Jen zřídkakdy se dnešnímu čtenáři dostane do rukou kniha dokonalá po stránce obsahové i formální. Již úprava titulní strany, která je - stejně jako další ilustrace - dílem Josefa Ladislava Jíchy, lahodí oku a probouzí zvědavost.
   Autorkou PROČPOHÁDEK je spisovatelka PhDr. Marie Majtánová-Korandová, CSc. Původním povoláním učitelka (absolvovala studium češtiny a ruštiny na FF UK), rok učila v Sedlčanech, potom se věnovala vědecké práci v oboru lingvistiky) a stala se odbornicí v některých oborech lexikologie (např. v oboru výkladu názvů hub). V letech 1992-2002 se vrátila k učitelskému povolání - přednášela český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Při vědecké práci si našla čas mj. na adaptace lidových pohádek, např. O modrém ptáčku (1984) či O ztracené princezně (1988). Pověst Turecká nevěsta (1985) upravila pro divadlo. Svou beletristickou práci zatím završila dvěma romány o národním obrození na Chodsku - Zahradou pod kulatou věží (1999) a Plzeňským předjařím (2001). Chystá i třetí román o všerubském lékaři Georgu L. Weiselovi (jeho osobnosti je věnováno heslo i v literární příručce Literatura s hvězdou Davidovou I.)
   Maminka Marie Korandové pocházela z Chodska a tento kraj spisovatelce vpravdě učaroval. Zdejší rázovití lidé si odjakživa vyprávěli legendy o stvoření světa, jeho flóry, fauny, originálně komentovali různé životní jevy a úkazy. Po přijetí křesťanství v christianizované podobě. Autorka tato vyprávění, která slyšela v podání své babičky, pratety a maminky, upravila do podoby tzv. pročpohádek. (Co svět světem stojí, kladou si lidé otázku - proč? Proč a jak vyrostl petrklíč? Proč má růže trny?) Některá vyprávění se stala základem pohádek, např. J. Š. Baara nebo B. Němcové. Čerpají především z lidové mytologie, tradice, víry ("Zastara lidé věřili, že včelička z božího čelíčka rozumí lidské řeči", str. 15), jsou spjaty mj. s historií Chodska; takových lze nalézt hned několik, např. Proč Chodové milují dudáckou muziku (Pán Bůh jim "z obláčku svěsil dudy", str. 36) či Proč dudák při dudání podupává nohou (zbylo pro něj místo pod volským zadkem a ten pleskl dudákovi cosi na vyblýskaný střevíc, musel klepat nohou, aby se toho zbavil, viz str. 60). Podstatnou část knihy tvoří legendy inspirované biblí a osobností Ježíše Krista a jeho životem (viz např. Proč není žena jako muž, Proč se o Velikonocích mrská mrskačkou). Jak sama autorka píše v předmluvě, mnohé záhadné jevy v přírodním světě si lidé vysvětlovali zásahem vyšší moci, tj. Pána Boha nebo "rohatého z pekla". Zde lze hledat základ vyprávění Proč je žitné osení u země červené (připomíná vraždu Ábela Kainem). Některá vyprávění prozrazují znalost místopisu kraje; tím se tyto adaptované mytologizované pohádky přibližují pověsti (viz např. Proč lípy u Zlaté Koruny mají srostlé listy, str. 50). Některá vyprávění traktují lidové názvy flóry (Proč čejce na Chodsku říkají kníkavka, str. 22-3, či Proč týranek-prostřelenec má velkou moc, str. 64). Lidová mytologie také vysvětluje chování zvířat (str. 35), odůvodňuje vznik různých pranostik (Proč na svatého Víta přestávají ptáci zpívat, str. 43) atd.
   Pohádkové a lidové "legendy" jsou z hlediska rozsahu různorodé - některé v rozsahu tiskové strany, jiné několikařádkové. Autorka se soustřeďuje na rozvinutí děje, který se odehrává obvykle - jak tomu bývá v pohádkách - v blíže neurčeném časoprostoru. Využívá k tomu dynamická slovesa a citoslovce v maximálně stručných větách. Jejich "nakupením" graduje dějové napětí (viz str. 38 - "Stvořitel znovu smočil štětec, ale namočil ho trochu moc. Jak oklepl přebytečnou barvu, shluk berušek uskočil - a převrhl krajáč s mlékem. To byla mela! Pán Bůh chytil hadr, berušky zpanikařily a frrrnk! - dolů na svět." Jiný příklad: "Jak hrášky a fazolky pily vodu a vsakovaly ji do sebe, nadouvaly se, bobtnaly a najednou puk! - kůže na hřbítku fazolím praskla!", str. 18) Či v duchu čapkovské tradice: "V korýtku za patami vesele hrčí vodička, žbluňká, poskakuje jako ty drobné zápřahy, bublá a prozpěvuje si a točí se jako děvčata při tanci v kole... str. 15. Velkou roli v rozvinutí děje představuje použití přímé řeči. Také v ní dominují krátké, stručné, často rozkazovací věty. I když je autorka jazykově velmi ukázněná, její legendy nejsou strohé a nudné. Oživují je originální poetické prostředky ("Ve dveřích hostinská, živá závora", str. 68; "obživlé rezaté jehličí", str. 92, tj. mravenci; " a pod dotekem svaté dlaně zazářil její zvon úbělem právě padlého sněhu", str. 22). Hojně autorka využívá personifikaci flóry a fauny v lidových obratech, typickým příkladem je formulace "V chuchvalci jmelí se rozvaloval vítr jako v hroudě a strouhal rohatému mrkvičku", str. 55 aj. Některé formulace jsou blízké dětské mentalitě, ve vyprávění Proč pes vyje na Měsíc se "Měsíc a sluníčko dělí o jedinou postel". Pes, který má hlídat měsíček, "chvilku seká dobrotu," ale "pak šup! do hajan." (str. 43) Autorka se nevyhýbá ani využití nářečních slov pro názvy trav (str. 30) či hudebních profesí (str. 59-60). Často užívá rčení a úsloví, např. ve vyprávění Proč vlk škodí lidem byla "kachna /.../ na penízky jako čert na hříšnou duši. Pro groš by si dala vrtat koleno", str. (34) nebo jinde, na str. 90, čteme: " /.../ a kamarádi tesaři zatím svatému ukázali, kde nechali ve stěně díru. "
   Berme knihu jako vzpomínku na časy, kdy "Slova měla ... velkou moc, obzvlášť slova ze svatých úst."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]