Muzeum hlavního města Prahy vydalo další záslužnou knihu v přepychově vypravené edici věnované pražským čtvrtím, tentokrát z pera Pavly Státníkové: VINOHRADY, s poněkud honosným podtitulem Dobrá čtvrť pro dobré bydlení.
   Autorka i dále v textu zmiňuje, že Vinohrady jsou „opravdu dobrá adresa“. Vzpomínám, jak nedávno jistá velkohubá realitka umístila na jeden činžák na Kobyliském náměstí poutač v tom smyslu, že byste nevěřili, jak dobrou adresu můžete nedaleko najít, což způsobilo silnou nevoli obyvatelů „špatné adresy“ a neomalená reklama rychle zmizela.
   Vinohrady se na rozdíl od Žižkova domnívají, že mají prastarý rodokmen a že tomu musí odpovídat její ulice a domy, ale zejména jejich pověst po staročesku a image po novočesku.
   Něco na tom bylo, je a zřejmě bude. Antonín Zápotocký, Kladeňák a Žižkovák, se posmíval: „Buržoazní fifleny z Vinohrad!“
   Je-li Praha zlatá loď, je Žižkov její kapitánský můstek a Vinohrady pokladnou a špajzem.
   Ať tak či onak, Vinohrady už nám vlastně nepatří. Vlastní je Staroitalové a Novorusové a Čecháčkům nezbývá než solit anebo se vystěhovat na dalekou periférii. Ovšem jen díky tomu, že Prahu obklopují prstence králíkáren z dřívějška.
   A na víno? Na něj si mohou jednou za rok zaskočit do Grébovky.
   Z obsažné publikace, vybavené rozsáhlou a jedinečnou fotografickou přílohou, vyberu jen pár zajímavostí.
   Pozoruhodný vývoj prodělal název vinohradské ulice Londýnská. Tak se jmenovala v letech 1926 až 1940. Poté dostala nenáviděný název Mnichovská, aby jí byl v roce 1945 vrácen název Londýnská. Vzpomínka na potupnou dohodu, kterou uzavřel Londýn v Mnichově, zřejmě městské správě ani obyvatelstvu nepůsobila za žádného režimu potíže. Jen pro pořádek: ulice vzniklá v roce 1875 se do roku 1884 nazývala Tunelová či Tunelská, od roku 1884 do roku 1926 Hálkova, a pak jak uvedeno výše.
   Vinohrady byly vskutku dobrá adresa. V Grébovce se v roce 1940 usadila Hitlerjugend. Ve Vinohradské Sokolovně v Riegrových sadech našlo útočiště tělovýchovné středisko a vojenský lazaret zbraní SS.
   Ve Francouzské ulici č. 8 gestapo umístilo Karla Jerhota, vlastním jménem Karla Čurdu, aby si v tamním přepychovém dvoupokojáku užil jidášových grošů: pěti milionů protektorátních korun, měsíčního platu 30 000 korun, holínek, rajtek a zeleného klobouku.
   Co by kamenem dohodil, na rohu Americké a Záhřebské, v hotelu Orel, zřídil Sicherheitsdienst bordel pro své důstojníky a personál s kontrolním odposlechem pokojů, tedy jakýsi vinohradský Salón Kitty.
   Dne 6. března  1943 byly konečně proraženy tunely mezi Hlavním nádražím a nádražím Vinohrady (Kgl. Weinberge). Slavnosti se zúčastnil státní prezident Hácha. Jistě dojemně zapůsobil transparent s dvojjazyčným nápisem „Glück auf – Zdař Bůh“. Nešlo jen o dopravní záležitost – v tunelech se měla v případě potřeby ukrýt před nálety německá elita.
   Význam Vinohrad podtrhl i ukazatel směru na Mírovém, tenkrát ovšem Říšském náměstí: Dresden 154 km, Königgrätz 105 km, Reichenberg 105 km, Böhmisch Leipa 78 km. A kupodivu i Theresienstadt 61 km, to asi aby Židé trefili!
   Pravda však je, že synagogy „zbavili“ Vinohrady teprve američtí letci při náletu 14. února 1945.
   Velmi poučný je i závěrečný seznam ulic s dřívějšími a dnešními názvy, jakož i dokonalý přetisk Orientačního plánu města Královských Vinohrad, vydaný Melantrichem kolem roku 1922. Plán obsahuje příslib: „Za vklady Městské spořitelny na Král. Vinohradech ručí hlavní město Praha neobmezeně a neodvolatelně“!
   Nezasteskne se vám po loňských snězích?



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)