Indie má pro Evropana zvláštní příchuť směsi exotiky a tajemna, se svébytným světem vesnic, které se mezi sebou nemohou domluvit, neboť sousedé mluví naprosto odlišným jazykem, kast, jogínů, tisíce let starých kultur, posvátných krav a mnoha dalších pro Evropana jen obtížně pochopitelných věcí. Je také zemí s neuvěřitelnými sociálními rozdíly; na jedné straně mezi deseti nejbohatšími lidmi světa jsou čtyři Indové, na druhé straně přes 70 % Indů pobírá mzdu méně než půl dolaru denně. Lidé jsou tu sice na první pohled uzavření, ale když „zahrajete na správnou strunu“, jsou velmi přátelští a otevření. Následující stať je vyprávění jednoho z nich.

   Zima je konečně pryč a zase přišlo jaro. Ach! Jak jsme snili o jaru jako o období, kdy všechny naše potíže budou pryč. S příchodem jara začíná také sezóna svátků. Ale co se dá říci o našem osudu. Celá naše vesnice je v těchto dnech rozdělena vedví. Ne že by dříve žádná rozdělení neexistovala, ale tohle zasahuje každého z nás. Ne, ne, tahle rozdělení nejsou založena na kastách, víře, kraji či pohlaví. Rozdělení, o kterém mluvím, je mnohem krutější a je založeno na penězích, na příjmu a majetku každé rodiny. Všechny věci v našem životě jsou odrazem tohoto dělení... dokonce se odráží i v našich svátcích. Pro nás, kteří pracujeme jako obyčejní nádeníci, konec konců žádný svátek neexistuje. Těm, pro něž pracujeme, se zdá být svátkem každý den.
   Má dcera se mě jednoho dne zeptala, proč celou noc zněly z amplionů hlasité písně. Říkala, že se pro velký hluk nemohla učit na zkoušky, a zeptala se mě, pokud to byl svátek pro ně, zda by neměl být i pro nás. Když jsem jí odpověděl, že se postili a hráli si písničky, aby se celou noc udrželi bdělí, a pokud se jim to podařilo, měli by dosáhnout punya (v hinduismu vyšší stav duše, jenž je cestou k lepšímu postavení v příštím životě; pozn. překl.), rozesmála se. Její odpověď mě překvapila. Řekla, že pokud oni získali punya tím, že se postili a bděli v jednom dni, my bychom jí měli dostávat tuny, protože bdíme a postíme se po mnoho dnů v roce.
   Jak rychle tím v mých očích vyrostla! Běda, ano, zůstáváme mnoho nocí vzhůru, protože nemáme co jíst a hlad nám zpívá v žaludku, což nás udržuje bdělé. Pokud by všechny svátky byly jen k tomu, abychom se postili a bděli, měli bychom alespoň dostávat plno punya.
   Bohužel ne všechny svátky jsou toho druhu, aby nás udržely celou noc hladové a bdící. Některé jsou plně o sladkostech, zákuscích a barvách. My, jejichž život je zcela černobílý, se ani nesnažíme vidět svět v barvách. Má dcera završila zkoušky a seděla v domě, když se nám všem dostalo požitku z nových romantických filmových písní, které vřískaly ulicemi. Podotkla, že tentokrát se cpou, místo aby se postili k dosažení punya. Zahořkle k tomu dodala, že bychom během tohoto svátku neměli dostat žádnou punya a všechny punya, kterých se nám již dříve dostalo, by měly být zrušeny, neboť jsme selhali a jíme. Pozastavujíc se nad tímto vakuem, jako kdyby byla velkým filozofem, řekla, že je to významná příčina všeho našeho utrpení.
   Styděl jsem se, že nemám v rukou nic, co bych jí v těch oslavovaných dnech mohl dát. Ač je moje dcera stále malá holka, jak velkou má pravdu! Jak mohla její mladá mysl uvažovat o snědení všech těch sladkostí a o radovánkách stejně, jako se děti v jejím věku radují v ulicích. Nevyslovila žádnou ze svých tužeb, ale znám její mladé srdce - jenže co můžu dělat. Ať se snažím sebelíp zajistit, aby naše děti dostaly něco k jídlu každý den, je to pro mě den ode dne obtížnější. Pokud byl někdo z vás v posledních dnech na trhu, určitě promluví v můj prospěch.
