K stému výročí narození a padesátému výročí tragické smrti Vladimíra Clementise

   Není mnoho takových osobností, které současně ztělesňují vysoký morální kredit, intelektuální vyspělost, rovnováhu emocionality a racionality, múzické sklony i teoretickou akribii a kulturnost v nejhlubším a nejširším slova smyslu. Takovou bytostí byl politik a kulturní činitel Vladimír Clementis.
   Rodák z městečka Tisovce (20. 9. 1902) vyrůstal v půvabném středoslovenském prostředí, které si zamiloval nejen pro přírodní krásy, ale i pro kulturní tradice, které ho trvale formovaly. Po předcích měl v genech zakódován vztah k intelektuálním aktivitám a vědomí česko-slovenské vzájemnosti a sounáležitosti.
   Pocházel z početné učitelské evangelické rodiny spřízněné se spisovatelkou Terézií Vansovou. Vztah Clementisových k Čechám vyrůstal nejen z náboženských pohnutek navazujících na husitství a evangelickou exulantskou tradici, ale i z příbuzenského vztahu. Vladův dědeček z matčiny strany byl Čech, rovněž učitel a později významný kulturní pracovník v Martině. Chlapec od dětství čítal české časopisy, které v rodině odebírali, a oblíbil si českou historickou prózu. Ta byla jeho častou četbou v době pobytu na maďarském gymnáziu v západoslovenské Uherské Skalici, a tak si mj. kompenzoval tvrdé maďarské nacionální působení. Naštěstí po vzniku ČSR se škola přeměnila na československé gymnázium, které Vlado s výtečným prospěchem absolvoval v r. 1921. Logickým pokračováním osobnostního vývoje bylo studium na právnické fakultě KU v Praze, sblížení s českou uměleckou avantgardou, účast v Levé frontě, koncipování programu DAVu a vydávání stejnojmenného časopisu v Praze, tamní profesionální působení v advokátní kanceláři Dr. Ivana Sekaniny, a nakonec i sňatek s Češkou Lídou Pátkovou.
   Tyto skutečnosti nebyly potlačováním slovenské národní identity, naopak: spolu se sociálním cítěním a rostoucím marxistickým uvědomováním byl Clementis odpůrcem teorie jednotného československého národa a jako kultivovaný vlastenec důrazně prosazoval zprvu publicisticky a posléze jako politik zásady rovnoprávnosti obou národů v jednotném Československu, o jehož obnovení se významně zasloužil.
   Jeho vlastenectví a vědomí československé státnosti bylo na hony vzdáleno nacionalistickému cítění a separatistickým tendencím.
   V souladu s komunistickou stranickou příslušností byl opravdovým internacionalistou, o čemž svědčí jeho postoje a činnost v třicátých a čtyřicátých letech. Pobyty ve Francii, v Německu, v Anglii a v Sovětském svazu byly jak cestou za poznáním, tak i prohlubováním jeho světonázorové orientace a aktivní účasti v levicovém kulturním a politickém hnutí. S narůstajícím nebezpečím fašismu doma i v zahraničí varoval před jeho negativními důsledky. Jako jeden z mála komunistických funkcionářů se však nedokázal smířit s uzavřením sovětsko-německého paktu a vedením sovětsko-finské války, což bylo příčinou mnoha jeho nesnází a zčásti i jeho tragického osudu.
   Vlado Clementis byl příkladem všestranného člověka. Od dětství projevoval múzické schopnosti. Rád zpíval, miloval divadlo, hudbu, výtvarné umění a film. Jako student organizoval a režíroval v Tisovci loutkové divadlo a jeho prvotním profesionálním zájmem bylo stát se literárním historikem. Toto zaměření uplatňoval i jako vůdčí osobnost DAVu, později však bylo překryto politickou činností. Přátelství a styky s mnoha významnými osobnostmi domácí a světové kultury (např. Novomeským, Poničanem, Nezvalem, Václavkem, Hoffmeistrem, F. Langrem, Šímou, Erenburgem, Jakobsonem, Tzarou, Aragonem, H. G. Wellsem