Jean-Paul Sartre a Simone Beauvoirová v létě roku 1960 navštívili Kubu. Sartre chtěl vidět kubánskou revoluci na vlastní oči. O tom, co viděl, napsal reportáž do deníku France-Soir. Ku konci jeho pobytu došlo k jednomu z prvních atentátů, v přístavu vybuchla nákladní loď La Coubre. Sartre o tom píše: »V tom týdnu vybuchla La Coubre. Výbuch Havanu napřímil. Dlouho prostituované město našlo své odhodlání v ohrožení a ve smrti. Lidé se sbíhali ze všech stran, vnikli do doků, parník na ně chrlil svůj vražedný ohňostroj, nikdo na to ale nedbal, město chtělo zachránit své lidi. Vůbec poprvé bylo třeba nastavit davu hruď, postavit mu hráz a zabránit mu, aby se vehnal do masakru. (...) Castro vystoupil z vozu, stál na nábřeží osamělý, porušil revoluční zásady a nebezpečí si vyhradil jen pro sebe. Dvacet paží se na něho zavěsilo, deset, dvacet těl jej strhlo k zemi a nalehlo na něj v pravý čas, světelné signalizační střely se už málem začaly o něho otírat. (...) Den po pohřbu obětí nastalo v městě pozdvižení. Pět set tisíc lidí. Castro mluvil. Byl zakázán potlesk, lidé neměli možnost projevit své nadšení a Castra v řeči povzbuzovat. Volání bravo, které při jeho proslovech obvykle vybuchuje, připomíná španělské olé, rozpalující kuráž torera a vysílající ho na smrt. Nic takového: černošedé mraky, studený vítr, nevlídná, chmurná realita. Zpočátku občas potlesk, pak nic. Když domluvil, pět set tisíc mlčících hlasů se slilo do hlasu jednoho. (...) Castro sestupoval z tribuny, dav se rozcházel, bez jediného slova. Pozdravil jsem ho. Rozpačitě se na mne podíval a prostě se mě zeptal: 'A co si o tom myslíte vy?' Řekl jsem mu to, vyslechl mne a odešel. Pak jsem se s ním setkal znovu, rád bych však své vyprávění ukončil sabotáží na lodi La Coubre: Toho dne se naplno projevila nenávist. Kuba má nepřátele, kteří zabíjejí a budou zabíjet. Nenávidí všechny, především Castra, ale právě tak i sekáče cukrové třtiny a přístavního dělníka.«
   Nenávist, jejímž byl Sartre svědkem, časem, který nijak nepřál jejím cílům, ještě narostla. Noviny opatrně redukující bulvár do formátu čtení pro »slušné« (a poslušné) lidi, obvykle bez chuti a bez zápachu, 8. srpna maličko zaváněly. Padesát let stará nenávist je, nic naplat, přece jen zatuchlá. Článek s titulem Vrah doprovází fotografie pána, který opravdu »kouká jak vrah«, teprve při čtení vyjde najevo, že vrahem z názvu článku není jeho autor, Jan Ruml, publicista, ale Fidel Castro, jemuž je Rumlův článek věnován. Počáteční pocit ukřivdění pisateli ale vyvane už při prvních větách: »Barbudos (coby doklad jazykových znalostí je tu v závorce uveden i překlad: vousáči) vedeni Fidelem Castrem a Ernestem Guevarou rozpoutali nevídaný teror masových poprav bez soudů.« Okamžitě. A ten Sartre se zabývá nějakým výbuchem a něčeho nevídaného a »masového« si nevšimne! Článek však pokračuje: »Začalo to likvidací církví, rozvrácením tradičních kubánských rodových vazeb (?) a skončilo nezměrnou ekonomickou bídou národa, který ztratil svou identitu.« Bůhví, co jsou ti Kubánci teď. A ke všemu »Evropská unie nemá nic jiného na práci, než Castrovi přát brzké uzdravení«, třebaže, a tím si je pan Ruml jist, »jde o mnohonásobného vraha, který, bude-li naživu, musí stanout před soudem.«
   USA by snad mohly Evropské unii, když několik desítek jejich demokratizačních pokusů s pomocí fyzické likvidace Castra selhalo, ukázat, jak se chodí na věc a jít na věc. Nějaký ten terorista by se přece při troše dobré vůle na Kubě našel, nemyslíte, pane Rumle?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]