Salvatore nad námi bděl jako anděl strážný. Ve vyšarlých trenýrkách sedával na hladké skále a dělal nám tichou společnost. Zpočátku se snažil něco vyprávět ve své mateřštině, ale když se místo odpovědi dočkal jen nechápavých úsměvů, nechal toho a jen tak koukal a přemýšlel o těch podivných bílých lidech, kteří sem přijeli za sluncem a slanou vodou. Tak tomu bylo téměř každý den.
   Salvatore byl čokoládově hnědý, měl stejně hnědé vlnité vlasy, modré oči a vstřícný úsměv. Salvatore byl rybář a plavčík. - Je to pěkný člověk, ohodnotila ho moje žena. Jednou nás ve své lodičce vyvezl na moře. Chtěl nám udělat radost. Vyložil z loďky sítě, opláchl ji, na příď si položil krabici s vínem a potápěčské brýle a vypluli jsme. Když naše laguna zmizela z dohledu, cizí kluk, který se k nám vnutil na palubu, chtěl po něm mořského ježka. Salvatore na chvíli zmizel v modré hlubině, a když se vynořil s ježkem v ruce, neopakovatelným pohybem na okamžik zaklonil hlavu, tak aby mu proud vody sčesal dozadu vlasy a on se před námi nemusel stydět.
   Salvatore byl tedy rybář. Ryby nabízel hoteliérům. Za velikou rybu si prý mohl vydělat i milión lir. Salvatore však nechodil do práce. Salvatore nad námi bděl jako anděl strážný a lovil ryby.
   Můj přítel Slávek je velice kontaktní člověk. Ani jsem se nedivil, když za mnou přišel a říká mi: Salvatore nás zve na ryby. Ráno v sedum nás bude čekat tam dole... Tam dole vyplouvali rybáři na moře.
   Probudilo mne dunění, jako když přijedou popeláři. Vylezu ze stanu a do očí mě udeří šedavě modré nebe na horizontu. Váhám, ale nakonec jdu Slávka vzbudit. Salvatore přišel přesně i bez hodinek. Zvláštní Ital. Zatímco ostatní Italové spí do půl jedenácté, pak od dvanácti do půl čtvrté mají siestu a teprve pak začínají žít, Salvatore už teď souká loďku na moře. Ukazuji mu na nebe a posuňky se ptám, jestli TO sem přijde. Salvatore se směje, takže asi ne. Pak mu přece jen cosi rozumím: Někdy za takového počasí se voda hrne do loďky přes příď i z nebe. U Liparských ostrovů se potápějí blesky. Na tu dálku se podobají zlatým drátkům.
   Japonský motorek přede a člun skáče po vlnách. V pruhovaném tílku sedím na přídi a nevím, jestli se mám radovat nebo se obávat věcí příštích. Salvatore loktem dloubne do Slávka, směje se a říká: Kapitán. Jestlipak ví, jak mi je?
   Tak jsme dopluli k první bójce. Chlapi na provaze tahají ze dna kámen, který síť ve vodě napíná jako při volejbalu. Sítě jsou tu nastražené od včerejšího večera. Pak tahají sítě. Salvatore jako by ručkoval, klátí se na loďce a brouká si nějakou melodii. Slávek mu vydatně pomáhá. Na dně loďky se kupí hromada jemných sítí. Páchnou rybinou a mořem. Je v nich krab, medúza jak hromádka rosolu, lehounký sopečný kámen z Vulkána a konečně okoun. Salvatore mi ho hodí k nohám. Hromada silonu už zabírá třetinu loďky. Za deště ručkujeme k druhé bójce, ale ta je ještě desítky metrů daleko. Pak Salvatore vyloví dalšího okouna. A to je všechno - divím se?
   V síti zůstala zamotaná ryba, která vypadá jako malá kuželka. Zužuje se od hlavy k ocasu. Nad tlamičkou má dvě malá očka a hned za nimi dva růžky. Brrrrr. Raději se jí nebudu dotýkat, co když je to jedovatá ryba. Také Salvatore ji nechal v síti, zatímco dvě ostatní z ok vyprostil a hodil mi je k nohám. Dá se to jíst? Je prý dobrá pro bambini. Snad na hraní, ne, myslím si. Ale kdepak - pasta - ach tak, s nudlemi.
   Sítě jsme tahali půl druhé hodiny. Sto metrů sítí na tři ryby! No to je přece tragické, probouzí se moje sociální cítění. Snad by víc chytil na udici. Ale Salvatore se usmívá a krčí rameny, jako že nic se nedá dělat. Takový je přece život. - Třeba jo, ale klidně můžeš před námi, kámo, nadávat.
   Žádná ryba pro hoteliéra, - a ty dvě konzumní jestli prý si chceme vzít... Ne, ne, Salvatore, ty jsou tvoje. Bylo to skvělé, skutečně, moc ti děkujeme.
   Pak jsme se nechali vyfotit, všichni tři. To už zase pod nemilosrdným sicilským sluncem. Salvatore stojí uprostřed a držíme se kolem ramen. Slávek chce po něm adresu, že mu fotku pošle. - Máme ji poslat po Gaetanovi. Po jakémsi Gaetanovi - kdepak, jen do vlastních rukou! Slávek přinese tužku a papír. Na, a piš! Jak dřepíme na kamenech, papírek se přesouvá z jedněch kolen na druhá. Salvatore má třiatřicet let a neumí psát.

   Jednou uprostřed noci vidím komíhat se lucernu na sametově černém moři. Osamělému rybáři to nedá, aby ani teď nepokoušel své štěstí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]