   Věci, které jsem na trhu kupoval dříve za 100 rupií, jsou teď k mání dokonce za 175. Pro někoho z vás to může být normální a nezpůsobí mu to nijak vážné starosti. Mějte na paměti, pánové, že cena balíčku chipsů je přibližně stejná jako moje mzda za celodenní práci. A NEJSEM SÁM.
   Dokonce moje sousedka Lakshmi, ačkoli jmenovkyně, sdílí mé pocity. Vyprávěla mi o své zkušenosti z návštěvy lékaře. Je to tak, že vzala syna k lékaři a ten jí poradil, aby dala synovi každý den sklenici mléka a podávala mu zelenou listovou zeleninu, kořenovou zeleninu jako karotku a pokud možno každý den jedno vajíčko. Společně jsme se tomu zasmáli. Kdybychom mohli dávat tohle všechno našim dětem, nemuseli bychom platit doktorovi. Nakonec bychom k němu v tom případě nemuseli chodit vůbec, neboť by naše děti byly zdravé. Většina lidí v naší vesnici je na tom stejně jako my a podle mých zkušeností mohu říci, že lidí jako jsme my je většina.
   Musím vám říci, že má dcera v těchto dnech vyrostla natolik, že čte noviny a říká mi plno věcí. Tuhle se smála (už nad tím přestala plakat), když četla, že jakýsi velký muž v naší zemi dal své ženě k narozeninám letadlo. Hodně mě zabolelo, když jsem uviděl, jak se směje, protože jsem si pamatoval, že pouhých pár dní předtím se mě ptala, zda jí můžu koupit pero, aby mohla své zážitky zaznamenat, a já jsem nemohl. Je to polovina mé denní mzdy, a když jí koupím pero, znamená to, že koupím ten den polovinu našeho každodenního jídla. Nemohu si dovolit takové riziko, protože v tomhle zkouškovém období by měla mít sílu, aby tam po dobu zkoušek vydržela. Podívejte, na jedné straně já nemohu koupit dceři pero, a na druhé straně existují lidé, kteří darují své ženě letadlo a velký dům.
   Když jsem tohle vyslechl, odpověděl jsem jí, že v naší vesnici daroval velkostatkář své choti velký dům, když mu porodila syna. Když jsem se o tom zmínil dceři, začala číst jiný článek v novinách, o tom, že v naší zemi je největší množství miliardářů z celé Asie. Tak jsem se jí zeptal, co ona na to. Řekla, že lidí jako my je v naší zemi hodně a představuje to největší množství v Asii.
   Tohle je rozdělení, o kterém jsem mluvil na začátku. Zatímco někteří mají v životě všechno a víc, my nejsme opatřeni ničím. Oni mohou plýtvat penězi jako vodou, zatímco my používáme dokonce i vodu jako peníze. Oni mohou oslavit všechny svátky - jídlem či půstem - a dokonce i obyčejný den si proměnit ve svátek. Jejich děti dychtivě čekají na svátky, ale naše děti se těší na den poté. Oni se postí pro punya a zdraví, zatímco my nemáme co jíst, dokonce ani pro zdraví. Oni si můžou koupit cokoli, aniž by mysleli na další, zatímco my si nemůžeme koupit nic, aniž bychom nepřemýšleli alespoň tisíckrát.
   Vaří se mi krev v žilách, když přemýšlím o všech těchhle věcech, přemýšleje o své dceři a o její budoucnosti. Co udělala špatného nebo co v tomhle ohledu provedlo mnoho dětí jako je ona? Odlišují se nějak od toho, které jí svoje laddoo, z něhož na ně cákají všechny barvy? Je jejich chybou, že se narodily NÁM? Kanou mi slzy z očí kdykoli o tom všem přemýšlím a dnes večer to není jiné.
   Dcera mi přinesla svoji kresbu uhlem, na níž visí na každé chalupě kladivo a srp a na obzoru vychází slunce! To by mohlo být jarem a skutečným svátkem pro každého z nás.

   Vyprávění indického komunisty G. Mamathy přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]