Tak ho kdysi ve své malé recenzi nazval básník Jan Skácel. Kdykoliv se s ním totiž setkal, hned se mu celé Brno rozzelenalo. Jednou dokonce jeho zásluhou zahlédl na Kobližné ulici medvěda. Jaromír Tomeček je tím Zeleným Jaromírem. Taky mu jinak neřeknu. Aniž o tom věděl, poslal mě a mého kamaráda ke karpatské řece Prutu a do bílých skal nad pavlovskými vinohrady. Beskydská příroda mi ho stále připomíná.
Nepochybně Jaromír Tomeček svými příběhy oslovil vnímavého, především dětského čtenáře. S čtenářským dospíváním jsem si navíc začal uvědomovat jazykovou čistotu a slovní bohatství jeho řeči. A ještě něco: znalost přírody; o té jsem nakonec nikdy nepochyboval, a ekologické myšlení v dobách, kdy sdělovací prostředky o ekologii ani nezavadily. Proto mě vždycky dopalovalo, jak shovívavě moji kamarádi přírodovědci pohlíželi na Tomečkovu erudovanost. Sami na jeho knížkách vyrůstali, ale hlubokou znalost přírody mu nepřiznali. Jako by nečetli třeba Věčný hvozd nebo Stříbrného lipana. Aby uznali i jiné kvality spisovatele než úzce literární, musely přijít záplavy v roce 1997.
Krátce po povodních jsem natáčel rozhlasový pořad o rybách. Můj kamarád, jinak docent na ostravské přírodovědecké fakultě a známý ichtyolog, mi s vědeckým nadšením popisoval srovnávací ichtyologický výzkum na jedné ze slezských řek před živelnou pohromou a krátce po ní. Takové měl štěstí! Co zjistil? Úbytek rybí obsádky na vybraných úsecích toku byl minimální! Genetická výbava velela rybám, jak se mají zachovat - jen nezůstat uprostřed divokého proudu! Když se v nivě řeka rozlije, tak utéct pěkně do stran, a po opadnutí vody zpátky do svého domova.
K poutavému vyprávění jsem hledal patřičnou literární ukázku. Sáhl jsem, jak jinak, po Stříbrném lipanovi a hle, v kapitole nazvané Bouře , Jaromír Tomeček v roce 1944 vlastně popsal hrůzy na podhorské řece stejnými slovy jako můj kamarád.
Smrková monokultura! Kolik má dnes odvážných kritiků zvláště z řad ekologů! Ale odvážil se někdo kritizovat naše lesní hospodářství, nebo jen přemýšlet o něm, v 50. letech minulého století?
V roce 1955 se Jaromír Tomeček vrátil k jesenické tragédii sesuvu hory staré tři desetiletí, aby z ní vytěžil kritiku spravování lesů. O rok později vyšel Věčný hvozd, román o lidech, kteří napravují staré křivdy a léčí hory. Uměleckými zbraněmi se tu spisovatel obul nejen do krátkozrakého hospodaření v lesích, ale i do lidské hamižnosti.
Milí kamarádi, něco jiného bylo, když jsme s Jaromírem popíjeli mikulovský burčák a mistr se nechal unášet svým vyprávěním. Třeba mi vysvětloval, jak by měl vypadat náš jídelníček. Ani slovo o masu! Vycházel z toho, že první člověk byl sběrač. Pak jsme spolu odešli do blízké restaurace. Na oběd. Bez nejmenšího zaváhání si objednal hovězí guláš.
Má se to s tím Zeleným Jaromírem asi tak, jak napsal Jan Skácel: Zná jména všech květin a ptáků a je podezříván, že když je nezná, tak si je dovede vymyslit.
A my zase máme podezření, že ta vymyšlená jména jsou hezčí než opravdová. Zásluhou Jaromíra Tomečka, velmi zelenavého Jaromíra, žije v našich hlavách více zpěvného ptactva a rozkvétá tam mnohem více sličných květin než v přírodě.
Všichni, co jsme jeho kamarádi, jsme takhle bohatí.
Autor: Jaromír Šlosar
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |