Donedávna jsme tak poněkud prostoduše označovali zjevy, pospávající v nádražních halách na kartonových matracích. Vnucoval se zjednodušený názor, že převážná většina si ve svém odpudivém životním stylu libuje. Vnímavější kolemjdoucí váhal mezi studem za svoji pohodlnou postel a svůj podíl na společenské patologii.
   Poslední meteorologické výmyky nás poučily o nicotnosti vlastní existence a snadnosti jejího zrušení ve všech významech. Ze soboty na neděli, též ve středu dopoledne může nastat chvíle, kdy ze všeho zbytného i nezbytného majetku zbudou promáčené trosky. Mnohdy z výsledku celoživotní práce, který měl být k užitku našim dětem, nám zbude jen párový orgán zraku k slzavému projevu lítosti.
   Jinak řečeno nemáme kam složit hlavu, o končetinách ani nemluvě. Jediné uspokojení může, ale nemusí plynout ze zachování života blízkých a vlastního. Situace na hraně sil.
   Tuzemský "liberalismus" si záměrně plete společenskou solidaritu s kolektivizací a disponuje dostatkem dutých hesel, do kterých vyprazdňuje pojem lidská práva. Liberalismus tuzemského původu se nezabývá otázkou, z jakých zdrojů se sám o sebe postará chlap, kterému pro novorozeně a rodičku zbyly z domova jen dluhy a mokrá suť. Liberalismus tuzemské provenience se nestará o svobodu názoru a jednání. Obává se o lidská práva strachem otřesené, na poslední chvíli zachraňované stařenky. Zachránci nepočkali na písemný, notářsky ověřený souhlas k záchraně. Skandální útisk. Stačila přece větička.
   Přes všechnu polozákonnou, letitou tuzemskou příchylnost ke kriminálnímu jednání zbylo dost obyčejné solidarity. Člověk se neutopil v trhu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]