ad.) mu později pomáhaly v jeho politickém působení. Významné bylo i jeho válečné členství v PEN klubu. Opíral se přitom o své výborné jazykové znalosti - plynně hovořil maďarsky, francouzsky, anglicky, rusky a německy. Čeština pak byla od dětství jeho druhým mateřským jazykem. V rozsáhlé publicistické činnosti se vyjadřoval vytříbenou slovenštinou, která mnohdy nepostrádá básnivé obraznosti a lyričnosti, jak to dokazují mnohé rozhlasové projevy z Londýna, vzpomínková kniha Nedokončená kronika a válečná vězeňská korespondence, určená milované Lídě (Daleko od teba, Listy z väzenia).
   Nekončená kronika je "malým literárním skvostem", jak ji po právu charakterizoval L. Novomeský. Clementis ji psal v době své anglické internace jako soukromou a intimní vzpomínku na své dětství, kterou určil své ženě. Při psaní tohoto téměř třísetstránkového souvislého dopisu dospěl k závěru, že by měl v memoárech pokračovat, tentokrát pro veřejnost druhým dílem, zachycujícím jeho zrání v době gymnaziálních a univerzitních studií, a posléze třetí částí, vyjadřující politické zkušenosti vlastní generace. Tento záměr sice nenaplnil, ale o jeho názorech vypovídá rozsáhlá publicistická činnost předválečná i válečná obsažená v řadě časopisů i knih. Byl to především DAV, orgán levicové a komunistické inteligence, jehož byl předním iniciátorem a výkonným redaktorem po většinu existence časopisu (1924-1937). Výbor z autorovy publicistiky, vydaný až v roce 1967 ve více jak tisícistránkovém dvoudílném souboru nazvaném Vzduch našich čias podle titulu programového článku k prvému kongresu slovenských spisovatelů v Trenčianských Teplicích v r. 1935, svědčí o šíři jeho zájmu a intelektuální erudovanosti.
   Zatímco v první fázi organizátorského a publicistického působení se Clementis věnoval převážně otázkám kulturním, sociologickým a filozofickým, od poloviny třicátých let, kdy byl komunistickým poslancem československého parlamentu, se jeho zájem převážně přesunul k politickým otázkám. Advokátní profese, kterou vykonával v Bratislavě (jeho koncipientem byl určitou dobu i Gustáv Husák), ho předurčovala k fundovaným parlamentním vystoupením v zákonodárné oblasti.
   Velký význam mělo jeho protifašistické působení. Dříve než vedení Kominterny zmírnilo sektářskou politiku třídní nenávisti a izolacionismu, usiloval o vytvoření široké fronty demokraticky smýšlejících intelektuálů proti fašismu a na obranu demokracie. V nekrolozích za F. X. Šaldu a T. G. Masaryka zdůraznil jejich demokratický odkaz a přínos pro slovenskou národní emancipaci.
   V březnu kritického roku 1938 odjel z pověření vedení KSČ a zřejmě s vědomím vlády jako emisar do Paříže, aby tamní politiky a veřejnost informoval o situaci v Československu. Stýká se s představiteli levice a demokratických kruhů, píše novinové články, poskytuje četná interview, pořádá besedy s krajany. Na mohutném pařížském kongresu Světového sdružení pro mír svým vlasteneckým projevem získal sympatie delegátů. Mj. tak inicioval pozvání D. Nehrúa do Prahy a při uskutečněné návštěvě v Československu jej doprovázel do Bratislavy.
   V pohnutých dnech Mnichova předvídá "sústredený útok proti našej republike na rozbitie súdržnosti jejích národov" a zdůrazňuje: "Spoločne s českým národom - do chlapa: áno. S nepriatel'mi republiky: nie - nikdy nie!" Okamžitě pro utvoření l'udáckého slovenského státu se rozhoduje pro emigraci. Manželce Lídě se podaří legálně z Prahy odcestovat do Paříže, sám však musí ilegálně přejít přes Polsko do Sovětského svazu a odtud na švédské vízum do Paříže.
