raději vytratil, aby si za ty dvě mizerný kačky koupil pro útěchu zmrzlinu. Dneska si může být jistý, že dokáže totéž co tehdy závozník, i když se ta ňadra dávno nevejdou do dlaně.

   Jiří si lokl kávy. Hořká chuť mu udělala dobře.
   „Byla to vodácká královna,“ odpověděl zamyšleně. „Protože jedině královna si může dovolit poslat k šípku každýho, kdo se jí nezamlouvá. Vy ani já si podobný luxus dopřát nemůžeme, máme přece živnost a nebudeme si pod ní podřezávat větev.“
   Zaplatil kávu a nechal hostinského a jeho ženu, ať si to přeberou, jak chtějí.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)