Na letošní rok připadá významné výročí 100 let od narození světoznámého ruského a sovětského hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče. Narodil se 25. září 1906 v Petrohradě. Studoval na petrohradské konzervatoři současně na klavírním a kompozičním oddělení; hru na klavír u L. V. Nikolajeva, kompozici pak u M. Štejnberga.
   Prvního světového ohlasu se dostalo Šostakovičovi již v devatenácti letech, kdy dokončil svoji první symfonii (v roce 1925). A když v roce 1926 provedla Leningradská filharmonie skladbu tehdy dvacetiletého hudebního skladatele, která byla navíc napsána jako absolventská práce na konzervatoři, bylo zcela jasné, že zazářila nová hvězda hudebního nebe. Dílo mladičkého skladatele udivovalo mistrovským a smělým zformováním hudebního materiálu, svérázným vyhrocením konfliktu života a smrti, který se stal příznačným pro všechny jeho symfonické koncepce i jeho ostatní instrumentální skladby, vyznačující se silnou dramatičností. Symfonie si rázem získala takové uznání, že ji v krátké době poznal celý svět v interpretaci nejlepších orchestrů a dirigentů té doby (1927 Bruno Walter, 1929 Leopold Stokowski a Otto Klemperer, 1931 Arturo Toscanini). Úspěch byl pro Šostakoviče zavazující, jeho tvůrčí potenciál byl mimořádný.
   Od začátku inklinoval Šostakovič k tvorbě symfonické, instrumentální a komorní, kde uplatňoval mimořádný, svérázný a průbojný talent. Během svého života složil 15 symfonií, koncerty pro klavír, houslový koncert (1954) a violoncellový koncert (1959), kvarteta, sonáty, 24 preludií pro klavír, fugy a další. Mnohá z jeho děl, rozsáhlá II. symfonie z roku 1927 "Věnováno Říjnu" se sbory a zejména pak VII. symfonie zvaná Leningradská (1942) a dále pak VIII., IX. a X. symfonie vešly dávno do světového hudebního vědomí. Na koncertní jeviště je uváděli největší světoví dirigenti jako Toscanini, Kusevskij, Stokowski, Mitropoulos, Ormandy, Mravinskij aj.
   Bylo mu 21 let, když dokončil svoji první operu Nos na námět N. V. Gogola. Premiéru měla opera v roce 1930 v Leningradě. I přes své mládí dokázal postřehnout a vyjádřit hloubku předlohy satirického Gogolova textu. Zatímco Gogol své postavy v povídce pojednává jako masky, Šostakovič je líčí na divadle jako lidské charaktery. Podezřelé individuum musí být pronásledováno celou masou, která však sama nemá zvláštní tvář. Tím Šostakovič v duchu Gogolově odkrývá mechanismus davové psychózy jako celku a nastavuje v jednotlivostech zrcadlo byrokratickému aparátu a praktikám policie. Výsledkem je nesmírně vtipná, invenčně bohatá hudba, která tvoří s dějem příběhu naprostou jednotu.
   Svoji druhou operu - Lady Macbeth Mcenského újezdu - začal Šostakovič komponovat koncem roku 1930 a dokončil ji v prosinci 1932. Předlohou se stala novela Nikolaje Leskova, v níž je s neobyčejnou dramatickou silou líčen příběh osud obyčejné ruské ženy v jedné zapadlé končině Ruska. Šostakovičova Lady Macbeth má všechny znaky a formy klasické opery; recitativy, árie, dueta, terceta a sbory neztrácejí dramatičnost a architektonický význam. Prvním estetickým principem této opery je zpěvnost, přičemž největší pozornost je soustředěna na hudební charakteristiku hlavní hrdinky. Velkou úlohu zde rovněž sehrávají sbory, jejichž partie jsou jasně poznamenány klasickou tradicí ruských sborů v moderním pojetí. Vzor lze nalézt ve sborech Musorgského. Druhým estetickým principem této opery je důsledná symfoničnost. Mezi jednotlivými obrazy, uprostřed jednotlivých dějství, je vždy kratší či delší orchestrální mezihra. Ta umožňuje nepřerušované scénické proměny a současně upevňuje či předjímá dramatickou situaci. Hudba k opeře zahrnuje některé prostředky starší, obohacuje je však organicky o nové, k nimž dospěl skladatel ve svém "neoklasickém" období; jeho neoklasicismus však neztrácí bezprostřední souvislost se scénickým děním, všude je naplněn živým dramatickým obsahem a výrazem.
   V opeře Nos prokázal skladatel, že má pro divadlo obrovský cit. Avšak 28. ledna 1936 vyšel v Pravdě osudný článek Chaos místo hudby, který odsoudil Šostakovičovu operní tvorbu takovým způsobem, že až do své smrti již žádnou operu nenapsal. Jeho několik pokusů o návrat na operní scénu (Hráči - 1942, Tichý Don - 1963, Portrét a Černý mnich - 1973) zůstalo buď nedokončeno či ve fázi úmyslu.
   Ostrá konfliktnost nejlepších Šostakovičových skladeb vyvěrá z neustálého hledání a zobrazování člověka se všemi jeho zážitky. Jeho strhující, hluboce působivý tragický patos je jakousi duchovní, filozofickou a uměleckou negací negace. Směřuje poznáním a odhalováním bolesti a smutku k obrodě a životním kladům. Šostakovič bývá právem srovnáván s Gustavem Mahlerem, od něhož v mládí velmi získal. Nemá však jeho bytostnou skepsi a v jeho hudbě není ani tolik grotesknosti jako v hudbě jeho staršího současníka Sergeje Prokofjeva.
   Šostakovič stál rovněž u kolébky zvukového filmu. Napsal několik baletů - Zlatý věk, Šroub a Jasný potok. Těžiště Šostakovičovy tvorby však zůstalo ve spontánně komponovaných formách symfonických a instrumentálně komorních, v jejich monumentálně epickém a shakespearovsky dramatickém vnitřním založení.
   Dmitrij Šostakovič zemřel 9. srpna 1975 v Moskvě.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]