Hydroelektrárnou budu dnes, ale čím budu zítra?
JIŘÍ FRIED
Pozdravení
Dobrý den, srpnová neděle.
Dobrý den, má každodenní práce.
Sám si nebudu stát modelem,
byl bych znovu do večera ztracen.
Okno šumí jako říční jez,
světelný proud vzduchu přes ně teče.
Hydroelektrárnou budu dnes,
abych jasně zářil ještě večer.
Rozsvícená okna, 1954
V Rusku se dělá perestrojka proto, že společnost prý začala stagnovat a odumírat. Garnitura, za jejíž éry k tomu došlo, byla odstavena. U nás se taky dělá taková váhavá perestrojka, zřejmě i ve spisovatelském svazu. Stejní lidé, kteří iniciativně podpálili koniášské hranice, teď iniciativně telefonují pro hasiče. To je k zblití. Když mě vezmou zpátky, to se mám jaksi cítit polichocen, že se se mnou smířil takový Rzounek a jaksi mi odpustil? A dokonce mu mám svým souhlasem dělat svého druhu alibi?"
Jiří Fried v dopisu Janu Skácelovi (19. 12. 1987 - v knize Jan Skácel - Jiří Fried - vzájemná korespondence)
JIŘÍ FRIED
Nad svazky marx-leninismu
V mém pokoji už léta není k hnutí,
co je tu brožur, knížeček a knih.
Jsou na stole.
Jsou na židlích.
Jsou na zemi.
Číst!
Stále číst!
Jsme všichni zahrnuti
úžasnou vědou knížek stalinských
jak slavný pianista růžemi.
Půl noci zápolím s jedinou bílou stránkou
a o sto stránek vpředu srdce sní.
Já,
nýtek v dějinách,
učím se jako zákon
nazpátek od stalinské ústavy.
Marx-leninismu prosté šedé svazky!
Celý pestrý svět z nich slyším hřmít.
Dějiny třídních bojů
jsou dějinami lásky
k životu,
který nelze zahubit.
V tirážích čísla s kladkostrojem nul.
Dělnické ruce táhnou za jeho lana.
Hle,
svět, zarytý do bahna, se hnul
jak těžká bedna, na loď nakládaná.
Pod lampami tichého večera
z těch potištěných stránek náhle jsou
kolchozních polí žlutá jezera
s nesmírně hrdou, modrou oblohou.
Hladili jste ty knihy? Cítili jste,
jak v jejich pleti cuká rudá krev?
Na mne z nich vyhlíží za každým listem
příhoda
statečná jak Čapajev.
Já si je někdy tisknu silně k srdci.
A jako kdybych znova na barikádě stál
a v květnové, válečné revoluci
rudoarmějce šťastně objímal.
Rozsvícená okna, 1954
Moc se mi líbí, jak "naši" najednou zdůrazňují svou nezávislost a že si "ze sovětského příkladu" vezmeme, jen co odpovídá našim podmínkám: najednou se jim líbí suverenita jejich státu, který za svou dnešní podobu vděčí právě tomu, že ji neměl a nemá a že je, ať chceš nebo nechceš, přece jen okupovaný.
Jiří Fried v dopisu Janu Skácelovi (v knize Jan Skácel - Jiří Fried - vzájemná korespondence)
JIŘÍ FRIED
Vidíme na vás, do Spojených států,
doktoři s hlavou
karikatury,
zahřívající v líhni thermostatu
morový kmen
západní kultury!
Rozsvícená okna, 1954
V Praze je určitá nervozita z Palachova výročí. Chystají se demonstrace... Snad se nic nestane. I manifestace pokládám dneska především za nahrávku na starosocialistické smeče a za podraz Gorbačovovi.
Jiří Fried v dopisu Janu Skácelovi (v knize Jan Skácel - Jiří Fried - vzájemná korespondence)
JIŘÍ FRIED
Zemřel nám Stalin,
zemřel nám Gottwald!
Na dílny, třídy, haly, kanceláře,
na pokojíky, na sály,
dvě nekonečně drahé lidské tváře
se všude u nás v Čechách dívaly.
Na každé naší schůzi byli s námi.
Na každém našem průvodu.
Za nimi šli jsme v máji pod vlajkami
a sklízeli na polích úrodu.
A u nich byla naše jistota.
A u nich byla naše naděje.
Vítězně vedli lodě života
přes mělčiny a prudké peřeje.
Když spadla noc a odešli jsme spát,
my věděli,
že jako souhvězdí
tmou září Kreml a tmou září Hrad,
že oni žijí, chrání nás a bdí.
A byli s námi v nocích prověrky.
Před nimi člověk život otvíral,
ukázal srdce, ruce, oděrky
A zachvěl se, když zamlčel či lhal.
I kdybych prožil ještě tisíc let
a poznal smutek milionů smutných,
nic nemůže tak ostře zabolet
jak tento týden,
krutý, přeukrutný.
Oba dva, oba odešli nám rázem!
