Milovníci Rychlých šípů, novodobí i ti zastydlí, chutě sáhnou po knize Miloše Dvorského MÝTUS ZVANÝ STÍNADLA, s podtitulem Rychlé šípy, Vontové a hlavolam – Realita versus fikce (Nakladatelství Zdeněk Bauer, Praha 2010). Jak by ne, když si autor dal práci a zevrubně pojednal snad všechny aspekty spjaté s tajemnou končinou Stínadel, které jsou i nejsou, či spíše byly a nebyly, a jež si každá čtenářská generace situuje do krajiny svého romantického srdce.
   Dva aspekty však autor vynechal. A tak dovolte, abych v téhle recenzi nerecenzi doplnil, co v knize chybí.
   Na str. 164 najdeme větu: „Mezitím se Červinka ještě před rokem 1990 složitými cestami dostal k exilovému vydání Foglarova Tajemství Velkého Vonta.“ Tečka. Čtenář knihy, která jinak referuje o sebenepatrnějším detailu ze života Jestřába a jeho Rychlých šípů, se zřejmě nemá dozvědět, kdože byl onen exilový nakladatel. Politické důvody jsou nasnadě.
   Takže: V mnichovském exilovém nakladatelství Obrys/Kontur-PmD vydal Daniel Strož následující Foglarovy tituly:
   Rychlé šípy (jím vybraných, na sebe navazujících 47 příběhů; tištěno černobíle na barevném papíře) – 1983, Hoši od Bobří řeky – 1984, Záhada hlavolamu – 1985, Stínadla se bouří – 1985, Tajemství Velkého Vonta, jako vůbec první tištěné a Strožem upravené vydání – 1986.
   Úctyhodný seznam, nicht wahr? Ale komunistický europoslanec? Schrecklich!
   Všimněte si letopočtů vydání: tehdy ještě nebylo po mnohých dnešních hrdinech ani vidu, natož slechu.
   A druhý aspekt. Na str. 49 čteme: „V prosinci roku 1987 však mezi foglarovci vybuchla nečekaná bomba. Po desetiletích mlžení totiž časopis Tvorba v příloze Kmen publikoval pětici údajných podobenek Rychlých šípů.“ A šlus. V inkriminovaném Kmenu č. 25 (24. června 1987) jsem především otiskl svůj dlouhý rozhovor s Foglarem pod příznačným názvem Chlapci, slibme si..., o němž se čtenář Dvorského knihy nesmí nic dozvědět. (Měl znovu vyjít v mé knize Velbloud a Marie s jehňátkem, avšak hned po Velkém říjnovém listopadu dali šéfové Čs. spisovatele Novák a Pohorský již zalomenou knihu rozmetat.) Bomba tedy vybuchla, leč anonymně.
   Nevím, jak kdo mlžil. Ale 30. dubna 1988 uspořádal Kmen ve spolupráci s podnikem Sady, lesy, zahradnictví tzv. Slavnost jara ve Vojanových sadech na Malé Straně. Kromě tehdy zajímavých osob jsem pozval Jaroslava Foglara. Vystoupil, besedoval, podepisoval. Nikdo nás nezatkl. Už tenkrát nás fotil František Dostál. Fotografie zveřejňuji, i když by se možná někteří dnes radši nechali vyretušovat.
   Věru bych tedy měl důvod považovat knihu za paskvil, tolik podobný elaborátům, v nichž je podávána historie vykleštěná podle momentálního režimního mustru.
   Nicméně kniha zajímavá je a pozornost zasluhuje.
   Především bezděčně odhaluje největší slabinu foglarovských badatelů: příliš spoléhají na Wahrheit, zatímco jde o čiré Dichtung. Pročesávají každou řádku i meziřádku Jestřábových textů a věří mu na slovo. Přitom u Foglara se jako u málokoho básnění odtrhlo od pravdy.
