Úryvek z románu Prezident, který vydává nakladatelství OREGO

   Král Lávra má oslí uši

   Když ho vynášelo nahoru davové nadšení a všeobecná euforie, slibovali si lidé, tak jako vždycky, od politiky ráj na zemi. A stalo se mu totéž, co mnohým před ním, a bude se stávat i po něm. To když začaly zhlouplé zástupy poměřovat to, co sliboval z tribun a balkónů, na nichž kreslil velkými a vzletnými slovy budoucnost s tím, v čem se museli postupně ve svém všedním životě brodit. A tak jako mnohokrát v dějinách obecenstvo začínalo po čase čím dál častěji bouřit nadšeným potleskem, když se z kabaretního jeviště ozývaly názory, že je ta politika, i ta jeho, všechno samá zlodějna, šaškárna, lež. A zejména, když se ukazovalo čím dál zřetelněji, jak mu narůstají ty "oslí uši". Zavinil si to všechno sám. Začalo to už v den, kdy ho slavnostně zvolili ve Vladislavském sále prezidentem republiky. Od vzniku samostatného státu pokládali občané této země akt volby hlavy státu za něco velebného, téměř posvátného. Pamětníci vzpomínali na časy, kdy volili marciální postavu prezidenta Osvoboditele, jeho pokračovatele a žáka Beneše i některé ty ostatní. Vždy se zdálo, jako by v republice panoval den sváteční. A na Hradčany se valily tisícihlavé zástupy, které vždy zaplnily třetí nádvoří i náměstí před Matyášovou branou, aby byly přímými svědky inaugurace nového prezidenta a měly dlouho na co vzpomínat. Všude vlály státní vlajky, hudby vyhrávaly i na náměstích venkovských měst, také z rádia zněly od rána břeskné vojenské pochody a hlasatelé se zalykali nadšením. Školáci měli volný den a také ve státních úřadech se nepracovalo. Jen četníci a policajti měli za všech časů vždy pohotovost. Davy se tísnily na historických místech také v tento den, kdy měl parlament, složený z nově kooptovaných i podělaných zástupců lidu z minulého režimu, zvolit do sídla českých králů toho, co se teprve nedávno vynořil z undergroundu. A teď se předváděl nadšenému publiku jako král Ječmínek. Provázelo ho množství legend, slibujících ráj demokracie, blahobytu a usmíření. Poté, co zazněly dělové salvy a rozezněly se zvony ze svatovítské katedrály i ostatních pražských kostelů, všichni zvědavě pohlíželi ke vchodu do Vladislavského sálu a pak do Matyášovy brány. Zvědavému obecenstvu se naskytl pohled zdaleka neodpovídající velebnosti a vážnosti této historické chvíle. Před nastoupenou čestnou stráž na prvním nádvoří se uprostřed početné suity přiškobrtal pomenší, trochu nahrblý zrzek, oděný v obnošeném haveloku a dlouhých kalhotách, které mu sahaly několik centimetrů nad kotníky. Vypadal v nich jako po mladším bratrovi a zezadu ze zástupu se ozval jízlivý hlas: "Hele, bezdomovec!" Několik okolostojících se zanícenýma očima se začalo ohlížet, kdo si něco takového troufnul, s tím, že by měl dostat rovnou přes hubu. Mnozí potom dumali, zda se tak oblékl z recese, nebo nic jiného neměl, ale také že svůj vzestup nebral příliš vážně a nebo že to udělal natruc vžitým konvencím. V tom je utvrzovalo i to, že první týdny jezdil všude jen v bundě a džínech. Lidé v davu přijímali jeho zjev s mírnými rozpaky, které zesílily poté, co doslova přeškobrtal před nastoupenou čestnou stráží a kdy za vítacího pochodu několikrát vypadl při chůzi z taktu. Když se však vrátil na třetí nádvoří a objevil se na balkóně, zapomněli rázem na ty směšné gatě, propuklo znovu holdovací nadšení se skandovanými pokřiky. Ty pak jen zesilovaly, když těm nadšeným davům slibovat nápravu věcí veřejných, svobodu, rovnost všem, zaklínal se, že nedovolí obnovu kapitalismu, dá všem možnost ve svobodném podnikání pracovat k blahobytu a jiné luzné sliby. Národ se vracel Nerudovou ulicí z Hradčan se zpěvy, hesly "Už je to tady!", s vyzváněním klíčů, jak se dělo celé dny předtím na oslavu proklamovaných lepších časů. Jen v některých pražských hospůdkách, které byly vždycky rodištěm veřejného mínění, rozumovali pivní mudrcové nad tím zrzkovým hradním představením. "Má z toho všeho zřejmě prdel. Nebere to vážně. Možná se s ním ještě ledasčeho dočkáme." Nečekali dlouho. Již v prvních časech svého panování jim připravoval jedno překvapení za druhým.

