23. září 1901 v 7 hodin 33 minut se na pražském Žižkově narodil Jaroslav Seifert, ve znamení Vah, které je znamením duchovním, "jež utváří povahu harmonickou, jemnou, ušlechtilou a věrnou", charakterizovanou sdílností a otevřeností, lehkou vznětlivostí a rychlou usmířitelností s hlubokými a jasnými vášněmi. Zrození v konjunkci Merkuru a Venuše "znamená charakter rázu erotického a uměleckého. Postavení Saturnovo vzbuzuje ve Vás spodní hluboký tón k pesimismu. Prožijete život mnohotvárný,... ale ani boje, jež Vám bude přestát, neporuší romanticko-snového klidu, jenž vyznačuje Váš život. Stojíte uprostřed sestupu do hmoty; jste však nedotčen celkem jejím zlem. Jste zcela pozemský a Váš osud bude pozemsky šťastný."
   Mnohé z této astrologické charakteristicky se chlapci z pavlačového žižkovského činžáku splnilo. Dětství a dospívání prožité v chudobné rodině sociálního demokrata a matky - "tiché lyrické katoličky dbající zákonů božích a církevních", bylo přes všechny svízele, zejména válečné doby, klidné a šťastné. Jaroslav přecházel mezi dvěma rodiči sem a tam "od Rudého praporu k Tisíckrát pozdravujeme Tebe a třeba i za jediný den a večer." Dodejme, že to předznamenalo i jeho pozdější životní a uměleckou dráhu.
   Už od dětství toužil být básníkem a jeho předsevzetí se záhy vyplnilo. Přispělo k tomu přátelství s gymnaziálními spolužáky Josefem Suchánkem (Ivanem Sukem) a Františkem Němcem (pozdějším skvělým soudničkářem). Všichni tři už v čtrnácti, patnácti letech psali verše a obdivovali se Františku Gellnerovi a St. K. Neumannovi. Spolužáci byli úspěšnější, neboť jejich verše a posléze i první sbírky vyšly dříve. Dočkal se však i Jaroslav, jehož básnický debut se odehrál s dobrozdáním Horovým a Neumannovým na stránkách Práva lidu a Června. Literární úspěch Němcův i Seifertův nebyl však doprovázen zdary studijními. Oba nedobrovolně ještě před maturitou opouštějí školní lavice a uplatňují se v sociálně demokratickém tisku. V Lidovém domě, kde se scházejí s Ivanem Sukem a některými mladými anarchisty, ustavují společně Sdružení anacionálních studentů.
   Profesionální publicistická dráha Seifertova, zahájená v Praze, pokračuje po založení KSČ redaktorskou činností v Rudém právu, v brněnské Rovnosti a několikaletou praxí v pražském Komunistickém knihkupectví a nakladatelství, kam ho doporučil St. K. Neumann. To už však má za sebou úspěšné vydání básnické sbírky Město v slzách (1921), dedikované "básníku z nejmilejších St. K. Neumannovi", s předmluvou V. Vančury uzavřenou vzrušeným zvoláním o hvězdě komunismu, jehož "pospolitá práce buduje nový sloh a mimo ni není modernosti". Vedle Wolkra, Hory a Hořejšího jde o umělecky nejzdařilejší příklad proletářské poezie. S Wolkrem jsou si blízcí chlapeckou naivitou, romantismem srdce a přírodním entuziasmem. Osobitou notou, která zní v celém dalším Seifertově díle, je prolnutí protikladných ideologických symbolů ("sláva, sláva na výsostech bohu / a na zemi lidem revoluce" - Dobrá zvěst), častá přítomnost biblických motivů, občasné uplatnění epické příběhovosti, a především monumentalizace krásy a lásky.
