Potkaly se dvě malé číčalky. Jedna seděla na tříkolce, druhá postávala s kyblíčkem u pískoviště.
   "Jaruš, půjčíš mi tříkolku?" zeptala se číčalka s kyblíčkem. Číčalka na tříkolce se ale věnovala růžovému lízátku, jako by neslyšela. "Tak půjčíš mi ji?" řekla zas ta s kyblíčkem.
   Číčalka na tříkolce ještě chvíli mlčela, pak ale lízátko z pusy vyndala a rezolutně řekla:
   "Nepučím!" A znovu si všímala lízátka.
   "A proč ne?" zeptala se smutně číčalka s kyblíčkem. "No proč ne?" chtěla vědět.
   Číčalka na tříkolce vyndala lízátko z pusy a prohlížela si je, jako by se jí nezdálo, že moc rychle ubývá, a potom zase zvedla hlavu a nahlas pomalu slabikovala:
   "No přeci proto, že na ní teď sedím!" A bez dalších slov se růžové lízátko od pískoviště vzdalovalo.
   Říkal jsem si, jak snadno se dá vysvětlit cokoli. Souhlas i zápor. Chci, nechci! Ano, ne! Stačí k tomu jen pár slov a trocha nefalšované upřímnosti.
   A napadlo mě, jak by bylo krásné, kdyby třeba poslanec, ministr, senátor nebo i hradní pán při tlačenici na jejich židli či křeslo bez zábran řekli:
   "Nikomu ji nepůjčím, protože na ní teď sedím!"
   Hned by bylo všecko - a všem - srozumitelnější.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]