Dvacet let po smrti Bernarda Malamuda (1914-1986) přichází nakladatelství Mladá fronta s románem NOVÝ ŽIVOT (vročení 2005, str. 352, přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý) a tento akt můžeme považovat za kompletní zpřístupnění díla tohoto velkého kritického realisty Ameriky. Když jsme před časem na stránkách Obrysu/Kmene (7/2000) věnovali pozornost Malamudovi povídkáři s přihlédnutím k jeho souboru Pták židák, oceňovali jsme především autorův zájem o strasti obyčejného člověka a snahu kultivovat život v ubohosti moderního světa.
   Tento zájem lze přenést i na Malamuda romanopisce; precizně odstíněné prostředí, znalost psychologie postav a potřeba "angažovat se", atributy, jimž se na paty přilepil syndrom smolařství... Smolař, Příručí, Správkař, Nájemníci a Boží milost, to jsou názvy románových pláten s atmosférou baseballového mužstva, kupecké agendy, rituálního obvinění...
   Román Nový život byl vydán v roce 1961 a zavádí nás do školského prostředí, do prostředí v americké literatuře mimořádně frekventovaného. Namátkou autoři, kteří tomuto prostředí věnovali svůj tvůrčí zájem: H. Fast, I. Shaw, E. Hunter, J. Irving, J. C. Oatesová, J. Heller, P. Roth či S. Bellow...
   Bernard Malamud se v textu chopil tématu, vycházejícího z osobního prožitku; jako vyučující bez akademického titulu strávil na regionální univerzitě perných jedenáct let. A šlo o dobu přísně periodizovanou vstupními větami: Vpodvečer poslední srpnové neděle roku 1950 vystoupil někdejší alkoholik S. Levin po dlouhé a úmorné cestě vlakem přes celý kontinent v kaskádském Marathonu. Vousatý, utahaný a osamělý Levin...
   Zvnějšku exponovaný Levin má účelově působit jako outsider; ve třiceti letech toho více poztrácel než nabyl, a tak není divu, že své chování neustále přísně koriguje. To ovšem neznamená, že by občas nevystrčil růžky, zvláště jde-li o neprofesionalitu, zlolajnost nebo blbství. Také Pauline Gylleyová je nám hned na titulní stránce představena jako žena s nápadně plochou hrudí, což ji nikterak neomezuje v přelétavých vztazích a vášnivém odevzdání se Levinovi. Levin dokonce na tomto problematickém vztahu hodlá založit svou budoucnost (nový život).
   Stylistická technologie je zcela ve službách ústřední postavy. Introvert S. Levin je až dojemně plachý, ostražitý, ale stále odhodlaný k akci, která může přinést změnu. Jazykově se to projevuje polopřímou řečí a místy úmornými vnitřními monology. Jeho okolí, zvláště spolupracovníci, hýří sebejistotou, snad právě proto, že všechno jaksi běží v normálu a co si víc přát. Vybočí-li někdo z této konformity, stane se pro odlišnost podezřelý a může být vykázán. Románové postavy Levina a Duffyho měly svůj předobraz v postavě profesora chemie Ralpha Spritzera, který byl roku 1949 vyhozen z práce pro své levicové postoje.
   Odpověď na otázku, proč k překladu Nového života došlo až nyní, není jednoduchá. Dějiny americké literatury (R. Ruland, M. Bradbury: Od puritanismu k postmodernismu, Praha, 1997) Malamudův román reflektují jako součást širokého řečiště židovského etnika, příkladem nepochopení může být reakce v odeonském Slovníku spisovatelů USA z roku 1979: Zpustlý židovský intelektuál hledí se zachránit a nastoupit lepší životní dráhu, když přijme místo na zapadlé vysoké škole na venkově.
   To Petr Matoušek ve svém místy až pikareskním doslovu pléduje pro trvalou hodnotu Nového života, když uvádí: Vedle zesměšnění přízemní konzumní idylky, již připomíná v době, kdy ve střední Evropě s masochistickým duchem opakujeme tytéž chyby, vynikne více než kdy předtím jako nezapomenutelná dušemorná studie o betonech v nás i mimo nás, takže peklo nejsou jen "ti druzí", ale my všichni vespolek.
   Co takhle analogicky zúžit nahlížecí spektrum na prostředí českých vysokoškolských pracovišť? Položit si otázku, z jakých vrstev se rekrutují akademičtí funkcionáři, majitelé jediných pravd, kteří se mezi čtyřicátým a padesátým rokem svého věku domohli veškerých vědeckých hodností a nyní vědí, s kým mluvit a ke komu se otočit zády, kteří kultivují bezzubou konferenční turistiku a drží palce na grantových projektech, z nichž profitují, kteří si nacvičili, jak si držet studenty od těla, aby nestáli v cestě soukromým kariérám. Jistěže přihořívá, troufneme-li si je označit za přitakávače a přisluhovače, kádrové rezervy pro všechny režimy, ale co z toho, když se intelektuální korupce dokazuje hůř než majetková... Přesto: kdyby jenom kvůli uvedenému srovnání, stojí román Bernarda Malamuda za přečtení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]