   I druhá básníkova knížka, Samá láska (1923), je sbírkou proletářské poezie. Halasná revoluční tematika je prostupována motivy milostnými (Sloky milostné, Píseň o dívkách), dětskou problematikou (Ukolébavka) i tonalitou vypravěčskou (Verše o lásce, vraždě a šibenici, Námořník). Jako předzvěst budoucího vývoje se ozývá i nota exotičnosti (Černoch). Básník jde už jinou cestou než Neumann a Wolker, revoluce není pro něho, jak konstatoval F. X. Šalda ve studii O nejmladší poezii české, soubor idejí, ale "hlad zdravého žaludku po štěstí, po požitku, po radosti ... hlad po krásné skutečnosti".
   Seifert, zakládající člen U. S. Devětsil (redigoval jeho Revoluční sborník a internacionální revue Disk) stává se v následujícím období klíčovou postavou českého poetismu. Krédo hnutí "umění žít a užívat" naplnil vrchovatě jak životními postoji, tak i básnicky. Sbírka Na vlnách T. S. F. (v dalších vydáních pod názvem Svatební cesta) v typografické úpravě přítele Karla Teigeho umělecky nejvýrazněji naplňuje avantgardní program hnutí.
   Simultánním pohledem na svět, prostřednictvím volně řazených asociací, rozkošnými hříčkami a lyrickými anekdotami básník vytváří skutečnost, v níž nepopisuje ani neabstrahuje, ale skládá ji v nové smyslově konkrétní podobě. Nová básnická imaginace překvapivých protikladů, spojení a zkratů, neobvyklých rýmových struktur a asonancí je opticky i sluchově vzrušující fantazijní výpravou. Seifertovo rozevláté okouzlení krásou i soudobými civilizačními jevy leckdy překračuje hranici mezi citem a sentimentem, kdy se básník nebojí barvotisku. I to Šalda rozeznal, a pro Seifertovou poezii je to i nadále leckdy příznačný rys.
   Následující sbírku Slavík zpívá špatně (1926) ovlivnila autorova cesta do SSSR. Aniž by odvrhl asociativní metodu, uvědomuje si rozpory světa,vrací se z exotických krajin domů (Krkonoše), všímá se neradostných životních jevů i důsledků války (Staré bojiště) a sbírku otevírá pro něho příznačnou Písní o smrti. Závěrečné básně knihy reflektující moskevský a leningradský pobyt znějí ponurým dunivým akordem revoluční proletářské poezie. První etapa básníkovy tvorby ukazující líc a rub světa se tím uzavřela.
   Rok 1929 je přelomem Seifertovy životní, profesionální i umělecké dráhy. Vyloučení z KSČ ve skupině sedmi předních českých spisovatelů v důsledku tzv. Manifestu sedmi, následné vyobcování z Devětsilu, roztržka s generačními druhy (Teigem, Nezvalem, Bieblem, Fučíkem ad.), znamenají spisovatelův odchod z řad komunistických novinářů a publicistů i rozchod s marxisticko-leninskou ideologií. Po krátké praxi soudního referenta vrací se k redakční práci (načas rediguje divadelní měsíčník Nová scéna, pracuje v redakci týdeníku Pestré květy a až do války v Ranních novinách. Významné je i pozdější redigování Almanachu Kmene a Panoramy i aktivní účast v ediční radě Družstevní práce).
   Výrazně se proměnila i jeho činnost básnická. Opuštění programových cílů proletářské poezie a poetismu neznamená zpřetrhání veškerých východisek těchto směrů, a zejména osobitých rysů jeho dřívější tvorby, jimiž tato hnutí obohatil. Nerozešel se natrvalo ani se svými generačními druhy z doby avantgardy a nadále udržoval přátelské styky s vyloučenými druhy - signatáři Manifestu sedmi (především s Horou, Vančurou, Neumannem a Olbrachtem).
   Sbírkou Poštovní holub (1929) se otevírá v duchu motta z Julese Verna "flétnové" období Seifertovy tvorby. V harmonickém smíření se v jedné básni potkávají radost i žal, šalba, zmar a nicota, radostná vzpomínka na Paříž i reminiscence války. S až máchovskou imaginací je spojen pocit zrození a smrti i chiméra plynoucího času. Mámivou marnotratnost poetických nápadů zachycuje básník do dlaní a vypouští z nich křehké, průzračné a chvějivé poetické obrazy.