   První roky Clementisova emigračního pobytu ve Francii a po její porážce v Anglii jsou rozporuplné a dodnes ne zcela vyjasněné. Spolu s interbrigadisty ze španělské občanské války se ocitá v několika internačních táborech, po vyhlášení války je příslušníkem československého vojska, které se ustavuje v jihofrancouzském Agde. Po porážce Francie jsou vojáci přesunuti do Anglie, pro spory s velícími důstojníky se však Clementis rozhoduje spolu s 539 svými druhy, vesměs interbrigadisty, československý oddíl opustit. Ocitá se tak v dvojím ohni. Z iniciativy B. Köhlera a V. Širokého, kteří věděli o jeho nesouhlasu s uzavřením sovětsko-německého paktu a s vedením sovětsko-finské války, je vyloučen z KSČ. Na druhé straně odmítá osobní přesvědčování prezidenta Beneše, aby setrval v československém vojenském oddílu. Po devítiměsíčním pobytu v několika britských internačních táborech je v dubnu 1941 po mnohých intervencích své ženy u vysoce postavených anglických přátel i představitelů československé emigrace propuštěn na svobodu.
   Clementisovo postavení se výrazně mění zejména po přepadení SSSR. Pod pseudonymem Peter Hron se stává komentátorem československého vysílání BBC, věnuje se rozsáhlé publicistické činnosti v českých a slovenských emigrantských časopisech, organizuje Slovenský a Slovanský seminář. Prezident Beneš jej jmenuje jako jediného Slováka členem pětičlenné Právní rady, která v emigraci supluje funkci Nejvyššího soudu, a vyjadřuje tak kontinuitu s předválečným právním pořádkem.
   I když u některých představitelů londýnské emigrace nepřestaly určité prvky podezíravosti zprava i zleva, role Vlada Clementise díky jeho neúnavné publicistické a organizátorské činnosti, četným kontaktům se spojeneckými představiteli a diplomatické obratnosti roste. V korespondenci uvádí, že jeho činnost " bola vždy čosi viac než 'stranícka činnosť' a teda si ju vážili všetci l'udia so zdravým rozumom." Zdůrazňuje roli československé jednoty na základě rovný s rovným, proti pangermánské a velkomaďarské propagandě prosazuje myšlenku slovanské vzájemnosti. Nezapomíná ani na své literární zájmy. Kromě častých publicistických exkursů do této oblasti vydává v Anglii antologii slovenských básníků Zem spieva a válečnou sbírku Janka Jesenského Hnev svätý. Není divu, že se Vlado Clementis postupně stává nejvýznamnější osobností slovenské emigrace v Londýně.
   Jako první z emigrantských kruhů vítá Slovenské národní povstání a v říjnu 1944 se v Londýně setkává s jeho vůdčí osobností a svým velkým přítelem L. Novomeským. V novém pojetí poválečného uspořádání je jmenován na návrh slovenských povstaleckých činitelů a přes odpor V. Širokého a V. Kopeckého státním tajemníkem v ministerstvu zahraničí v Košické vládě Národní fronty. S Janem Masarykem, který byl ministrem zahraničí, měl vždy velmi dobré vztahy. Od dubna 1945 v Benešově duchu koncipuje a provádí zásady československé zahraniční politiky, neboť Masaryk byl až do konce července v San Francisku při zakládání Organizace spojených národů.
   Clementis se ztotožňuje s obnovením republiky jako národního státu Čechů a Slováků bez národnostních menšin, prosazuje odsun Němců a vystěhování Maďarů a opíraje se o spojenectví vítězných mocností usiluje o syntézu mezi formou západní demokracie a sovětského socialismu. V strojopise z pozůstalosti, datovaném 8. 6. 1945, uvádí: "Naša spolupráca so Západom môže do značného stupňa napomáhať dobrému dorozumeniu medzi spojencami, a tým prispevať i dalej k našej bezpečnosti."
