Doc. Věra Beranová patří k výrazným osobnostem současné české estetiky navazujícím na podněty českého strukturalismu a marxismu – směrů chápaných poměrně široce a poměrně pragmaticky, neortodoxně, bez potřeby nějakého fundamentálního vymezování se. Přednáší mj. na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a tato fakulta rovněž vydala její soubor studií nazvaný Z DĚJIN ČESKÉHO ESTETICKÉHO A UMĚNOVĚDNÉHO MYŠLENÍ (300 str.).
   Kdo sleduje ediční aktivitu V. Beranové, jistě ví, že kromě akademického tisku podnětně přispívá do Obrysu-Kmene (je členkou předsednictva Unie českých spisovatelů) a Zpravodaje Výboru národní kultury Lípa (působí v jeho redakční radě); většinu studií ve sborníku publikovaných také zveřejnila (v uplynulém desetiletí) v obou časopisech. K těmto článkům pak přistupují sborníkové příspěvky (Bratislava, Prešov, Olomouc, Praha). Její hlavní pozornost je přitom věnována estetickému a uměnovědnému myšlení první poloviny dvacátého století, zvláště třicátým letům, jakkoli nechybí ani exkurze do století devatenáctého a přelomu století (F. Palacký, F. M. Klácel, O. Hostinský, M. Tyrš ad.), nebo do nedávné současnosti (J. Cigánek, K. Kosík) a nezbytné aktualizující reflexe, např. kritický časový přesah k nekulturní a podivně estetické současnosti.
   Kniha je rozdělena do dvou částí, přičemž první část se soustředí na vybrané problémy teoreticko-historické povahy (připomeňme např. Reflexe národního principu v české a slovenské výtvarné tvorbě, Příspěvek k úvahám o socialistickém realismu nebo Proměny levicové umělecké kritiky), část druhá je pak věnována výkladovým portrétům estetického myšlení teoretiků, kritiků i samotných uměleckých tvůrců; dva příspěvky jsou věnovány T. G. Masarykovi, J. Mukařovskému a Z. Nejedlému.
   Za přínosný pokládám neustále přítomný zřetel česko-slovenský, ba československý, jež se např. projevují v reflexích slovenského a českého strukturalismu či surrealismu (jakkoli měly divergentní vývoj). Poněkud rezervovaně se přitom staví k apriornímu chápání národnosti, podřízenému „politickým orientacím“, přičemž za vyloženě nebezpečné považuje „teze podporující přímé podřízení uměleckého programu programu etickému“ (s. 25); pod pojmy „etika“, „morálka“, mravnost či nemravnost se nejednou ukrývá politické zadání či kalkul! Důležitý je také permanentně uplatňovaný zřetel historický; vždyť je zřejmé, že poznání není samoúčelné a poznávání minulosti je součástí sebereflexe doby. Analyzuje-li např. dvoudílný sborník vydaný k osmdesátým narozeninám T. G. Masaryka nazvaný Vůdce generací (1930-31), konstatuje (v návaznosti na F. M. Bartoše a s vědomím expanze a plíživé krize liberalismu a globalismu) nejen dvě protikladné tendence v chápání „české otázky“ (masarykovskou a pekařovskou, zápas, jenž „není ukončen“), ale připomíná i známou, bohužel ne vždy respektovanou skutečnost, že každý historický portrét je „především obraz doby, která prostřednictvím Masaryka zkoumá /.../ především sebe sama“ (s. 84). Ocenění zaslouží i odvaha, s níž autorka píše o levicové umělecké kritice bez předsudečné optiky. Konstatuje sice jistý rozpor mezi „teoretickými východisky a jejich reakcí na konkrétní umělecké dílo“, oceňuje však zejména pochopení estetických možností oborů, které „stály vně tradičního uměleckokritického zájmu“ (např. kinematografie a fotografie, s. 47), stejně jako velkou dávku „hledačství“ a vůli k experimentu (s. 50). V této souvislosti bych však připomněl, že „omyly“ a „povrchní hodnocení“, popř. dogmatismus, bychom našli (a zhusta) u všech sledovaných osobností, počínaje Palackým, a že připomínat je v souvislosti s levicovou kritikou (později u Nejedlého) snad netřeba. Odvahu však bylo třeba najít např. k publikování kacířského názoru (v roce 2004), že odkaz „socialistického realismu v jeho teoretické i konkrétní praktické poloze je velmi proměnlivý, a jak se zdá, stále inspirativní, a to nejen v oblasti teoretických polemik, ale naprosto konkrétně, například v současných výbojích moskevských architektonických kreací“ (s. 37). Je to stále jedno z mnoha tabuizovaných témat naší současnosti – nikoli ve smyslu existence či neexistence tohoto směru, ale dobře víme, že „je možné“ o něm psát jen jedním způsobem, tedy pohrdavě a přezíravě, s přednastaveným způsobem hodnocení. Přitom autorka dochází k závěru, že např. ve třicátých letech 20. století tato koncepce u nás nenašla „hlubší odezvu“ (s. 40), což vysvětluje nejen tradiční šíří estetických konceptů, ale i „šíří různých avantgardních proudů“.