   V útlých souborech Jablko z klína (1933) a Ruce Venušiny (1936) dosahuje Seifertova virtuozita veršové a obrazné dokonalosti. Hýřivost obrazů a zurčivý tok veršů v metrické, rýmové i strofické pravidelnosti uchvacují neopakovatelnou seifertovskou milostností v nových a nových variacích, smyslovou konkrétností a uhrančivostí, která dopadá až na hranici sentimentu. V číslech poezie rodinné a v řadě příležitostných básní čas od času probleskují společenské motivy, jednoznačně vyjadřující autorův nikdy nemizející cit proletářského původu a solidarity s trpícími. Některé básně lze označit za klenoty české lyriky všech dob (Jaro 1936, Rozhovor, Ukolébavka, Ruce Venušiny).
   V pohnutém roce 1937 vyšla sbírka "básní, veršů a říkanek" Jaro, sbohem, připsaná K. Tomanovi. Umělecky vyzrálý básník v plné síle života se rozpomíná na kouzelné chvíle plachého dětství, na rozechvělé milostné zážitky z mládí, zaznívají tu i nostalgické podzimní melodie a poprvé je tu vyslovena později mnohokrát opakovaná myšlenka na vlastní smrt ("už dávno překročil jsem život v půli"). Pocity "tmy, hrůzy a strachu" ožívají ve verších inspirovaných dobovými událostmi nastupujícího fašismu, španělské občanské války a stalinskými procesy (Puškinův pomník v Moskvě). Vzpomínkami na velké mrtvé (Šaldu, Pekaře) je sbírka uzavřena. Bezstarostnou líbeznost vzpomínkové a přírodní lyriky vystřídal básnický cyklus Osm dní ( s kresbami Josefa Čapka), vyjadřujícím smutek nad skonem prezidenta Masaryka.
   Společenská tematika je dominantním rysem sbírky Zhasněte světla (1938), která s Halasovým Torzem naděje a Holanovým Zářím 1938 nejdůrazněji a umělecky nejdokonaleji reagovala na události roku 1938. V jakémsi poetickém kalendáriu podzimu a zimy 1938 je vyslovena oslava rodné země, odhodlání bránit vlast a odsouzení mnichovské zrady a bezpráví. Seifertovy melodické verše a melancholické obrazy přecházejí do jednoznačného zbrojného rytmu ("Slovo jak bajonet prosté / zní nad slovy").
   Každodenní redakční práci si Seifert zpestřoval rozmarným veršováním, které aktuálně glosovalo soudobé literární, kulturní, politické, sportovní a další společenské události. Tyto veršované komentáře, často humorně laděné i satiricky vyhrocené, vyšly ve sbírce Zpíváno do rotačky, doprovázené Bidlovými karikaturami (1936) a v pátém svazku Díla (1957), který obsahuje jak uvedenou sbírku, tak i soubory Pondělní sloky a Chvíle a dny. Veršíky byly na určený rozsah psány pro Pondělní noviny, Ranní noviny a Právo lidu.
   Válečnou dobu prožívá básník jako redaktor deníku Národní práce a první válečná léta v časopisu Panorama. Vlastenecké cítění uplatnil ve třech vyzrálých jinotajných skladbách Vějíř Boženy Němcové (1940), Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944).
   První, určená k 140. výročí narození naší nejvýznamnější spisovatelky, je pětidílným lyricko-epickým cyklem, v němž básník ukázněnou strofickou, metrickou a rýmovou výstavbou vzdal hold velké spisovatelce, české zemi a připomněl i osud Máchův a Havlíčkův. V druhé skladbě, věnované památce F. X. Šaldy, vyjadřuje lásku a obdiv současné Praze a její historii. Pětidílný cyklus Kamenný most je lyrickoepickou apoteózou rozkvetlé májové Prahy, uhrančivé krásy Karlova mostu, Vltavy, Lorety a Staroměstského orloje.
