Jsou nápisy na vratech, na záchodech, na stěnách domů. Vyrylo je tam pero, ostrý kámen, tužka, neznámé hroty. Jsou jich statisíce na celém světě - jdou jím od jeho altamírských počátků - podivné, krásné ušlechtilé, cudně sličné i nemravně dráždící.
Prostota i sprostota, erotika i impotence, dobrý i zlý úmysl, vtip i jemný kanadský žertík či krutá zlomyslnost vedly ruku toho, kdo je psal, ryl, kdo jimi mapoval stěny pisoárů a domů, telefonních budek, dřeva laviček a zase stěny hradních síní i čekáren, skloněné štíty školních lavic či podivnou hmotou pokryté stolky v prostorné studovně v pražské univerzitní knihovně.
U Glaubiců, na dveřích prastaré hospody, vyryl někdo: »Honzo, jsme U lva« a kousek opodál psala neumělá ruka na zdi »Franto, jsme u Jitky« Ty vzkazy byly velmi důležité. Pro toho kdo je psal byly vším - kdo to byli - ten Honza, Franta, či ta Jitka? Kam šli a kde se konečně ztratili ti podivní bludní cestovatelé? A kdo napsal na desky telefonního seznamu v budce na Národní třídě: »Volej večer 2452 ....« Volal jsem tam, když se snesl soumrak na město. Ozval se zastřený ženský hlas. Ptal se mne co si přeji, nevěděl jsem náhle co říci, sametový smutek tohoto hlasu mne bolel, byl jsem zoufalý, nešťastný a někde - kde? - seděla, stála nebo ležela u telefonu nějaká dívka či žena a řekla jen tiše: »Prosím?« Položil jsem sluchátko a smutek se snesl i na mne.
Nejvíce nápisů je ovšem na toaletách, na těch nezmapovaných WC, kde ruce prepubertálních, pubertálních či postpubertálních jedinců si psaním dokonale ulevují. Ať chceš, nebo nechceš, i na prostých a sprostých nápisech záchodů si mapuješ člověka. Proč lidi psávali všude »Servít je vůl« a někdo připsal »Servítová taky!«? Proč v té anonymní skriptuře jeden často druhému odpovídá, reaguje na to, co četl, připojuje se?
V malé, moderní restauraci s kavárničkou na samotné periferii Plzně býval úplný kasárenský pisoár. Kolik chlapců v khaki tam stále, již po desetiletí čmáralo po zdech, jaká zeměpisná mapa Čech, Moravy a Slovenska se tam narodila. »Rožumberok za 50 civil!« Ševětín za 30!« A u jména Praha jen čísla: 30, 200. A jiní sdělili: »Nechcem vidět nikdy více Ostravu a Vítkovice, za 10 cibil!«. Jak se tam ti neznámí připisovali, řadili se do celých sloupců, vydávali svědectví, mlčenlivé svědectví o sobě, kam je až zavál svět života. A za rourou WC byly zasunuty svitky toaletního papíru a někdo tam napsal neuměle něčím černým: »Nahoře je kurvárna a ne kavárna!« Kde jsou ti »cibilové«, čmárající tak vášnivě po žluté stěně pisoáru? Kolik takových nápisů zamazalo vápno, kolik jich pohřbil čas. Kolik jich zaniklo, kolik jich žije v našem vědomí, kolik se jich zrodí a kolik zemře, kolika se zasmějeme, nad kolika zvážníme a kolik z nich nás přinutí k přemýšlení.. »Spláchni, prase!« napsal někdo na rokycanském záchodku uprostřed kreseb různých kosočtverců a podobných symbolů. Proč mi nadává, myslel jsem si, když jsem stahoval plovák nádrže jemnou, silonově vlasovou šňůrkou.
Na roh domu v českobudějovické ulici Boženy Němcové načmárala dětská ruka: »Hodoušek hledá manželku do 11 let«. I děti mají smysl pro humor a latentní erotiku střídají nápisy jako »Franta je vůl.« Oč něžnější je však sdělení, že »Péťa chodí s Ninou« a »Majka miluje Radka.«
V bývalé inzertní kanceláři v pražské Spálené ulici stálo za výlohou: »Prodám asi 2000 ks cigaret, albánské, přestal jsem kouřit«. Docela milé přiznání, jak se někdo stal nekuřákem. A co tamější nabídka: »Prodám Papínův hrnek - 30 Kčs«. A často tam bývaly spojeny věci nesourodé: »Psací stroj Kčs 200 - nůžky na křoví.« Jiný prodávající nabízel »Tepané železné spodky ke stolu velikému ¸ 50 Kčs - globus 200 Kčs - letovací lampu na svaření.« Nebo: »Prodám. Hornobříská kamna s Lochneskou, velmi pěkná. Cena 500 Kčs«. Podivný nekuřák, hrnek pana Papina, lampa která se svařuje jako víno, kamna s anglickou příšerou - to vše a ještě mnohem víc viselo tam ve výkladní skříni. Nikdo to neupravoval, stylisticky do toho nezasahoval, nedal tomu punc učesaného inzerátu.
Nápisy, sdělení. Kolik jsem jich viděl, kolik jich uvidím. Těch několik málo řádek, co jsem zde napsal, je jejich docela náhodný, nereprezentativní výběr. Vzal jsem je prostě ze života, tak jak se v něm přirozeně nahromadily, jak tam žijí a umírají, jak tvoří samozřejmou součást našeho ego. Kdybych je sbíral, soustavně zapisoval, byla by z nich krásná, i graficky zajímavá knížka. Ale co vše chceme často v životě udělat a z předsevzetí sejde. Celý náš život je jen zlomek s neznámým čitatelem i jmenovatelem. I nápisy jsou zlomky lidstva. Jak jdeme světem, vždy někde něco čmáráme - ale co?
»Věrko, byli jsme tu a jdeme k Šuterům«, nebo »Bédo, didomu, nic z toho nebude.« Pro někoho tohle jednou něco reálného znamenalo. Ale pro nás to jsou již jen kryptogramy života - tajemné vzkazy a imaginární sdělení. Ponechme jim tedy jejich význam i čas...
Autor: Karel Aksamit
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)