* * *

   Karel byl skutečně vývojem věcí kolem sebe v posledních týdnech zaskočen. Jako designovaný hlavní mluvčí disentu byl u všeho, ale že ty události naberou takový fofr, o tom se mu ani nesnilo. Ale když zaznělo poprvé na několikatisícových shromážděních, že "by měl jít na Hrad!", nepřikládal tomu žádný velký význam. Ve hře jich bylo v těch pohnutých časech několik. Také z toho měl zpočátku obavy. Když ta klec skutečně spadla, přijal to jako dobrý fór. A tak také přistupoval k té volbě pod gotickou klenbou Vladislavského sálu. Byl to pořád jen kverulant, věčně "na štorc", vyznavač absurdit a recesista. Když však viděl ty rozjásané a rozjitřené davy, začal poprvé ve skrytu duše věřit ve své nenadálé, historické poslání. A tady byl někde počátek těch neblahých konců. Do prezidentského úřadování se vžil velmi brzy. Nebylo toho mnoho, v důsledku poměrně omezených ústavních prerogativ, a pracovat uměl. Také si dal říct a nechal si ušít několikery šaty. Jen ty ceremonie mu lezly krkem! I na ty si však brzy zvykl. Ale začal také vyrábět brzy různé pitomosti. Protože od prvních dnů si nenechal od nikoho do ničeho mluvit. Přímo posedlý averzí ke všemu co bylo, nenechával kolem sebe kámen na kameni. A začal, k překvapení všech, především na Hradě. Ve věcech zcela "zásadních". Tak si pozval jednoho filmového výtvarníka, tvůrce kostýmů a ten mu navrhl nové uniformy Hradní stráže. Připomínaly spíš operetní kostýmy a když se poprvé objevila na veřejnosti ověnčená hudba Hradní stráže, pokřikovali pražští posměváčci: "Hele, Cirkus Humberto!!!" Naléhal na to, aby se převlékli i policajti a dokonce armáda. To už lidé hudrali: "Co to bude stát prachů!" Ale ti, co přemýšleli, říkali jízlivě: "Asi jim bolševici v té šrajtofli nechali dost grošů, proto můžou rozhazovat. Kašpaři!" To i na pana prezidenta. Také rozhodl, že staré složení Hradní stráže vymění. Tento elitní sbor požíval už od vzniku samostatného státu velké vážnosti. V meziválečných letech tvořili roty hradní stráže vybraní legionáři, kteří se objevovali na veřejnosti i Hradčanech a v Lánech v historických uniformách legionářů ruských, francouzských a italských. Lidé k nim vzhlíželi s úctou a kluci hlavně s obdivem. Později procházeli vojáci, vybraní k Hradní stráži, neobyčejně ostrými a přísnými prověrkami, kde se prověřovaly i jejich babičky. Teď tam začali brát kdekoho, hlavně když měl patřičnou míru. A po čase se překvapení občané doslýchali, že tu a tam parta těchto výtečníků se ožrala, vytloukala hospody, dopouštěla se hrubostí vůči občanům, vyráběla výtržnosti. Také prý, že se mezi nimi na Hradě krade. Dokonce v prezidentově domácnosti, kde zmizely nějaké gobelíny, zapůjčené z Náprstkova muzea. Četná nemilá překvapení, která připravovali veřejnosti ti elitní gardoví strážci hlavy státu, vyvrcholila tím, když do médií pronikly zprávy o zatčení jednoho z důstojníků Hradní stráže, psychologa, homosexuála, který zneužíval sličné brance. Bylo prý jich několik. Od té doby někteří televizní diváci, když pozorovali při různých hradních parádách ty vyšňořené, navoněné, zlatými šňůrami ověšené mládenečky, uvažovali, který z nich je či není cinéd. Museli také pro pana prezidenta složit nový vítací pochod. Melodický Dobiášův byl reliktem "bolševismu" a tak jej nahradila jakási podivná kakofonie, při níž měli oficiální hosté starosti, jak při ní mašírovat. Karla proslavila, zejména v prvních časech jeho pobytu na Hradčanech, i jeho ochranka. Nabrali k ní různé karatisty a všelijaká individua, která se kolem něho hemžila v pomalovaných tričkách a džínech, s kolty visícími "proklatě nízko". Ostuda vyvrcholila při návštěvě zrzavého prezidenta v Londýně, v Buckinghamském paláci, kam prostě tu jeho "leibgardu" ceremoniáři nepustili, s tím, aby se šli slušně převléct. Měnit se to kolem něho začalo, když přišel Franta Kratěna, který se radil se zkušenými odborníky z těchto speciálních služeb a začal dělat pořádek. Ale na ostudu, dokonce mezinárodní, už měli u lidu obecného pěkně zaděláno. Tak jako mnozí před ním, propadl i on obrazoborectví. Nikdo mu nevysvětlil a byla vůbec otázka, zda by si to vysvětlit nechal, že poté se dostavuje morální kocovina. Na jeho přímé pokyny i s tichým přitakáním se začaly odstraňovat památníky, vytvořené za minulého režimu. I těch, kterým národ projevil úctu za jejich statečný boj za svobodu, v nichž položili i své životy. "Kolaborantská svině," ozývalo se polohlasem po pražských hospodách. Mizely sochy, pamětní desky a přejmenovávaly se také v kalupu ulice a náměstí. I ta, v níž zrzek s maminkou bydleli před příchodem na Hrad. Netušil, že tak naplňuje Stalinovu úvahu z let před první světovou válkou, že v Čechách každá revoluce začíná a končí výměnou pouličních tabulek. A národ se zatím jen bavil. Jen "Bohóš" Čumpelík poprvé prohlásil o Karlovi na veřejnosti: "Je to vůl!" No a ten milovaný herec, který potom tak pil krev kněžně Libuši, k tomu dodával: "A taky šašek!" A nebylo už málo těch, kteří zvědavě pozorovali, zda mu mezi těmi zrzavými pačesy nezačínají vyrůstat první chloupky těch "oslích uší".