   „Tati, vždyť on nežije podle 'modrého života',“ divil se syn, když jsme Jestřába navštívili v Křišťanově ulici 18. V bytě jako by vybuchla puma. Mně se tam však líbilo, zejména kanape se sešitkem a tužtičkou na provázku - pro noční inspiraci. A všude fotografie stoleté maminky, „Pumíka“. Z jakého koutu by asi začala uklízet? Ale to je jen anekdota.
   Sám Strož několikrát podrobně vypsal své zkušenosti s Jestřábem, zkušenosti rozhodně záporné. Nic to neubírá dílu, ale vrhá zvláštní světlo na autora. Literární historikové takových rozevřených nůžek mezi psaným a žitým znají bezpočet. Nicméně na Strožovy četné články a vzpomínky v Dvorského knize nenajdeme jediný odkaz.
   Bývalý šéfredaktor pionýrského ABC Vlastislav Toman ve svých pamětech (Můj život s ABC – ábíčkem) mistrně zachytil nejen přivrácenou, ale i odvrácenou tvář Jaroslava Foglara, tu, kterou adoranti nechtěli a nechtějí vidět. „Kdyby za mnou přišli třeba Cikáni, abych šel dělat Mladého hlasatele, tak bych to vzal,“ odůvodnil Foglar Tomanovi svoji činnost v redakci protektorátního kuratorního Správného kluka. A právem se Toman pochlubil, že nikoli Romové, nýbrž ABC umožnilo Foglarovi opět se „zapojit“ (seriál Kulišáci a další), i že ABC několikanásobně překonalo legendární náklady melantrišských a junáckých časopisů (za Tomanova vedení dosáhlo 315 000 výtisků!).
   Vzpomínám, jak byl Jestřáb nadšen, když jsem mu poslal z dobříšské pošty telegram, že se stal členem Svazu českých spisovatelů!
   Navrhl jsem ho na šéfa celé československé mládeže a on živě souhlasil. Sehnal jsem několik mocných sympatizantů, například tehdejšího předsedu Českého literárního fondu Otakara Lance, dokonce i ministra kultury – ten ho nakonec aspoň vyznamenal. Jestřáb mi nezapomenutelným způsobem vylíčil onen den (3. červenec 1987 - tedy tři dny před jeho 80. narozeninami). Kvůli poruše nejely tramvaje z Vinohrad, šel tedy na ministerstvo na Malou Stranu indiánským krokem, samozřejmě v kraťasech. Uprostřed sálu stál kulatý stůl s občerstvením a ministr mu předal nejvyšší možné vyznamenání svého resortu.
   Můj návrh však narazil na velmocnou ředitelku Mladé fronty, která mimochodem skvěle přežila pád režimu. S „revolucionáři“ se ruče dohodla na společné privatizaci, zatímco před převratem přímo šílela: Foglar že by měl vést československou mládež, mládež Gottwaldovu, případně Husákovu! Jedině přes její mrtvolu!
   Kde tenkrát byli všichni ti Medvědi, Vlci, Bobani, Pařezové? Plantážníci, co chrlili a chrlí jednu publikaci za druhou, když už se „to smí“? Co chtějí mít na Foglara monopol? A hlavně: pod jakou hráz se, himbajs, schoval Rikitan? O tomhle se čtenář Dvorského knihy rovněž nedozví.
   Mnozí zklamaní tvrdili: Jestřáb se nikoho nezastane – dělá vše pro to, aby mohl uskutečnit svůj sen. A tím je hníst mládež podle svého gusta. Abychom si to řekli na rovinu: Foglar byl ochoten udělat cokoli, jen aby mohl o prázdninách vyrazit na tábor. Udržoval si vnitřní kontinuitu, ať si bije, která bije. Nezní to sice moc foglarovsky, právě naopak, nicméně takhle musí postupovat každý spisovatel.
