tvrdí jedno staré české přísloví. Příslovími a jejich snahou postihnout pravdu se zabýval Vladislav Vančura v románu Hrdelní pře anebo Přísloví, ani jedno z těch, která nahromadil, však nepomohla textu dobrat se pravdy. Přísloví nás doprovázejí jako komentář událostí, který pravdu hledá, ale nenachází. Všechno ale může být jinak, vezme-li celou záležitost do ruky něco jiného než literatura. Jiné přísloví tvrdí, že v nouzi člověk pozná přítele, nepřináší však radu, jak mezi přáteli rozpoznat toho nejvěrnějšího, nezmiňuje se o tom, co by mělo být důkazem jeho výjimečného a všechny ostatní zahanbujícího citu. Především by mělo být jasné, že na omylu je ten, kdo se domnívá, že nejvěrnějším a nejlepším přítelem je ten, kdo přinese, když voda vzala střechu nad hlavou a odnesla i to, co bylo pod ní, postiženému v ošatce víc vajec než ostatní. Nejčerstvější události dokazují, že skutečným přítelem je naopak právě ten, kdo přinese v ošatce vejce jedno, i když jich má doma víc než všichni ostatní dohromady, a to protože na rozdíl od ostatních dokázal zapomenout přísloví hrubě materialistická (a tudíž pravděpodobně marxismem kontaminovaná), jako třeba že v nouzi poskytne radu každý dobrý přítel, málokterý však přinese mouky pytel (nebo zmíněnou ošatku s vejci). A o tuto ryze duchovní a idealismem nasycenou záležitost, jako rada je, tu totiž jde. Dobrá rada je totiž nad zlato. V aktuální tržní situaci v podstatě obnáší následující doporučení: pokud si vejce, které vám rádi dáváme, uvaříte podle našeho receptu, aby případně chutnalo i nám, tak vám třeba pošleme ještě nějaká další. V opačném případě od nás už nic nečekejte, protože kdybyste si je uvařili po svém, nebyli byste už našimi přáteli, a s nepřáteli my válčíme tak dlouho, dokud se z nich nestanou přátelé. Z této americké modifikace českého mudrosloví je jasné, že se hluboce mýlí každý, kdo by v 50 000 dolarů (slovy: padesáti tisících), jimiž USA hodlají přispět k obnově záplavami postižené České republiky, shledával nedopatření či omyl. Jde jen a jen o důslednost. Obdobné mocenskotržní vejce USA už přece darovaly Jugoslávii: napřed ji válkou zničily, pak slíbily ošatku, ale neposlaly ani vajíčko, protože neměly jistotu, že je do vroucí vody vloží ta správná ruka, aby bylo podle jejich chuti, a tak Jugoslávcům oznámili, že ošatku od nich dostanou, pokud od nich zase dostanou ty, co by to vejce buď nedovařili, nebo převařili. Rada dokonale tržní, a jak také jinak: když nad zlato, tak nad zlato. V našem případě určitě nejde o to, že by se jim čeští kuchaři tržního vejce nezdáli, spíše jen o věrnost zásadě založená na ryzím idealismu, pro USA ostatně příznačném. Sám Vančura by se divil, jak je to snadné a nasnadě.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]