* * *

   Prezidentská tradice bývala v této zemi odjakživa velmi silná. Obraz prezidenta byl spojován především s mnoha ctnostmi. Zasloužil se o to hlavně první v řadě hlav samostatného státu Tomáš Garrigue Masaryk. Filozof na trůně, který si zval k návštěvám velké spisovatele a myslitele z celého světa a obklopoval se osobnostmi požívajícími všeobecné vážnosti. Požíval úcty mnoha významných vědátorů a státníků a jeho osobnost byla synonymem střídmosti, prostoty, ztělesněním demokratické morálky. Zejména byl znám jako zásadový abstinent, skromný ve svých životních potřebách. S tím si však zrzavý prezidentský novic, který se prohlašoval právě za jeho žáka a pokračovatele, nijak těžkou hlavu nedělal. Pověsti, které se začaly šířit z Hradčan a Lán zanedlouho po jeho inauguraci, mluvily o divokých pijatykách na oslavu převzetí moci. Opilý hluk jeho kumpánů z "prezidentského domečku", kam si zval ty nejbližší, co se vynořili z disentu a undergroundu, bylo slyšet i přes zdi hradní zahrady a z Jeleního příkopu. Dokonce se proslýchalo, z kruhů blízkých hradní ochrance, že když se ti noví mocipáni namazali, tak se projížděli z hecu po chodbách a sálech královského hradu na koloběžkách. Sem tam to prý odneslo i nějaké vzácné, zlatem zdobené rudolfínské zrcadlo. A také o různých poběhlicích, které byly ozdobou těch merend. Popíjelo se tam vesele i potom, když panu prezidentovi po několika těžkých a nebezpečných operacích tyto radosti lékaři zatrhli. Nicméně lid pospolitý si vše dobře zapamatoval, neboť lidská paměť je nekonečná. A brzy začal srovnávat. Legenda dostávala silné trhliny a popularita demokratického spasitele pomalu upadala. Přesto, že uměle vyhnané sociologické průzkumy ji stále udržovaly na vysoké úrovni. Takže se zdálo, že národ za ním stojí pomalu jako jeden muž, i když mnozí ho měli plné zuby. Největší újmu zrzkova popularita utrpěla po příchodu kněžny Libuše na hrad českých králů. Zejména v Praze, v uměleckých kruzích ji znal kdekdo, což se brzy rozšířilo i po širém kraji. Činili se novináři zejména z bulvárních plátků, které s drby z prezidentské domácnosti šly na dračku. Také vyšly nějaké knížky, v nichž zejména chudý lid zajímalo, co jí zrzek k tomu snubnímu prstýnku přihodil. "No bóže," hájili ho někteří jeho rodáci ve vesnické hospodě, "že si nabrnkl mladó kočku. Aspoň má v posteli bene." "Jenže vona si s něém už pomalu pucuje boty," znepokojoval se jeho bývalý spolužák a kamarád Vašek Karáskuj. Že si vezme starší chlap mladší ženskou, to tak nikomu nevadí, ale nesmí se z něho stát "vonuce". A to brzy zaznamenala kolem Karla i širší veřejnost. Zvlášť poté, kdy se do toho vložil i populární satirik a Karlův dlouholetý druh "Bohóš" Čumpelík. Zdálo se, že právě díky této památné události zrzkovy "oslí uši" značně povyrostly. Zvlášť poté, kdy se občanstvo dozvídalo o pohnutých "psích aférách". Když uražená maminka opouštěla prezidentovu hradní domácnost, nechala tam, na naléhání syna, starou čubičku, která po léta bývala miláčkem celé rodiny. Roztomilá Julinka připomínala Karlovi šťastná léta mladosti a proto si ji nechal. Malér vypukl, když si Libuška s sebou přivedla dva své hafany, Radúze a Mahulenu. Od toho okamžiku prožívala Julinka, její opatrovatelka, starší hradní kuchařka a zrzek sám hotové peklo. Denně. Zatokaný zrzavý tetřívek velmi brzy podlehl a tak jednoho krásného dne přivezl Franta Kratěna prezidentově mamince na statek, s rozpaky a omluvami, Julinku zpět. Pejsek přivítal tento návrat do známých mu míst se zjevnou radostí, neboť tato zvířátka jsou zvlášť citlivá na nevlídné prostředí kolem sebe. Ne tak maminka, u které ztratil její zatoulaný synáček poslední špetku sympatií. Vyhnání Julinky z Hradčan silně pošramotilo zrzkovu popularitu, zejména mezi staršími dámami, u nichž láska k nebohé a zavržené Julince značně zastínila lásku k panu prezidentovi. A tyto dámy se v něm dosud zvlášť viděly. A Vašek Karáskuj, když viděl přes plot statku tuto starou čubičku, jak se pomaloučku plouží po dvoře, si jen odplivnul.