   Ve vzpomínkách zanevře na svého dvorního kreslíře JUDr. Jana Fischera i jeho následníka Marka Čermáka. Nenajde slůvko pro šéfredaktora ABC Vlastislava Tomana, který tolik udělal pro Jestřábovo publikační znovuzrození. Zaútočí i na Daniela Strože, který jeho knihy resuscituje v Mnichově. I já jsem to po převratu zažil. A nejen od Jestřába, ale i od jeho náhle se z ilegality vynořivších zbožňovatelů.
   Kdo zmínil můj text na záložce Foglarových sebraných spisů v nakladatelství Olympia (1987, 88): „...Na stránkách jeho románů se odehrávají zázraky kamarádství, příroda se skví v panenské čistotě, městské ulice se zahalují tajemstvím – a tomu všemu lze věřit, neboť je to vysněno čistým srdcem...“ Pouze nakladatel Jiří Stegbauer. A kdo kromě Jiřího Stegbauera veřejně poděkoval Alexeji Pludkovi za předmluvu k Hochům od Bobří řeky (1987)?
   Foglar byl individualista, zřejmě nesnesitelný. Nesnesl své ilustrátory, natož spolupracovníky, vše muselo být po jeho. Takhle pracuje básník nad prázdným papírem, ale nefunguje to v novinách ani v organizacích. Z novin ho vystrnadili vlastní lidé, junáci, ne svazáci, ti ho naopak zprvu přijali. A on hned všude zavedl svoje kluby, svoje Bobří hráze, já, já, já Jestřáb. Jenže přece nebyl první ani jediný. To je jen další zbožný podfuk jeho ctitelů.
   Řekneme-li Rychlé šípy, naskočí nám Rychlonožkův rolák, Červenáčkova lodička... Nikoli jejich učebnicově čítanková moudra.
   Veškeré kouzlo Rychlých šípů vytvořil Jan Fischer. Došlo k ojedinělé symbióze dvou F. Foglar moralizoval, Fišer čaroval. Zkuste si přečíst slova v bublinách, bez obrázků. Anebo přelouskejte opěvované Foglarovy scénáře. Je to dokonalá prázdnota, klišé, řidina. Foglar Stínadly prošel a načrtl půdorys, ale Fišer vyzdvihl zdi.
   V roce 1989 – ale ještě před převratem – jsem pro nakladatelství Olympia napsal úvod k chystanému soubornému vydání Foglarova a Fischerova seriálu Rychlé šípy. Bylo to vydání průkopnické - Rychlé šípy se po letech vracely do české literatury. Mimo jiné jsem vysvětloval exotické slovo žebrák.
   První sešit vyšel v roce 1990 a do českých ulic se vrátili žebráci, rozmnoženi o specifický živočišný druh polistopadové normalizace – bezdomovce. Vstali noví domovníci, aby pomohli pánům domácím vysávat nájemníky, kteří si svůj osud vlastnoručně vycinkali pod zlověstným balkonem Melantrichu. Hrdý Melantrich zdobíval své knihy heslem: Nepodlehne ohni ani meči. Přikvačili však tvrdší protivníci – a Melantrich i s balkonem zhltli jako přebytečnou malinu.
   V jakém vlastně duchu Foglar vychovával? Jistě v užitečném, ale často neskonale primitivně (leč možná právě proto účinně), třeba v proslulých protikuřáckých a protialkoholických agitkách.
   Plédoval za spolupráci s autoritami - ani ne tak s rodiči, jako spíš s panující mocí, s úřady, s policií – prvorepublikovou, protektorátní i SNB. Bylo by možno říci: Foglar učí děti udavačství.