   Dny květnového povstání 1945 byly pro Jaroslava Seiferta nebývalou radostí i tvrdou životní zkouškou. Trávil je v Lidovém domě v Hybernské ulici, kde od 5. května vycházel deník Práce. V bojových podmínkách píše den po dni básně o průběhu povstání, otiskované okamžitě v novinách. Staly se součástí cyklu S náručí otevřenou, jenž byl klíčovým oddílem nejvýznamnější Seifertovy sbírky společenské lyriky a jedné z nejpřednějších českých básnických knih s tematikou války a osvobození - Přilba hlíny. Třetího dne povstání pronikli do Lidového domu nacističtí vojáci, kteří Seiferta a další jeho spolupracovníky zajali a odvedli na Masarykovo nádraží, kde měli být popraveni. Nakonec však byli vyměněni za skupinu zajatých Němců. Jako již několikrát dříve a rovněž i později básník z mnohých životních šlamastyk šťastně vyvázl.
   Období po osvobození je pro Seiferta krásnou dobou. "S náručí otevřenou" vítá znovu nabytou svobodu, Rudou armádu, nesentimentálně vzdává čest padlým, zapojuje se do budovatelské práce v kulturní oblasti. Pracuje v kulturní rubrice odborářského deníku Práce, řídí literární měsíčník Kytice a v nakladatelství Práce rediguje básnickou edici Klín. Jeho verše jsou milovány v nejširších vrstvách všemi generacemi.
   Údobí nastupujícího uměleckého schematismu po r. 1948 je básníkovi cizí. V r. 1949 vycházejí líbezné verše k obrázkům Mikoláše Alše Šel malíř chudě do světa a v r. 1950 opojný milostný velezpěv Píseň o Viktorce - mistrný kontrapunkt šťastné a nešťastné lásky. Obě knihy získaly velkou oblibu, zejména mezi mladými, a staly se repertoárem tisíců dětských a mládežnických recitátorů při masové akci Soutěž tvořivosti mládeže. V 50. letech Seifert cituplnými verši křišťálové češtiny kultivoval značnou část dorůstající generace. Z vlastní zkušenosti vím, jak básník, oficiální kritikou určitou dobou nepříliš reflektovaný a pro Píseň o Viktorce dogmatickou kritikou i odsuzovaný, byl šťasten z masové obliby své poezie a z její vroucí, leckdy i neumělé recitační prezentace. Mnohým mladým duším byl blízký i pro určitou sentimentalitu vyjádřenou verši: "když se básník rozezpívá/ pro slzy v očích nevidí" (Básník a jiná řemesla ze sbírky Šel malíř...).
   V době "tání" po Stalinově smrti dočkala se Seifertova poezie mnoha vysocenákladových vydání, jak jednotlivých sbírek, tak řady výborů a postupného souborného sedmisvazkového vydání Díla (1953-1970). Jímavá, umělecky dokonalá sbírka Maminka s kresbami Jiřího Trnky (1954) byla odměněna následující rok státní cenou za literaturu. K všeobecně oblíbeným obrázkům Josefa Lady vytvořil poetický pendant sbírkou Chlapec a hvězdy (1956).
   A nebyl by to on, aby jako zamlada nevstoupil do středu veřejného dění. Vzrušeným projevem na dubnovém sjezdu Svazu československých spisovatelů v r. 1956 spolu s přítelem Františkem Hrubínem otevřeli očistný proud kritiky stalinismu a jeho domácí podoby dogmatismu, ideologického utlačování a bezpráví. Tyto odvážné projevy vzbudily přes všeobecný souhlas veřejnosti nevůli tehdejších mocenských elit.