* * *

   Brzy si začali uplivovat i jiní. Už veřejně. Dokonce někteří vedoucí politici, když se jim čím dál víc a nešťastně do všeho pletl. Jeho vztahy k různým předním ústavním činitelům nebyly postupně ani tak ovlivňovány názorovými rozdíly, ale spíš antipatiemi k těm, kteří s ním přestávali souhlasit. A přestával je přijímat, i když to bylo nutné. Zvlášť poté, kdy u nich narazily jeho snahy o posílení prezidentských prerogativ, směřujících k vytváření jakési moderní monarchie. Projevilo se to jeho odporem k zásadě kontrasignace prezidentských milostí, zasahování do soudních řízení i před jejich zahájením, při vetování zákonů, které nešly buď jemu, nebo jeho přitakávajícímu okolí pod vousy. Po dlouhé době ho opět navštívil jeho alter ego a znepokojeně ho varoval před těmito nepopulárními ambicemi. "Začíná se ti zatmívat před očima. Nezapomeň, že tady je každý na sebemenší pokus o oslabení demokracie velmi háklivý. Ber v úvahu tradice. Ani Masaryk si nemohl dělat, co chtěl a musel respektovat parlament i vládní strany. Často ovšem ke škodě věci. Ale s tím se nedá nic dělat." "Já nebojuji za své pravomoci," prohlašoval stále dokola, nedávno předtím i v novinách, "ale za vnitřní respekt k logice ústavy." "Jenomže to už ti dneska, po tom, co jsi předváděl, málokdo věří. Ty tvoje poslední projevy v parlamentu, kde jsi peskoval kdekoho, i za to, co vlastně jde i tobě do bot, a u čeho jsi byl, bláboly o blbé náladě, jen vedly k tomu, že se národ, kterému je každý nabobský postoj cizí, zejména, když někdo chce příliš velké sousto moci, nastražil. A s tou tvojí popularitou... Spíš začíná být lidem pro smích... Je na čase, aby ses probudil..." "Demagogie populistů a různých závistivých nýmandů... pletlo se mně jich vždycky dost pod nohy..." "Děláš chybu, když se proti posměchu snažíš bránit pohrdáním... Navíc já moc dobře vím, že i takového Vaška Karáskovýho pokládáš za póvl... Věru, Vaše Veličenstvo, začínáte ztrácet zcela soudnost..." "Jen si vzpomeň, za co jsi kdysi kritizoval ty před tebou..." dodával. V tom čase, jako ozvěna starostlivých slov toho v erárních teplácích s doutníkem, vedli podobné debaty i Karlovi bývalí druhové ve vinohradské hospůdce U dragouna. Scházeli se tam teď "Bohóš", "Bonny", "Krákora", Franta Kratěna i Petr Košťál. Občas mezi ně zašel i starý Kalousek na jedno pivo a kus řeči. Zrovna tu noc, kdy alter ego navštívil své první já s těmi varovnými slovy, meditoval Čumpelík: "Je to s něém v prdeli, včil nésó žádny nový fóry." "To je ovšem v zemi Haška špatné znamení," přizvukoval mu starý Kalousek, "čím to je?" "Protože lidi už si zvykli," vysvětloval smrtelně vážně věčný srandista "Bohóš", "že pan král má oslí uši a sranda je přešla." A ještě tu noc sedl a napsal článek, který vyvolal velkou bouři a moře smíchu. "Potřebujem vůbec prezidenta?" zněl titulek. A rošťák satirik z Hané připomíná úvahy jednoho známého amerického publicisty z poválečných let. "Když u nás zvolili prezidentem Roosevelta, ukázalo se, že v Americe může být prezidentem i slušný člověk. Když nastoupil Truman, potvrdilo se, že v Americe může být prezidentem kdekdo a Ike Eisenhower prokázal, že Amerika vlastně prezidenta vůbec nepotřebuje." Svůj článek zakončil "Bohóš" úvahou, nebo spíš otázkou, ve kterém stadiu se náš současný pan prezident nachází. A jako doušku mu radil, aby se raději věnoval meditacím s nahatým dalajlámou, nebo ministroval kolem Svatého otce. Článek však byl napsán průsery poučeným Čumpelíkem velmi rafinovaně, takže na právním oddělení prezidentské kanceláře si marně lámali hlavy, ze které strany se do autora pustit. Také měli obavy, co by mohl "Bohóš" zase u soudu provést, neboť to "prezidentské prase" bylo ještě ve stále živé paměti. Velmi si ve veřejnosti nadrobil tím svým nadbíháním sudeťákům a hlavně bezbřehým "proamerickým doprdelkylezismem". V tom došel tak daleko, že tento bývalý pacifista a odpůrce násilí horlivě podporoval všechno, kde si Američané i vojenskou mocí vynucovali svůj vliv. Nejvíc se proslavil a veřejnost rozčílil svým výrokem o "humanistickém" bombardování Srbů. Těch Srbů, kteří ho před léty v disentu podrželi a ani si nevšimnul, že při tom bombardování zahynuly hlavně ženské a děti. Přímo do dějin vešel jeho výrok, že Ruska už není proč se bát, neboť jejich rakety zrezivěly. V Bílém domě i Pentagonu na to měli jiný názor. Vůbec z jeho vstupů do zahraniční politiky všem v Černínském paláci naskakovaly vrásky. Přitom jím nabourané některé mezinárodně politické vztahy už se nedaly ani žádným dementi napravit. S výjimkou některých politických skupin a klanů, servilních k prezidentovi, si proti sobě postupně postavil i předáky téměř všech politických stran. A zesměšňoval se prohlášením o tom, že partajní systém je třeba nahradit jakousi občanskou společností a zejména tou perličkou o nutnosti "nepolitické politiky". I zkušení politologové na sebe pohlíželi jako v Jiříkově vidění a také mezi nimi se začalo pochybovat o prezidentově duševní stabilitě. K tomu všemu začal silně iritovat prezidentský pár zejména chudší vrstvy společnosti nákladným a luxusním životem v dobách, kdy pod dno sociálního koše propadalo čím dá víc lidí. Pohár se rychle naplňoval a oslí uši mu bujně narůstaly. A tak se jednoho večera, kdy opouštěl Hrad, dočkal při výjezdu branou k Jelenímu příkopu nenadálého překvapení. Přes silnici byl natažen velký transparent s nápisem: "KRÁL LÁVRA MÁ OSLÍ UŠI!" V limuzíně naráz všichni ztichli a pan prezident hleděl vyjeveně na šoférova záda. Když se vrátili do venkovského zámku, přecházel pomalu dlouhou chodbou ke svému pokoji. U velkého nástěnného zrcadla se zastavil a dlouho se v něm prohlížel. A to se mu ještě nedoneslo, že v divadélku Na nudli, jemu kdysi tak blízkému, začali znovu, po letech dávat divadelní hru "Bohóšem" upravenou, s titulem, který ho ten večer vyprovázel z Hradu. Chodíval na ni kdysi také, neboť vtipně narážela na tehdy nejvyššího hradního pána.Těmto historickým paradoxům se říká lidově "pomsta Číňanova!"