   Nezbývá mi než citovat z vlastní obsáhlé studie z listopadu 1999 Himbajs, u všech plantážníků…, kterou Miloš Dvorský rovněž nezaznamenal:
   Podnikneme-li orientační procházku po nej nej nej českém seriálu, především zjistíme, že myšlení RŠ je totálně totalitní - jakmile kdokoli vybočí z normy, povinnost a úcta k pořádku velí ho udat, což Rychlé šípy s capem di tutti capi Mirkem Dušínem bez váhání a s nejvyšším mravním potěšením učiní…
   Denním, vlastně týdenním chlebem je žalování na chlapce toulavé a bezprizorné, anebo prizorné, leč žijící si po svém, odmlouvající maminkám, tatínkům, strýčkům, tetičkám, učitelům, vychovatelům a vůbec dospělcům, byť tito i byli zločinných povah! Na chlapce, kteří lezou do vody, kdykoli se jim zachce, vstupují na tenký led, bruslí, když ostatní (rozuměj RŠ) ještě nebruslí, kouří, div své panické pokojíky nepodpálí... Tací pak mírnyksdýrnyks zmírají – v časovém horizontu jediného políčka! – bleskem, utopením, plicním jedem..., zatímco Rychlé šípy – poctivé, vzorné, státotvorné – vůčihledně prospívají... RŠ nenechají na pokoji ani svobodomyslné tuláky, dnes bychom řekli praktikující bezdomovce, byť dospělé. Takový tulák si hoví v ledné sluji, když vtom: „Haló, pane, vstaňte, tady zmrznete!“ A už to jede podle obvyklého pořádku: „Obecní úřad je hned na kraji vesnice. Musíme tam vše hned oznámit!“ (RŠ zachraňují člověka)…
   Nenechají na pokoji ani spoluobčany, kteří si v poválečné nouzi pokoutně přilepšují: „Chtěl mně prodat máslo po třech stech korunách!“ hlásí Mirek příslušníkům SNB. „Podařil se vám pěkný lov! Zachránili jste spotřebitelům 12 kg másla!“ děkuje esenbák stejně zdeúředně jako jeho prvorepublikánský či protektorátní kolega. (RŠ prohánějí šmelináře)…
   Zdraví je u RŠ nade vše – nekouří, nepijí, neskáčou do vody uhřátí, nebruslí na nejistém ledě, neodmlouvají dospělým, a také nosí v zimě čepice! Ani udání nechybí – všichni se sejdeme v služebně SNB, abychom byli svědky předvedení pana Hartusila, který nevinnému dítku Rosťovi Vejražků svévolně sebral na ulici čepici, až tento těžce nachladl a vážně onemocněl. (RŠ nosí v zimě čepice)…
   Rejstřík padouchů je pestrý: obtloustlí hoši (Bambus, Metráček), zloději (tehdy příběh vesměs končí slovy „Tak – a teď na policii!“), lupiči, kasaři, neholenci a nemytci, karbaníci, pavlačové klepny, domovní drbny, výrostci, tuláci, kuřáci - kandidáti souchotí (i sváteční), alkoholici, karbaníci, milovníci a chovatelé podivných, tradičně odporných magických zvířat (krysy, štíři), hoši nezařazení do klubu(ů), záškoláci a chovanci brouzdající svobodně po městě „v neúředních hodinách“, občas nějaká ta exotika a la komediant buzerující mladičké artisty a následně zbuzerovaný Rychlými šípy, vynalézaví padělatelé vysvědčení (Mencíř a jeho bezejmenná oběť – oba dostanou na základě zákroku RŠ nejvyšší trest, ve školní hierarchii takřka hrdelní – čtyřku z mravů!, váhavci oscilující mezi dobrem a zlem (Vilda Drabšík), kandidáti utonutí, lehkomyslní bruslaři (ti mají nejvyšší úmrtnost – například v příběhu RŠ varují před tenkým ledem nechá Foglar utopit ze sedmi celé dva hochy), nespecifikovaní neposluchové a ti, kdo předběhli Rychlé šípy v obsazení příhodného teritoria. Jejich klub působí jako ortodoxní stranická buňka a klubovna jako nedostupná lóže.