   V zahraničních vztazích dále akcentuje orientaci na spolupráci slovanských národů, zejména těch, které bojovaly proti fašismu. Nezastavuje se ani před ožehavými problémy. Intervenuje např. ve prospěch Čechů a Slováků zatčených orgány NKVD a odvlečených do sovětských gulagů. Clementis, jemuž bylo po návratu obnoveno členství v KSČ, vystupuje v jednání se Sověty dovedně a suverénně, dokonce i při setkání se Stalinem.
   Politické rozdělení světa, prohlubující se koncem roku 1947 a v následujícím období přecházející do období studené války, přerušuje Clementisovo úsilí o harmonizaci mezinárodních vztahů. I když je po tragické smrti Jana Masaryka v březnu 1948 jmenován ministrem zahraničních věcí, jeho kompetence jsou postupně omezovány. Sílí závislost na SSSR, o závažných problémech rozhoduje stranické politbyro. V složitých velmocenských kombinacích zahraničních tajných služeb je rozehrána partie tzv. vnitřního nepřítele a imperialistických agentů, jak ji koncipuje stalinské vedení SSSR a následně realizují poslušní představitelé komunistických stran a zemí sovětského bloku.
   V Československu jsou za první oběti vytypováni představitelé londýnské emigrace (E. Löbl, V. Nový a V. Clementis). Varováním z několika stran, kterých se Clementisovi dostalo v r. 1949 na podzimním zasedání OSN v New Yorku, aby se nevracel domů, nevěřil, zvláště, když za ním přijela na závěr zasedání manželka Lída.
   Mechanismus zahájený sovětskými poradci v Maďarsku se dal do pohybu za účinné spolupráce dogmatických představitelů KSČ i u nás. Po zatčení Löbla a Nového přichází na řadu i Clementis. První obvinění proti němu formulují L. Kopřiva a V. Široký. V březnu 1950 je odvolán z funkce ministra zahraničních věcí, donucen k písemné a posléze k ústní sebekritice na IX. sjedzu KSS. Široký, který nastoupil jako ministr zahraničí, na stranickém sjezdu kritizoval Clementise nejostřeji a obvinil ho z intelektuálské přezíravosti a z maloburžoazní kolísavosti, kterou projevil zejména v období zahraniční emigrace. Od těchto obvinění nebylo daleko ke kriminalizaci. V lednu 1951 byl zatčen, podrobován násilí a psychologickému tlaku a donucován k přiznání činů, které nespáchal. V jednom z cenzurovaných dopisů z vězení, adresovaných Lídě, která byla rovněž vězněna, což on netušil, charakterizuje svůj úděl takto: "Poslednie dva roky ma však spravily triezvym, ilúzie sú mi cudzie, nech by boli sebalákavejšie."
   Koncem roku 1952 v tzv. procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským - největším monstrprocesem stalinistického období u nás, byl spolu s jedenácti spoluobžalovanými odsouzen k trestu smrti. 3. prosince byli oběšeni. Jejich popel byl rozmetán neznámo kde.
   Tragický osud intelektuála, který celý život věnoval ideálům spravedlivé socialistické společnosti, se uzavřel. Jaký byl? Takový, jak ho jasnozřivě a emotivně jako lyrického hrdinu básně Jaký jsi už v roce 1939 charakterizoval jeho věrný druh Laco Novomeský.


   LACO NOVOMESKÝ
   Jaký jsi

   Jsi bratr hvězdy, která ztratila svou dráhu,
   jsi všude doma, všude emigrant,
   žebřiňák na pokraji cesty, bez zápřahu,
   anebo strom, jímž projel blesk, ten jarní drant.

   Jsi smutná hruška v poli s nalomenou šíjí,
   událost neschválná a přece bez náhod,
   cynický světoběžník s tajnou nostalgií,
   věčný žid na pobřeží babylónských vod,

   letošní záměr loňským rokem daný,
   na opuštěném humně džbánek rozbitý,
   sám svatý za dědinou, v ní však nevítaný,
   to jsi ty,
   to jsi ty.

   Ze sbírky Svätý za dedinou přeložil LUDVÍK KUNDERA

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]