Nedávný osmdesátník Karel Boušek (nar. 17. 7. 1922 v Ústí nad Orlicí) oslavil své výročí nejvhodnějším způsobem - vydáním výboru ze své básnické tvorby devadesátých let. Útlý svazek BÁSNĚ K LISTŮM Z KALENDÁŘE (39 str., vydalo nakladatelství Futura, Praha 2002, doslov Karel Sýs, ilustrace Jiří Mikula) je rozčleněn do tří oddílů: Stesk po dobrém slově, Pokácené modříny, Drobty od života.
   Boušek se vrací k rodnému Podorlicku, zamýšlí se nad osudy své generace ("Jsme generací které by rády pero vzaly z ruky / vrtkavé ruce píšící jinakou...", s. 12), vzpomíná na své literární vzory a přátele - Josefa Čapka, Rimbauda, Holana, Závadu, Ivana Skálu, Kožíka; trpce snáší fakt, že význam poezie povážlivě klesl ("Básník si občas připadá jako v knihovně zlatník / jenž s hosty rozmlouvá kteří ho neslyší", s. 17).
   Na literární tvorbu klade Boušek nemalé nároky, zdůrazňuje její etické poslání ("smekáme proto před všemi / kdo přišli s vůlí hojit lidské rány...", s. 30). Varuje před ničením přírody, nesnadno se vyrovnává s poklesem morálky ("A lidé pustnou Příroda se stává skleníkem / Opovrhuje se básníkem Dráhu smrti až do zániku / osvícení prognostici nazývají / někdy také svobodou", s. 19).
   Bouškova básnická dráha má překvapivý průběh. Své první dvě sbírky vydal jako středoškolák v osmnácti a devatenácti letech - a pak v padesátých a šedesátých letech následovala pauza, další sbírka vyšla až po třiceti letech (Ploty, 1971). Ale pilný básník vše dohnal, jeho brožura k osmdesátinám je už jeho devětadvacátou sbírkou, nepočítáme-li četné výbory z díla. Ironií ovšem je, že v devadesátých letech došlo k vydání jediné sbírky (Slzy svatého Vavřince) - a to v německém Mnichově (1995). Třeba ještě dodat, že kromě vlastní tvorby uplatnil se Boušek i jako překladatel poezie - bulharské, německé a slovenské.
   Sbírka k osmdesátinám prokázala, že se věkem neunavil a nevyčerpal - a že má dnešnímu čtenáři ledacos cenného sdělit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]