   A přece pociťujeme při otevření těchto ohmataných sešitů, jak se nám kolem solar plexu stahuje smyčka! Každý z nás je zřejmě podvědomě ochoten podřídit se vládnoucí elitě, jež zaručuje aspoň jakés takés bezpečí, jakous takous spravedlnost. Přijímáme rychlá a jednoduchá řešení, černobílé jednání hrdinů, jejichž řeč je ano ano ne ne a jejich činy oko za oko, zub za zub. Zabili jste mi strejčka, plivli jste panu domácímu na chodník, my osobně vám po držce nedáme, ale vyřídí si to s vámi kurážná Matka Příroda a její děti Rychlé šípy - buď na tenkém ledě, nebo pod slunečním úpalem, anebo - když na to bude krátká - pošle na vás chlupatý! Zasáhne algoritmus dobra, pomůcka lenivých, pravda vítězí a hle - nedá to žádnou fušku: nevstoupíš, kam nemáš, neodmluvíš, nezazlobíš, nepokradeš, nepožádáš babku kořenářku o kočičí pracku a za pár políček (a pár bublin) jsi odměněn – představitel skutečné, nefalšované moci, žádný plantážník, nýbrž otec, policajt, profesor, majitel velkostatku, hajný, ale i obyčejný šofér, méně často tetička – ti podají až do bubliny Řád bílého lva.
   Pozoruhodné je Dvorského hledání a nalézání spojitostí RŠ a vontského světa: se svobodným zednářstvím, s literárními vzory (Géza Včelička, Jan Neruda, Karel Hynek Mácha coby možný předobraz Jana Tleskače – Mácha se v dětství houpal na zvonu, spadl a na jeho lebce se zachovala jizva). Plodné topografické výzkumy: originální umístění Stínadel do starého židovského ghetta, zničeného asanací. Objevy předobrazů ježka v kleci, jinak domnělého Foglarova vynálezu a kultovního předmětu jeho ctitelů. Tušení souvislosti Jana Tleskače s vodňanským mýtickým prvoletcem Vítem Fučíkem alias Kudličkou.
   Dvorský se vydává po zavátých stopách hledačů, kteří už za protektorátu propadli pátračskému šílenství, jež přežilo až do 50. let, ale nikoli do dneška, neboť, jak sám autor přiznává, globalizace romantice nepřeje. Kdo se dnes odváží do temných uliček, již nezažije dobrodružství, nanejvýš mu nějaký zmutovaný Vont čórne peněženku nebo mobil. Duch stínadel se odstěhoval, ba co odstěhoval, vzal nohy na ramena před prackou trhu, která znetvořila normální prostý život a odsoudila dožívající obyvatele Stínadel k posluze cizincům a prodeji cingrlátek, mezi nimiž se ztrácí ježek zcepenělý v plastikové kleci. Jaképak Večery světel při svíčkách ve sklepích – každý ždibíček plochy musí živit svého majitele!
   Autor dokonce razí pojem „defoglarizace“ – zesprosťačení vontských i rychlošípáckých rituálů, jejich zvrhnutí se ve vandalismus a terorismus vůči jinověrným partám či náhodným chodcům. Rychlé šípy se dožily porna a kultovního ježka kdosi v roce 1997 za bílého dne ukradl z výstavy v Muzeu hlavního města Prahy.
   Mravní kodex Rychlých šípů je v tržním světě pro kočku. Kdyby přestali ti různí chcípáčci kouřit, kam by přišly tabákové koncerny? Kdyby každý letěl se sebemenší nepravostí na policii, vláda mafiánů by se položila, pokud by se ovšem žalobníčci dožili rána.
   Čest, kamarádství, solidarita, pravdomluvnost...? Takový svět již zašel. Každý se musí postarat sám o sebe, byť by i byl členem některého z krkavčích bratrstev.
   Sám Velký Mág se stal obětí, byv v bytě přepaden nenechavými heretiky. A když zemřel, vypukla rvačka o dědictví, o zbylé melouny. Modrý život zesinal.
   Nůžky se rozevřely, tentokrát navždy.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]