Někdy před dvanácti roky jsem v Moskvě navštívil Novoděvičí hřbitov a na něm mimo jiné hrob ruského spisovatele Vasilije Šukšina. U hrobu stál jakýsi ruský mužík a plakal. Plakal jsem s ním, ačkoli nejsem ubrečený. Šukšin byl velký ruský talent, který zemřel krátce po čtyřicítce.
   Jeho osud mi připadá podobný osudu rudoarmějců z druhé světové války: také on se choval neohroženě jako oni a ve svých knížkách a filmech hájil svoji lidovou, socialistickou vlast a její lid. S lidovou mocí měl však svoje oplétačky. Právě tak je měli leckteří z těch, kteří podle slov amerického prezidenta Roosevelta ve Stalingradu zachránili celé lidstvo. Tím větší jim patří obdiv i díky.
   Dnes u nás, ale ani nikde v Evropě mnoho obdivu k osvoboditelům nevidíme, ledaže jsou permanentně připomínáni Američané, kteří sice ve srovnání s Rusy mnoho nebojovali, zato však své zásluhy o vítězství nad fašismem zmiňují často. Ostatně ani to dělat nemusejí, páté kolony v dotyčných zemích udělají za ně, co je třeba. Oběti Rudé armády, které přinesla, jsou prohlašovány za marnotratné, ačkoliv se pro jistotu o nich ani nemluví, současná propaganda je výrazně proamerická. Kdoví, jak to bude za dalších padesát let a zda pomníky, u nichž se už padesát let scházíme, tu ještě budou stát a jestli by se pod nimi potom ještě sešlo těch dvacet nebo čtyřicet lidí jako dnes například v mé vesnici.
   Každým rokem vyslovujeme naději, že nic nebude zapomenuto. Někteří lidé po půlstoletí vyslovují názor, že snad Rudá armáda a její zásluhy nemohou být tak velké, jestliže dnes víme, jaké byly poměry v jejich vlastní zemi za vlády tzv. kultu osobnosti J. V. Stalina. Připouštěli si to vůbec ti Rusové? Ale ano, připouštěli, ba veřejně na to upozorňovali. V roce 1951 vyšel román M. Maričové Severní záře, věnovaný jiné historické epoše (děkabristům), avšak otázka, kterou si kladli jeho hrdinové, vyznívala aktuálně: "Copak jsme proto osvobodili Evropu, abychom si její pouta navlékli sami?" (s. 416) O pár let později nazval již zmiňovaný Šukšin svůj rovněž historický román Přišel jsem vám dát svobodu. U nás - a jistě nejen u nás - se o takových věcech dnes nemluví, neboť není vhodné připomínat jakékoli ruské zásluhy, protože by se stalo zřejmým, že Rusové začali s očistou svých dějin mnohem dříve než my Češi v Čechách nebo kdokoliv kdekoli na světě...
   A je tu ještě jiná a trvaleji platná otázka, která se ptá po samém smyslu ruské revoluce a sovětského státu, jenž kdysi vznikl jen její zásluhou, zásluhou Říjnové revoluce. Také o tom dnes přemýšlíme nad hroby rudoarmějců, kteří tu pro nás umřeli, abychom my mohli svobodně žít...
   Ostatně - co je vlastně SVOBODA? Svoboda je permanentní proces jejího naplňování, a ten je nekonečný především v sociálním smyslu, ve smyslu především sociální spravedlnosti - jestli ovšem vůbec víme, co to znamená...
   Při podobných příležitostech, jako je naše, vzniká obvykle otázka, kdo nás vlastně v tom roce 1945 osvobodil. My staří to víme a nikdo nám už nic nenamluví, protože jsme tenkrát byli "při tom". Nečiní nám ovšem potíže pochopit i širší souvislosti: byla tu širší protihitlerovská mezinárodní koalice - Američané, Angličané, Francouzi a jiné národy včetně nás Čechů a Slováků, jejichž zásluhy na udolání fašismu byly rovněž veliké. Ale vzpomínáme si také, jak to bylo v průběhu války, kdy schopnost se obětovat nebyla u všech stejná. Spisovatel Erenburg, který se ve svých článcích uveřejňovaných na Západě dožadoval otevření "druhé fronty", na to měl francouzskou anekdotu, v níž se praví:
   "Filipe, pojď s námi pracovat..."
   "Nemůžu, bolí mě hlava..."
   Po čase:
   "Filipe, pojď jíst..."
   "Dobrá, ale kde mám tu velkou lžíci?!"
   Těch s velkými lžícemi přibývalo a na výrok Rooseveltův o Rudé armádě, která ve Stalingradu podle jeho slov zachránila svět před "strašlivou katastrofou", se docela zapomnělo.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]