V roce 1999 vydalo nakladatelství Argo v edici Ecce homo, která seznamuje čtenáře s významnými osobnostmi české i světové historie, biografii císaře Františka Josefa I. z pera našeho předního znalce dějin 19.století - profesora Otto Urbana, mj. autora historiografických prací, nositele Ceny Antona Gindelyho, kterou mu udělila v r. 1990 Rakouská akademie věd za dílo Česká společnost 1848-1918.
   Kniha mapuje celý život mocnáře, rozptyluje mýty o jeho osobnosti, které kolovaly a kolují mezi "prostými" lidmi, citací dobových pramenů (vzpomínek současníků, úryvků z literárních děl, soudobé žurnalistiky) a uvedením mnoha faktických informací o císaři, jeho rodině, společenském životě i zahraničně politické orientaci Rakouské, resp. Rakousko-Uherské, říše. O Urbanově hlubokém celoživotním zájmu o tuto problematiku svědčí obsáhlý soupis bibliografie, uvedený v závěru knihy, spolu s rodokmenem habsbursko-lotrinského rodu a jmenným rejstříkem. V seznamu bibliografie lze objevit seriózní odborné publikace o tématu, ale také "oddechovou" četbu (viz např. sbírky anekdot o císaři či karikatur jeho osoby); autor studoval také vzájemnou korespondenci členů císařské rodiny. Autentické svědectví poskytuje rovněž fotografická příloha z rodinného alba.
   Vznikla tak vysoce odborná, ale současně čtivá a laikovi přístupná publikace. Vykresluje portrét panovníka jako člověka intelektuálně průměrného, nikterak osobitého, dobře přizpůsobivého okolnostem, ale také pečlivého, klidného, vyrovnaného, nepodléhajícího citům, navenek chladného a střízlivého. K jeho přednostem patří např. jazykové znalosti - císař komunikoval v několika evropských jazycích, kromě němčiny hovořil plynně francouzsky, maďarsky, učil se latině, řečtině, italštině, polštině, byl schopen pronést také krátký proslov v češtině. Zajímavostí je jeho zájem o vojenský stav, projevující se např. v počtu uniforem, které visely v jeho šatníku (celkem 58), i záliba v lovu. Mnozí čtenáři si při přečtení jeho jména vybaví krásnou přezdívku "starej Procházka", kterou ho obdařil údajně "čecháček" v r. 1901. Autor tuto verzi vyvrací, na základě studia dobových pramenů tvrdí, že je téměř jisté, že přezdívka vznikla ve Vídni (str.170). Velmi decentně se dotýká poněkud choulostivého tématu - císař a jeho mimomanželské styky (máme na mysli jeho dlouholetý přátelský vztah k herečce Kateřině Schrattové, tolerovaný samotnou císařovnou Alžbětou). Dokonce připouští možnost, že si takto "vychovávala" následovnici na trůně.
   O celoživotním autorově zájmu o dějiny habsburského dvora svědčí pasáže o každodenním životě v rakouské monarchii neboli Kakanii (podle Roberta Musila), ať už se týče úrovně vzdělání, hygieny, mezilidských vztahů, udává také různé faktografické informace ("od roku 1897 se v Prátru začalo otáčet přes 60 metrů vysoké obří kolo", str. 227). Prof. Urban komentuje také vývoj v Čechách, které císař několikrát navštívil, v prvé řadě Prahu, poprvé r. 1849, naposledy r. 1913. Jednou z nejvýznamnějších návštěv byla "téměř tříhodinová " (str. 169) prohlídka výstaviště během Jubilejní zemské výstavy r. 1891. Císař si prohlédl mj. české sklo a ocenil první díly Ottova naučného slovníku. Z uvedeného je patrné, že autor nemíní osobnost Františka Josefa I. nijak idealizovat, jeho vidění není černobílé, pod "maskou" majestátu odhaluje člověka s jeho přednostmi i nedostatky, omezeného možnostmi svého postavení (na str. 13 ho autor charakterizuje výstižně jako "osamělého nadčlověka"), výchovy, které byl podroben a která určila jeho budoucí životní dráhu panovníka, i společenskými poměry 2. poloviny 19. století. Autor se jimi zabývá stejně podrobně jako životopisem mocnáře, čtenář vniká do spletitých vztahů evropských mocností (především Rakouska, Pruska, Ruska), které vyústily v 1. světovou válku.
   K tomu, aby kniha zaujala důstojné místě v první řadě domácích knihoven, jistě přispěje i její decentní obálka s portrétem mocnáře.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]