   Sbohem a šáteček

   Největším uměním politika je včas odejít. Tento výrok bývá přisuzován Masarykovi. Mluvil tak i Churchill, který, zejména v mladších létech, k tomu dodával, že každá stará generace, když musí odejít, si myslí, že zároveň s ní se hroutí svět. Málokdo z významných politiků v dějinách dokázal toto moudré naučení naplnit ve skutek. Nemoc, zvaná moc, bývala vždy silnější než rozum. Zrzek měl proti nim jednu výhodu, jeho čas na trůně ukrajovalo to, co stálo v ústavě. Blížil se konec jeho panování a s tím se měnilo i ovzduší kolem něho. Mnoho si toho nadrobil sám, neboť, jak prohlašoval jeho někdejší blízký kamarád "Bohóš" Čumpelík: "Von má zvláštní schopnost nasrat vobčas sám sobě do bot." Ale zatímco mnozí kolem Karla, co do té doby horlivě a servilně tajtrdlíkovali, začali uvažovat, jak zavčas přehodit výhybku, kupodivu Hanačisko, přesto, co mu hradní pán několikrát nadrobil, starostlivě dumal, jak to s ním nakonec dopadne. A když přišla U dragouna řeč na blížící se zrzkův konec, překvapil všechny: "Teď mu to závidět nebudu, bude muset polykat tvrdý pití." "Krákora" jen nevěřícně kroutil hlavou: "Proč myslíš?" "Budeš vidět, že se na něho všeci veseró," věštil pochmurně satirik. "Belo by divný, dyby ne..." "Možná i Libuška," přizvukoval mu Petr Košťál a Franta Kratěna k tomu jen souhlasně přikyvoval hlavou."No jó, vestaráno už má," rozvíjel tyto úvahy Čumpelík. "A vona bude potřebovat do pelecho neco lepšiho." Všichni u stolu byli stejného mínění, jen starý redaktor Kalousek kroutil nesouhlasně hlavou: "To snad ne!" "To snad jo," ujišťoval ho hlavně Petr, který tu divu znal z nich ze všech nejlíp. "Ty si myslíš, že je to nějaká věrná Penelopé?" "To teda ne!" A nebyl daleko od pravdy.Libuška velmi brzy vycítila, jak se povětří kolem jejího manžílka mění. A také ji znepokojovala představa, že bude muset brzy to všechno opustit a co jí, vedle těch peněz co z něho vyždímala, zbyde? Ti, co ji dosud obletovali, značně vychladli. Kolem zrzka i jí začínalo být pusto a prázdno. Samozřejmě, že bylo stále dost těch, co chtěli alespoň v posledních časech něco trhnout. Ale bývalí kamarádi zmizeli, politici se na něho dívali čím dál znatelněji přes prsty. Ostatně o mnohé se zasloužila s tím svým klanem hlavně ona. Byla zvyklá, že se na recepcích a slavnostních rautech točilo všechno kolem ní. Teď už s ní málokdo mluvil. A Karlovi si neodvažovala stěžovat. Měl sám svých starostí dost. Neboť i on konečně začal pociťovat, jak se kolem něho vyprazdňuje. Velkou ránu mu dali poslanci, když při jednání o rozpočtu silně oškubali požadavky prezidentské kanceláře.Zvlášť po smrti maminky se cítil čím dál osamělejší. Do rodného kraje se od té doby ani neodvažoval zajet. Měl přímo hrůzu z toho, že by se měl setkat třeba se svým bývalým spolužákem Vaškem Karáskovým. Avšak namísto toho, aby se pokoušel přehodnotit svá počínání, choval se stále hůř. Se zesilujícím se pocitem, že mu vlastně všichni křivdí. To v sobě měl zadřeno ostatně od mládí. Jeho nešťastné vstupy do politiky se množily. Pletl se do všeho, aniž by se s kým poradil. S předsedou parlamentu nemluvil víc než půl roku a jeho vztah k premiérovi připomínal často vztah kočky s myší. Jako vrchní velitel branné moci dokonce odmítal přijmout v závažných věcech i ministra národní obrany a jel se namísto toho opalovat k moři. Proto ostré, veřejné kritiky na jeho počínání, které byly do nedávna zhola nemožné, se ozývaly stále hlasitěji, a co si o tom myslel prostý lid? Darmo mluvit. Při vidině blížícího se konce kariéry hradního pána se snažil na různé významné posty rozsadit lidi, o nichž si myslel, že mu budou i po jeho odchodu loajální a bude moct přes ně uplatňovat svůj vliv. Bez ohledu na námitky resortních ministrů, že ti jeho kandidáti nejsou na to odborně zralí. Z toho pak vznikaly ostré spory s různými ústavními činiteli při jmenování vedoucích činitelů v justici, bankách i jiných institucích, kde mu to omezené ústavní prerogativy dovolovaly. Nezřídka hlavní kvalifikací jeho kandidátů býval kamarádšoft z disentu. V udělování prezidentských milostí a většinou i před zahájením trestního stíhání, dokonce bez souhlasu ministra spravedlnosti, někdy i přes jeho odpor, bezostyšně rozhodoval i v případech skutečných, prokázaných zločinů. Tím už delší čas pobuřoval veřejnost, ale nedal si do toho od nikoho mluvit. Ve vnitropolitických sporech sázel bezhlavě, jen podle svých náklonností, na ty, kteří ztráceli jednu pozici za druhou a svá utkání s vedoucími politiky hlavních politických stran vesele prohrával. Ve všem, kde mu mohli zatnout tipec. Dokonce se vystavil i několikrát jejich posměchu, a to už bylo vážné varování. "Vepadá to, jakoby si myslel, že po něém potopa," opakoval často "Bohóš". A začínalo mu být zrzka líto.

