Měsíci, honem, pojedem.
   Vlak píská. Kolik hodin bije?
   Sedni si ke mně, nespadni,
   ujedem všichni v krásnou zem.
   Svezu tě rovnou do Francie.
   Karel Toman

   Ach, cesty...
   Bílé, prašné, nekonečné, lákavé!
   Rozběhly se v šíři i v dál, s neuvěřitelnou lehkomyslností padají do náruče obzoru a rozplývají se v objetí modravých dálek. Zcela nečekaně se vynoří mezi zelenými plochami polí a luk, ztratí se v šeru hájů a lesů a vesele poskočí na stráních kopců a hor, aby se mohly znovu ztrácet v objetí zahrad a lučin.
   Cesty, po nichž kráčeli hrdinové lidského ducha, cesty, po nichž kráčely dějiny a jejichž prach vířily hebké nožky žen a dětí prchajících před prokletím válek a násilí.
   A cesty nejněžnější, nad nimiž srdce zatrne a i ten nejotrlejší pocestný přestane na chvíli dýchat, neboť prsa mu svírá otevřená důvěrnost a nejoddanější láska - cesty domů...
   Domů... Ach, domů...
   To pak všechno kolem nás ztichne a zjihne, vše najednou promlouvá důvěrnou řečí. I když ti, kdo nás kdysi čekávali na konci cesty, tam u té dřevěné branky do dvora, už dávno nežijí...
   Nikdo tam dnes nečeká. To je jenom stín...
   Dávno už všichni odešli do míst, z nichž není návratu...
   Jak jsme vždy milovali cesty do světa!
   Vzpomínám, jak jsem jel poprvé do Francie. To bylo ještě v dobách, kdy se do světa moc nejezdilo. A my jsme najednou seděli v autobuse a jeli. Všichni nám to záviděli! Vůbec nám nevadilo, že jsme cestovali v obyčejném linkovém autobusu a nepohodlná křesla z nás vytřásala kosti, všechny nesnáze jsme byli ochotni překonat, neboť tam kdesi, daleko před námi, čekala neodolatelná Paříž!
   Město - sen!
   Hemingwayův pohyblivý svátek!
   Jeli jsme tehdy dlouho.
   Ze Saarbrückenu do Paříže nebyla ještě vybudována dálnice, tu teprve začínali budovat, projížděli jsme vesnicemi a městy, jimž se moderní dopravní tepna zdálky vyhýbá. Potkávali jsme osamělé stodoly, z nichž opadávala omítka a odrbané zdi svítily červenými cihlami, projížděli jsme těsně kolem zahrádek před venkovskými domy, tonoucími v zeleni zahrad a ve vůni kvetoucích šeříků. Mezi zářivou zelení zahrad a zahrádek oslnivě svítily bílé rokokové židličky a stolky se zprohýbanýma nohama trpělivě čekající, až se snese soumrak a lidé budou moci usednout k přátelskému rozhovoru. Země voněla a celá byla prostoupena důvěrnou pohodou.
   Projížděli jsme ovšem také krajinou poznamenanou válečným běsem. Stráně u Verdunu byly pokryty žulovými deskami a nízkými kamennými kříži, na okraji městečka jsme míjeli vojenskou pevnost vestavěnou do kolmo seříznuté stráně černající se otevřenými tlamami pevnostních chodeb. Děsivá podívaná...
   Ale projížděli jsme také těsně kolem remešské katedrály, té velepísně ke slávě boží a ke slávě lidského umu, kolem venkovských hospůdek se starobylými jmény, jako U zeleného šohaje, U vycházejícího slunce apod. Bylo to nové, jímavé a krásné.
   Z nízkých chlumů nám kynuly vinice, ovocné sady a osamělé hájky, na polích rašilo zelené obilí a na loukách se popásala klidná stáda krav, dívající se po nás velkýma udivenýma očima.
   Nic z toho už jsem pak nikdy neviděl při dalších cestách do Paříže. Moderní dálnice stroze ukrojila cestu a vymezila jí nejkratší směr bez ohledu na romantiku venkova či času. Moderní svět tu uplatnil svůj vytříbený smysl pro účelnost, rychlost a pro úspornost času.
   Někdy je mi to líto. Ta dlouhá cesta po vyježděných a hrbolatých cestách měla své kouzlo a vzpomínám na ni rád.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]