V. Lacina a J. Hájek tak nazvali studii (nakladatelství LIBRI, Praha), která se zabývá především zkoumáním tři sta let trvající habsburské monarchie, mnohonárodnostního útvaru, který tvořil kdysi jádro střední Evropy. České království v něm hrálo významnou roli. Ve studii Nová Evropa z roku 1917 o tomto monstru T. G. Masaryk napsal: »Habsburkové nebyli nadarmo po staletí německými císaři. Osvojili si středověkou imperialistickou ideu a pokračují v ní, i když se německého císařství formálně vzdali, sloužili oddaně církvi, užívajíce náboženství pro své dynastické cíle. Habsburkové vedli a provedli protireformaci s pomocí dragounů a jezuitů. 'Geistermorder', nazval metternichovský a bachovský režim jeden z největších rakouských (německých) spisovatelů. Sám papež nedávno přiznal, že pracuje k tomu, aby si zachoval poslední veliký katolický stát«.
   Autoři se ve své práci pokoušejí zodpovědět tři - podle nich - hlavní otázky. Jaké možnosti skýtal tento státní útvar pro hospodářský rozvoj českých zemí, jaké nové problémy přinesl vznik Československa a zda byla hospodářská dezintegrace střední Evropy a snahy o opětnou hospodářskou integraci střední Evropy pouhou odbočkou v historickém vývoji, nebo historicky zakotveným trendem, který by vyústil v celoevropské hospodářské integraci.
   V sedmi kapitolách se autoři pokoušejí formulovat odpověď. Shromáždili dostatek materiálů, vycházeli z velkého množství odborné literatury a připojili různé tabulky. V kapitole První světová válka a rozpad habsburské monarchie pokládám úvahy o tom, co by bylo, kdyby bylo, za zbytečné. Válku vyvolala habsburská monarchie. Situaci v monarchii rozebral z různých hledisek ve svých vystoupeních T. G. Masaryk. Na význam hospodářské samostatnosti poukazoval častokrát. Zdůrazňoval, že politická samostatnost je bez hospodářské samostatnosti nemožná. Současně však připomínal, že Rakousko-Uhersko, ač podle jména samostatné, se stále více stávalo nástrojem pangermánské politiky a německých politických intrik. V prohlášení nezávislosti československého národa z 18. října 1918 bylo mj. konstatováno, že jsme byli samostatným státem již od sedmého století a roku 1526 jako samostatný stát skládající se z Čech, Moravy a Slezska jsme se spojili s Rakouskem a s Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Po prohrané první světové válce z Rakouska toho mnoho nezbylo. O samotném rakouském státu dodnes někteří němečtí historikové mají pochybnosti, zřejmě se domnívají, že to, co provedl rakouský Němec Adolf Hitler, bylo správné. Německý historik Golo Mann v práci Dějiny Německa 1919-1945 (česky vydal Český spisovatel 1993) napsal: »Bylo tu ještě Rakousko. I to připadalo Němcům jako v zásadě nevyřešená otázka. A musíme opět připustit, že ne zcela neoprávněně. Nebylo možno zapomenout, že se Rakousko chtělo v roce 1919 připojit k Říši, ale nesmělo. Čím vlastně byl tento rakouský stát, který do té doby neexistoval? Nazýval se Německé Rakousko a vznikl tak, že kolem desetiny starého mocnářství, v níž se mluvilo německy, byly svévolně vytýčeny hranice. Tím ale ještě nevznikl skutečný stát, tím méně stát národní, protože rakouský národ neexistoval.« (Viz Dějiny Německa, str. 65). Podle hesla »svůj k svému« si Hitler po uchopení moci brzy přivtělil Rakousko znovu do lůna své Říše.
   Autoři zkoumali řadu otázek, snad zajímavých pro historiky, aby nakonec konstatovali, že různé koncepce Mitteleuropy i pokusy o středoevropskou integraci definitivně skončily nástupem Hitlera k moci a jeho pokusem do lůna své říše zahrnout i Čechy a Moravu.
   Jde o odbornou publikaci, určenou specialistům v problematice. Zodpovězení otázky, kdy nám bylo nejlépe, by si však vyžádalo ještě další analýzy, další argumentaci.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]