* * *

   Pocity osamění jen zesilovalo to, že už si delší čas neměli s první dámou co říct. Když se před ní snažil rozvíjet své hlubokomyslné úvahy, tvářila se nepřítomně, otráveně a někdy i uprostřed jeho promlouvání beze slova odešla. Na její inteligenční kvocient to bylo všechno moc vysoko. Také se stále častěji po večerech vymlouvala na různé neduhy a nechávala ho samotného. Marně se užíral. Dříve musela být u všeho co se kde šustlo a hlavně ve stále nových modelech. V poslední době se po jeho boku objevovala velmi zřídka. A nebylo vzácností, že na jejich honosné zahraniční sídlo zajížděla sama. Někdy se ztrácela na nějaký den i dva bůhvíkam a zrzek se styděl vyptávat. Jen Franta Kratěna, který byl stále podrobně zpravován, starostlivě pokyvoval hlavou a utrušoval: "Z toho sem měl už dávno vítr." "Bohóš" měl pro to lapidárnější vysvětlení. Prezidentovi však hlavně chyběl jeho někdejší noční návštěvník, jeho alter ego. Neobjevil se už hezky dlouho. Až jedné noci, kdy bylo Karlovi po těle i duši zvlášť nevlídno. Usadil se jako obvykle ke stolku u okna, zapálil si doutník a dlouho zkoumavě pozoroval své druhé, vlastně první já. Zdál se mu přepadlý a ustaraný, s více vráskami ve tváři. Pak z ničeho nic spustil: "Víš, z čeho mám největší obavy?" Karel na něho hleděl zvědavě a s napětím. "Abys neskončil jako ti před tebou..." "A proč?" podivoval se prezident. "No protože my sme u nás nedokázali zavést slušný příchody a hlavně odchody. Když je někdo nahoře, tak ho zaživa mumifikujeme a když de dolů, tak poplivem i jeho vnuky. Proto se některým před tebou za žádnou cenu odsud nechtělo..." "Ale my..." snažil se Karel namítat. "Sme zachovali věrně tuto tradici," skočil mu ten v erárních teplácích do řeči. "A lidem sme toto tradiční národní školení jen připomněli a bohatě oživili..." "Já se však nemám přece za co stydět... Jsem naopak hrdý na to, že jsem se zdvořile nesklonil a neskláním před spontánním během věcí, ale snažím se dělat něco pro to, aby svět byl lepší." "A co z toho všeho povstalo? Rozhlídni se kolem sebe a zaposlouchej do toho, co si o tom všem lidi povídají a myslí!" Po chvíli pokračoval: "Propadl jsi zřejmě stejnýmu neduhu jako ti před tebou, že jsi se stal obětí vlastní propagandy... Taky zřejmě až dojemně věříš tomu, co říkáš?" S rozpaky koktal: "...připouštím, že některé mé postoje byly dobově podmíněny, tomu se přece nevyhne nikdo - ale zároveň tvrdím, že mé základní ideály se po celý život nezměnily. Pokud o tom někdo pochybuje, nechť si přečte mé texty..." A alter ego jen zíral, neboť je přece psal s ním a pak jenom s nepokojem přihlížel, jak si jejich autor počínal. Zvlášť v posledních letech! Dlouho bylo v komnatě ticho. A nakonec Karel, v zoufalé snaze se bránit, utekl do výšin holé abstrakce: "Člověk si tu ovšem - ať chce nebo nechce - musí často klást otázku, zda to má všechno smysl a jaký. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že tu poslední a rozhodující odpověď nenalezneme v nějakých mně zvěstováních závislých na takzvaných informacích; žádné informace mi na tohle neodpoví. Odpověď - pozitivní odpověď - nalézám nakonec vždycky jen v sobě, ve své celkové víře ve smysl věci, ve své naději. Čemu je totiž člověk vlastně odpovědný. K čemu se vztahuje? Co je posledním horizontem jeho počínání; absolutním úběžníkem všeho co dělá, neobelstitelnou 'pamětí bytí', svědomím světa i nejvyšší soudní instancí; co je tím rozhodujícím měřítkem, pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti?" Zíral na něho jako uštknutý. S prvním rozbřeskem se zvedl a pravil: "Pokračování příště..."
   Kupodivu tentokrát se objevil hned příští noc. A Karel, jakoby před chvílí přestal v půli věty, ve svém rozjímání bez přechodu pokračoval: "Dokonce bych řekl, že čím vážnější a časově náročnější je osmyslňující životní činnost, tím děsivější bývá prázdno, které po ní následuje..." Na dlouho se odmlčel a když se jeho návštěvník neozýval, pokračoval: "Kdy vlastně nastolit otázku smyslu života?" Ani na to se nedočkal odpovědi, proto uvažoval sám: "Teprve v okamžiku, kdy je takto zproblematizováno všechno, co dosud tvořilo (nereflektovaně) osmyslňující náplň našeho života. Všechny ty tisíce věcí, pro které se nám zdálo, že má cenu žít, anebo kvůli nimž jsme prostě žili - jsou vytvářeny podmínky k tomu, abychom si otázku smyslu svého života skutečně vážně položili." Tak a podobně meditoval k mlčícímu nočnímu posluchači dál. A skončil zcela nesrozumitelně, že "hledání smyslu života je tedy vlastně hledáním absolutního horizontu." "Připadá mně," ozval se konečně alter ego, "jako by sis u mě říkal o poslední pomazání. Ale má to jednu vadu, já nejsem vysvěcenej, a v Boha, jako ty, nevěřím." Na rozloučenou se zrzek k ránu zeptal: "A přijdeš zase brzy? Nemám si už pomalu s kým popovídat." "A co Bohóš?" překvapilo druhé já pana prezidenta. "Co kdybys mu zavolal?" Když se probudil, tato poslední slova ho pronásledovala po celý den. Nakonec k večeru požádal tajemníka, aby mu Hanáka sehnal anebo ho s ním spojil. "Bohóš" Čumpelík byl ten den trochu pomačkaný, protože noc předtím s kamarády statečně "pařil". Proto mu chvíli trvalo, než se v jeho mozkových závitech rozjasnilo, kdo ho to vlastně volá. Do telefonu se rozesmál. "Ahoj Khódl, to seš te, ešče vůbec žiješ?""Žiju..." "A viš vo tém?" Prezident nevěděl hned, co si o tom má myslet, v poslední době byl zvlášť podezíravý. Když se vzpamatoval, vyzval Hanačisko: "A nechceš se stavit?" "Ani né. Už sem jednó scel a nepustili mě ani přes bráno. Kde mě nescó, tak tam čuňo nestrkám!" Karel nevěděl, co na to hned říct. "Bohóš" ho předešel: "Až tam skončiš a nebudeš mit do čeho pichnut... Zase ti nejakó fachu schrastim. U Bonnyho je meslim teďka nejaká sesla volná..." Prezident chvíli váhal a pak zavěsil. Netušil, že u ťukajícího sluchátka si říká jeho bývalý blízký kamarád: "Já su přeci vůl!"

