To slovo zní starobyle, podobně jako kolébka nebo kolovrat. Navozuje atmosféru veršů Karla Jaromíra Erbena, cyklu symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany, lunet Mikoláše Alše pro Národní divadlo nebo některých próz Karla Václava Raise. Zřejmě má hlubší význam než pouhé pojmenování země, v níž jsme se narodili a kde trvale žijeme. A pak jsou slova ještě archaičtější, téměř mytická: otčina a domovina, která se v běžném hovoru skoro nedají použít. A přece jsou neobyčejně výstižná. Odkazují k řeckému patris, latinskému a italskému patria, německému Vaterland nebo Heimat, anglickému homeland či fatherland k ruskému otčizna a tak dále. Etymologický slovník nás poučí, že slovo vlast souvisí se slovesy vlastnit a vlásti, to je vládnout tomu, co jsme zdědili po předcích.
   Co je tedy vlast? Řekl bych, že je to náš odvěký životní prostor, z něhož vyrůstá víc než tisíciletá stavba hmotné i duchovní kultury. Když například vzpomenu na hrdé měšťanské domy na náměstí v Litoměřicích, vybaví se mi Máchův Máj i ubohá světnička, v níž počátkem listopadu 1836 umíral patrně na cholerínu zesláblý a dehydrovaný básník. A kdykoli v Jindřichově Hradci jdu kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie, zdá se mi, že z kůru slyším Adama Michnu z Otradovic, jak komponuje svou Loutnu českou. Každý rok o prázdninách zajdu na hřbitov v Křečovicích, abych se poklonil zapomenutým rovům v koutku hřbitova křečovického. Kdo a čím asi byli ti bezejmenní chudí, které skladatel Josef Suk oslavil ve svém klavírním cyklu Životem a snem? I oni jsou přece součástí toho, co nazýváme vlastí.
   V životě národa jsou okamžiky světlé i temné, činy heroické i zbabělé. To, co je v národní povaze zakrslé, nebo dokonce mrzké, si vlast přefiltruje, přetaví, jako by si opakovala nápis, který bývá na slunečních hodinách: Non numero horas, nisi serenas. Jen jasné hodiny počítám.
   Za jedno z nejhorších provinění bývá považována zrada národa. Ale co když je to národ sám, kdo zrazuje druhé a někdy i sám sebe? Navíc pojem zrady může být relativní. To když se partneři zrazují navzájem. Soudcem pak může být jedině někdo třetí. Někdy je ovšem těžké rozhodnout, co je pouhé lidské selhání a co věrolomnost. Posuďte sami, kdo jednal nečestněji: zlomený Sabina, odsouzený k trestu smrti za revoluční činnost v roce 1848, po osmiletém věznění při amnestii propuštěný na svobodu a posléze přitlačený rakouskou tajnou policií ke spolupráci, nebo mladočeští vlastenci Grégr, Barák, Neruda, Hálek a další, kteří ho v roce 1872 na důvěrné schůzce usvědčili a donutili opustit Čechy s příslibem, že pomlčí o jeho provinění, a když poslušně odjel do Drážďan, prohlásili ho v pražských novinách za zrádce národa.
   Domnívám se, že zradit vlast je daleko horší než zradit národ, neboť ona schraňuje to nejcennější a nejvyšší, čeho je schopen. Kdo zradí národ, zrazuje přítomnost, a možná i budoucnost. Kdo zradí vlast, zapírá i vlastní předky. Ale akt zrady nemusí být vždycky zjevný. Stačí, když jsou nám lhostejné vlastní dějiny i náš zítřejší osud, umění a celá sféra hmotné i duchovní kultury národa, když hanobíme nádherný mateřský jazyk, k němuž s pokorou i láskou vzhlíželi takoví mistři slova jako Vančura, Čapek, Eisner nebo Halas.
   Novodobý Matěj Brouček nikdy nepochopí, že ze všech možných druhů vlastnictví tím nejcennějším a nejtrvalejším je podílnictví na vlasti. Je to statek nehmotný, duchovní, a proto movitý. I ten, kdo odchází z rodné země, bere si s sebou kus své vlasti a touhou po jejím úplném obrazu často v dálce umírá steskem. Je paradoxem s tragickými následky pro národ, že současná restaurační společnost, která tolik zdůrazňuje vlastnictví, považuje jeho kolektivní, zduchovnělou podobu - vlast - téměř za anachronismus.
   V básnické sbírce Jana Čarka Chudá rodina z Heřmaně (1924) najdeme následující nehledané, a přitom hluboké verše: Prostý člověk své bratry a sestry ve světě navštěvuje, / otce a matku ve tvář líbá a rozmlouvá s nimi, / na babičku vzpomíná, děda pamatuje, / ale potom už mlha je nad pokoleními.
   Vejděme do této mlhy v prostoru i čase a postupujme v ní, jak nejdále to půjde. Možná objevíme to, co hledáme - vlast.

   Psáno pro Salon Unie českých spisovatelů, který spolu s UČS pořádá Výbor národní kultury na počest 90. výročí Československé republiky v úterý 14. října v 17.30 v pražském paláci Maceška

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]