   Knize je třeba adresovat jedinou výtku, a ta se týká jejího jazyka a stylu. Četné nepřesnosti a chyby jdou sice primárně na vrub jazykové redakce, přesto by ani autorka neměla na jazykovou kontrolu rezignovat, zvláště když se na práci redaktorů už více než dvacet let nikdo spoléhat nemůže. Kromě mnohačetných interpunkčních chyb se dopouští netolerovatelných odchylek od větné stavby, např. zeugmat, anakolutů nebo kontaminací, z nichž některé jsou méně zřetelné (např. „v boji směřujícímu za lepší společnost“, s. 109, místo korektnějšího „v boji za lepší společnost“ nebo „v boji, který umožňuje vytvoření lepší společnosti“), jiné však více, např. školské spojování různovazebných sloves s jedním předmětem „kdy uvádí a upozorňuje“ (s. 118), „zdůrazňuje a metodologicky vychází“ (s. 123). Škoda i některých lexikálně slovotvorných nepřesností, např. užití slovesa manipulovat (Mukařovský „manipuluje jen s příklady podstatně staršího data“, s. 117) místo operovat, nebo adjektiva „dokumentační“ (hodnota, charakter) – to je spojeno s dokumentací (např. účetní, ekonomickou agendou etc.), vhodnější je slovo dokumentární, tedy „dokumentární hodnota“ nebo „dokumentární charakter“. Někdy mám dojem, že myšlení tu předstihuje jazykový výraz, že se jedná o podrobné poznámky ex post rozepisované, takže některé formulace, v nichž je soustředěno příliš mnoho reflexí, jsou obtížně rozluštitelné, např. „Svůj výklad, jak již tolikrát, vysvětluje na pozadí konceptu H. Taina, a tím vlastně vystřihává svou interpretaci, a v tomto výkladu i marxistickou, od povrchního, tedy Tainova pojetí dějin umění, kdy obraz doby byl východiskem, ke kterému se přiřadilo umění“ (s. 116). Zde všude je patrná absence odpovědného redaktora.
   Ponechám-li však stranou jazykové nepřesnosti, je mi kniha koncepcí i závěry velmi sympatická. Analyzuje nejen tzv. akademickou estetiku, spojenou s vysokoškolskými pracovišti, ale i programovou, spojovanou s konkrétními uměleckými skupinami nebo individuálními výboji, a rovněž kritickou, tedy uměleckou kritiku s estetickou praxí nejtěsněji svázanou. Snad nejvíce zaujme studie věnovaná Úvodu do estetiky Jana Mukařovského (ze školního roku 1948/49) a portréty avantgardních umělců, přesněji – jejich estetického a uměnovědného myšlení. Autorka se kriticky vyslovuje k dogmatismu, jakkoli by bylo dobré chápat např. Nejedlého příspěvek na Sjezdu národní kultury v dubnu roku 1948 jako jednoznačný projev revoluční kultury a její mytologie, tedy klasickou „programovou estetiku“, jakých dějiny znají dost a dost (otázku „pravdivosti“ Nejedlého výroků a hodnocení opravdu pokládám za sekundární).
   Užitečné nejen pro studenty estetiky jsou reprodukce uměleckých artefaktů a fotografií autorů, o nichž autorka pojednává.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]