* * *

   Blížily se Vánoce... Poslední, které měli jako prezidentský pár prožít. V těch adventních dnech panovala dříve na Hradě i na venkovském prezidentském sídle sváteční nálada, která zachvacovala všechny, ať už na Ježíška věřili, nebo ne. Staré i mladé. Nejinak tomu bývalo i v jejich domácnosti. Teď se všechno citelně změnilo. Hlavně se značně ochladilo, přes veškeré Karlovy snahy. Pořád to nechápal, ale ostýchal se ptát, co je toho příčinou. Sám si nebyl ničeho vědom. Ani ve snu ho nenapadlo, že Libuška si připravuje ústupové cesty. Stále by jí snášel modré z nebe.Také gratulací a blahopřání značně ubylo. I přání k návštěvám. Když se tak prohraboval v těch dopisech a ozdobných telegramech, narazil na prostý lístek s přáním všeho dobrého k Vánocům a Novému roku, na němž byla napsána jen dvě slova. "Promiň, Bohóš." Dlouho na ten lístek zíral a pak si jej vložil do zásuvky psacího stolu. Marně přemýšlel, co by dal milostivé paní pod stromeček. Dřív to bývaly dárky náramné a hlavně drahé. Když se jí opatrně vyptával, jen pokrčila rameny. Dva dny před svátky mu suše oznámila, že jede na hory. Ani se jí v překvapení nezeptal na důvod: "Proč?" Prostě odjela bez rozloučení a vysvětlení. Samozřejmě, že hned ten den se dozvěděl kam a kdo v té její společnosti "lyžařů" je. Posmutněl ještě víc a na Štědrý den ráno se náhle rozhodl. Se šoférem a mladým poručíkem z ochranky, bez toho, aniž by komu co oznámil, odjeli na jeho rodný statek, na Moravu. Mlčky vyhlížel na zasněženou krajinu a na Vysočině znenadání vyzval šoféra, aby ho pustil k volantu. Ten se nešťastně obrátil na poručíka z ochranky a varoval: "Je ale naklouzáno!" "Nevadí, jel sem tady mnohokrát a bylo hůř," kasal se prezident, ale v prvních minutách měl přece jen potíže se silným vozem. Nešťastnému a vyděšenému řidiči, který už s ním na té Moravě, ještě s Kratěnou byl, vysvětloval: "Musím trénovat. Brzy to budu možná potřebovat."
   Do vesnice dojeli v pohodě, bez nehody. A dřív než na rodný statek, zamířil ke hřbitovu. Tady dlouho postál nad hrobem maminky a dědečka. Pak za pomoci obou mládenců odhrabali z mramorové desky sníh a na ni položil krásný věnec z čerstvých růží a do záhlaví postavil stromeček, na němž rozžal svíčky.Pomalu kráčel mezi hroby rodáků, na nichž planuly svíčky a zelenalo se čerstvé chvojí. Všechno tu dýchalo posvátným tichem a některá jména na pomnících mu připomínala doby dávno minulé. Auto poslal napřed a šel po zasněžené silnici do statku pěšky. Po cestě nikoho nepotkal. Tam už na něho čekal stařičký správce, jakoby do země sražený, se synem a rodinou, která se starala o opuštěný zámeček i celou domácnost. Děda přivítal Karla se slzami v očích. Také zrzek byl dost pohnut. Aby to zakryl, vyndal z auta balíček a se smutným úsměvem ho dědovi podával. "Tady vám něco posílá Ježíšek z Prahy." Děda nevěděl rozpaky, co dělat. "No jen to rozbalte, jestli jsem vybral dobře." V krabici byla překrásná starobylá, porcelánová pěnovka. Správce jen vzdychl. "Nemlich taková, jakou mně dala před rokama milostivá paní." Pak posmutněl: "Ale, mladý pane, asi ju už nestihnu zakóřit." Karel sice v dobách, než mu to doktoři zakázali, býval vášnivým kuřákem cigaret, ale o tom věděl, že nakuřovat správně fajfku je obřad, který trvá dost dlouho. Přesto ujišťoval starou věrnou duši: "Vy tady budete do sta let a nakouříte ještě nejmíň dvě." Pak