   Po několikaleté odmlce zaviněné dlouhodobou nemocí vychází v r. 1965 sbírka Koncert na ostrově, která zahajuje poslední etapu básníkovy umělecké a veřejné činnosti. Na záložce knihy čteme autorovo konstatování: "Všechny verše, které jsem kdy psal, byly tak či onak naléhavé a časové ... zaslechnete tam zpěv i skřípění, smích i nářek dneška. Bude tam vítr, který dnes vdechujeme." To zůstává neměnnou skutečností Seifertovy tvorby a potvrzením její aktuálnosti, která je i důkazem setrvalé umělecké hodnoty. Proměňuje se však dikce jeho veršů a intuitivní filozofický podtext. Melodická písňovost je nahrazena ukázněným nerýmovaným veršem a rytmizovanou prózou. Motiv smrti, často až hýřivě v jeho díle uplatňovaný, má nyní existenciální charakter. Do předcházející typické poezie smyslů proniká stále více rozumový prvek životního zmoudření. Dedikace "mrtvému na černé korouhvi" v prologu sbírky reflektuje básníkovy úvahy o smyslu lidské existence. Adorace smrti je vyjádřena v střízlivém duchu a pojímána jako samozřejmost. "Snad také není bez užitku sáhnout si na svou smrt" uvažuje při vylíčení vlastního zážitku z konce války. Rozhodujícím východiskem zůstává autorovi víra v život a snaha po aktivitě ("Všichni se modlíme k nějaké krásné naději / až do konce").
   Nalézá-li v závěru sbírky smysl života i "pod tím rozstříleným praporem", kde "je krásy dost", odhodlává se národní umělec Jaroslav Seifert (jmenování v r. 1966) ve dvou následujících sbírkách z roku 1967 Odlévání zvonů a Halleyova kometa vytěžit optimistické východisko ze zhodnocení zážitků minulosti, které mu umožňují smrt pokořit. Do převažující lyrické osnovy jsou vmontovány útržky příběhů, v nichž převažují reminiscence milostné i přírodní i povzbudivé vzpomínky na básnické předchůdce a přátele (Mácha, Toman, Hora, Vančura, Palivec).
   A opět přichází osudový předěl častokrát se opakující v našich novodobých dějinách. Rok 1968. "Pražské jaro" tolikrát Seifertem opěvované se stává symbolem obrodného procesu socialismu, s nímž básníkovo srdce souznělo. I tentokrát se účastní společenského života jako předseda Svazu českých spisovatelů, instituce, která vede nerovný boj s normalizací. Jeho hlas neumlká a je slyšet za hranicemi. Svým jménem zaštiťuje řadu protestních akcí intelektuálů proti vládnoucímu režimu. V r. 1977 je jedním z čelných signatářů Charty 77. I to vedle publikování jeho stanovisek a projevů přispívá k tomu, že Švédská akademie vyhlašuje 11. října 1984 udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi. Bylo to v době, kdy dílo vážně nemocného básníka bylo již uzavřeno. Poslední tři knihy vyšly, byť se zpožděním, předtím. V r. 1982 sbírka Morový sloup, shrnující básně z let 1968-1970 a autorem redigovaná v r. 1979. Básník ji zamýšlel jako rozloučení "se svou zemí, do které už pospíchám, a svými čtenáři, s kterými se loučím." Záměrně se odřekl "básnické veteše metafor a rýmů" a důmyslným řazením konkrétních fakt směřujících ke gnómickému závěru dosáhl strhujícího estetického účinu.
   Jakoby v soustředných kruzích se vrací ve svých vzpomínkách k tématům smrti, dětství, mládí a lásky. Vzpomíná na mrtvé přátele básníky a na milostný vztah ke své ženě. Projekcemi milostných zážitků, často jen útržkovitých, ze vzdálenější i nedávné minulosti zahání nostalgii stáří a myšlenky na smrt. Se stále rostoucí naléhavostí si připomíná životodárnost lásky a v oslavě ženství vidí "samu pěknost života". Milostný je i básníkův vztah k rodné zemi. V závěrečné básni A sbohem lapidárně sčítá svůj básnický účet a vzdává hold této činnosti slovy, která jsou jeho skutečnou závětí: "Poezie jde s námi od počátků. / Jako milování / Jako hlad, jako mor, jako válka. / Někdy byly mé verše pošetilé / až hanba. Ale za to se neomlouvám. / Věřím, že hledat krásná slova / je lepší / než zabíjet a vraždit."