zašli do vytopeného domu. Karel procházel pokoji a smutně se kolem sebe rozhlížel. Všechno bylo jako kdysi na svém místě, a vracelo mu vzpomínky až do dětství. Starý správce to brzy vytušil a navrhl nesměle: "Co dybysme se podívali do sklípku?" Tam u červeného vavřince stařík vzpomínal. Na dědečka, milostivou paní. "Byla přísná, ale zlatá." A také na klukovské Karlovy darebačiny. Na zrzka doléhaly vzpomínky z dětství, bylo mu čím dál smutněji, a proto raději, proti svému obyčeji i nařízením lékařů, víc pil. I když věděl, že pít se má spíš pro radost a ne pro smutek. Po dlouhé době mu to nedalo a zeptal se staříka:"A co Vašek Karáskuj?" "Bel tady nedávno. Pro dřevo. Dal sem mu je zadarmo. Von je bez práce..." "Jak to?" "Jejich fabriku zavřeli. A ten jejich mladší si udělal průmyslovku, ale dělá u nás v lese." "Jo, a syn jim poslal na svátky zajíce," dodal nesměle. "Je jich plné barák." Karel jen souhlasně pokýval hlavou. Blížil se večer. Když už bylo hodně šero, přišel za nimi ten mládenec z ochranky. "Volali od milostivé paní, kdy přijedete pod stromeček, k večeři?" Dlouho seděl nehnutě. Jako z dálky k němu doléhal hlas starého věrného ducha: "Měl byste jet. Na Štědré večír mají být všeci pohromadě." S povzdechem, a nerad, kráčel k autu. Po celé cestě nepromluvil ani slovo. Jen vyhlížel na vesničky, které míjeli a v nichž v domcích už lidé rozsvěcovali vánoční stromečky. Pokoj lidem dobré vůle.

* * *

   Znovu tam zajel na jaře, kdy všechno kvetlo. Koruny mohutných starých kaštanů na cestě ke hřbitovu byly obaleny bílými květy. Nádherný, nafialovělý keř šeříku u maminčina hrobu opojně voněl. Dlouho zde stál v hlubokém zamyšlení a náhle věděl, kam se vrátí. Nedaleko maminky pochovali, krátce po Vánocích, starého věrného služebníka, správce statku. Také nad ním chvíli postál se smutkem v duši.
   Když vycházel ze hřbitova, všimnul si u zdi, vedle brány, nového pomníčku. "Václav Karásek". Opět kus dětství odešel do nenávratna, pokýval hlavou. Provázen pochmurnými myšlenkami kráčel pomalu po písečné cestičce k potoku. Až pod starými olšemi, při vzpomínkách na šťastná klukovská léta, se mu nálada trochu zlepšila.Dlouho hleděl zamyšleně na starý, polorozpadlý mlýnský splav a náhle uslyšel podivný hlas. Verše básníka, kterého v poslední době všichni kolem něho zatracovali, ale kterého v mládí miloval.
   "Sbohem a kdybychom se víckrát nesetkali / Bylo to překrásné a bylo toho dost / Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali / Možná, že nepřijdem, že přijde jiný host / Bylo to překrásné, žel, všechno má svůj konec / Mlč umíráčku, mlč, ten smutek já už znám / Polibek, kapesník, siréna, lodní zvonec / Tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám / Sbohem a kdybychom si neřekli už více / Ať po nás zůstane maličká památka / Vzdušná jak kapesník, prostší než pohlednice / A trochu mámivá jak vůně pozlátka / A jestli viděl jsem co neviděli jiní / Tím lépe vlaštovko, jež hledáš rodný chlév / Ukázalas mi jih, kde máš své hnízdo v skříni / Tvým osudem je let mým osudem je zpěv / Sbohem a bylo-li všechno naposledy / Tím hůř mé naděje nic vám už nezbude / Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy / Sbohem a šáteček / Vyplň se osude!"
   Nad vodou poletovaly vlaštovky a pod jasným modrým nebem holubi.

   Praha 6. května 2002

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]