   V 70. letech vznikla ještě dvě díla básníkova - útlá sbírka Deštník z Piccadilly (1979) a objemná kniha příběhů a vzpomínek Všecky krásy světa (1982), které přes žánrovou rozdílnost mají společného jmenovatele v bilancování umělcových životních osudů a výrazně napomáhají k dokonalejšímu poznání jeho osobnosti. Obě, stejně jako posledně vydaná sbírka Býti básníkem (1983), která přináší osobité variace na témata zpracovaná v předchozích dílech, umožnily i novým generacím domácích a zahraničních čtenářů poznat dílo básníka, jehož "porozumění a solidarita nepatří systémům a programům, ale lidem, živoucím, milujícím, pracujícím, tvořícím, básnícím, trpícím, smějícím se a toužícím." (Z tiskové zprávy Švédské akademie o udělení Nobelovy ceny.)
   Převzetí ceny se nemohl básník kvůli zdravotnímu stavu zúčastnit. V slavnostní přednášce při jejím udílení, pronesené v zastoupení, napsal, že ji chápe jako ocenění nejen tvorby své, ale i zemřelých druhů Hory, Nezvala, Holana a Halase, kteří spolu s ním tvořili mimořádně významnou básnickou generaci nadnárodního významu.
   Jaroslav Seifert byl nejen synem své doby, ale navazoval na nejlepší tradice naší národní kultury (na Máchu, Němcovou, Havlíčka, Nerudu, Vrchlického, Alše, Ladu, Tomana, Šrámka a St. K. Neumanna). Tak jak rostlo jeho umění z tradic národních, byl zároveň ovlivňován světovou kulturou minulosti i současnosti z Východu a Západu. Dokázal to opět svým dílem (mj. jedinečným tlumočením starověké Písně písní, poezie Nizámího, Bloka, Verlaina i děl Apollinairových. Byl člověkem múzickým, což dokázal hudebností své poezie i vztahem k předním osobnostem naší hudby (mj. na podnět přítele Václava Talicha napsal cyklus rondeaux Mozart v Praze). O jeho vztahu k výtvarnému umění svědčí nejen dvě sbírky k obrázkům klasiků naší výtvarné kultury, ale přátelství s mnoha soudobými výtvarnými umělci, jimž věnoval množství příležitostných básní ( Zrzavý, Kremlička, Tichý, Zikmund, Špála, Švabinský, Kuba, Holý, Komárek ad.).
   Byl vlastencem nejenom svým bytostným češstvím, ale i hlubokým vztahem k Československu. Vedle poezie "nedělní", jak to charakterizoval Šalda, nevyhýbal se každodenní všední příležitostné veršové tvorbě. I když byl ke svým výkonům sebekritický, nikdy nepodlehl nízkému vkusu a je i v této oblasti příkladem. Především řada jeho básní (i vzpomínek) o víně, které miloval, snese srovnání s poezií věnovanou tomuto ušlechtilému nápoji světovou literaturou.
   Díky své "trochu lehkomyslné povaze", jak sám o sobě prohlásil, překonal i leckteré životní svízele, roztržky s přáteli i omyly, kterých se dopustil. Jeho umělecké ingénium ho vedlo neomylně cestou básnické intuice, takže v křivolakých zákrutech našich novodobých dějin se nikdy zásadně nezmýlil. Přesto, že na čas v tvorbě prosazoval konkrétní programové postuláty a propagoval rozdílné ideologické koncepce, nestal se dogmatikem v jejich uplatňování. Včas se dokázal s nimi rozejít, převzal však jejich pozitivní rysy a využil je ve své práci.
   Tím, že byl český, stal se světovým. Když 10. ledna 1986 zemřel, bylo možno zvolat pozměněnými slovy jeho milované Boženy Němcové: "Šťastný to člověk." Toto rčení prověřené časem platí i nadále. I v 21. století, jehož se básník chtěl dožít, je jeho tvůrčí odkaz živý, inspirativní a v současnosti i obrozující.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]