Žít tisíc let,
nepoznám větší žal,
než když jsem k černé stužce na obrazech
ještě tu druhou stužku připínal!
Literární noviny č. 12, 21. března 1953
JIŘÍ FRIED
Těm za velkou louží
IV
Je jarní neděle. Poledne. Zvoní zvony.
Čtu noviny:
Boj za mír. Stávky. Hlad.
A podívejme: proces se špiony.
A jeden z nich
byl zase diplomat...
Tentokrát Berlín.
Běžná šedá zpráva.
Člověk ji přečte skoro ze zvyku.
Pomalu aby do Rudého práva
zavedli
špionážní rubriku.
Po čem to vlastně slídí smečka špehů?
Co chtějí hlásit
vysílačkami?
Plýtváte penězi, vy tam, na druhém břehu.
My nemáme co skrývat před vámi,
Stačí vzít jeden svazek Lenina
a všechno u nás,
prostředky i cíl,
budou vám jasné
jako krajina,
když za bouřky blesk na ni posvítil!
Co chcete vědět? Co vám nedá spát?
Co na vás leží jako noční můra?
Říkáme přece víc,
než svede vypátrat
i nejčilejší tajná agentura.
Nač jsou vám drobné zprávy z průmyslu?
Například: kolik máme v mýdle sody...
Hrdý graf
stoupá číslo po číslu
a ční jak hřbety Tater za závody.
A každý ho má denně na očích.
Je v kantinách.
Je v parcích.
Na náměstí.
My neskrýváme, o co pokročil,
či zakolísal plán našeho štěstí.
Co vyrábíme?
Boty. Stroje. Tuk.
A také pušky, stíhačky a děla.
Munici do pušek. I do kulometů.
Kolik?
Dost.
Aby nám případně nescházela.
Armádu... máme.
Jakou? Nadšenou.
Kolik má divisí?
I to vám mohu říci:
Tolik,
že bitvami vás domů poženou,
kdybyste vtrhli s vojskem přes hranici.
Plýtváte penězi. U nás je jasný den.
Okna jsou dokořán.
Pojď, podívej se, světe.
Kdo za to může, že vy, nadlidé,
nic nevidíte
a nic nechápete?
Okna jsou dokořán. Svět přišel.
Svět se dívá.
Oči jak holoubci k nám letí ze všech stran.
Co na tom, že je zeměkoule křivá
a že se mezi nás položil oceán?
Dívá se i váš lid. Vydal se na rozvědku.
Co u nás vypátrá, poznáte jednou sami.
Až začne za mořem svou první pětiletku.
Až krásný, svobodný zatřese dějinami.
Rozsvícená okna, 1954
JIŘÍ FRIED
Time
Norbertu Frýdovi
Americký týdeník Time ze dne
20. IV. 1953 otiskl na obálce
růžový portrét usmívajícího se
V. M. Molotova s mnohovýznamným
titulkem: "Nabízí nové zboží?"
Anglicky neznám ani slova.
Je to snad chyba?
Kdopak ví.
Viděl jsem v Time Molotova.
Byl se vším všudy růžový.
Měl klobouk, růžový jak šípek,
růžovou košili i tvář.
Zrůžověl!
Hvězdy pěticípé
prý také utlumí svou zář...
Dost, příteli. Dál nepřekládej.
Prastaré vtipy.
Známe je.
Kolikrát měli na západě
ty růžovoučké naděje,
kolikrát jejich tisk už jásal,
že bolševici - slevili...
Slevili!
Klesly ceny masa,
bot, cukru, šatů, obilí!
Mír.
Tak ho tedy přivítali
tam u nich, u bazilišků.
Hlupáci.
Myslí: "Zemřel Stalin,
je zmatek, lezou ke křížku."
Ať vezmou odstín jaký chtějí,
ať Molotova tisknou si
s cukrářskou barvou v obličeji:
on usmívá se pod vousy.
On usmívá se. A pak, jednou,
bude se zplna hrdla smát:
Mír zvítězí.
A tamti - zblednou
a potom začnou zelenat.
Rozsvícená okna, 1954
JIŘÍ FRIED
Vrahům Rosenbergových
Mysleli jste, že vraždíte dvě oběti.
Ampéry vztekle proletěly v drátech.
Nechápete toto hrdinské století.
Hněv jako jiskra letěl po Spojených státech.
Mysleli jste, že dva lidé na křesle zhasnou.
Té noci však
dva mohutné reflektory
svou září obrovskou, jasnou,
ozářily Skalisté hory.
Líp na vás bylo vidět.
Líp.
Zřetelněji.
Najednou jasně spatřili vás lidé
v prašivých koutech dějin.
Nic neskončilo,
všechno začíná.
Každý váš pohyb, vražda, podvod, zločin,
sleduje u vás ostře z pevných očí
hrdina.
Už se blíží doba, která vás smete.
Slyším praskat její motory.
Skončíte.
Ztratíte se.
Dovládnete.
Jak jezevce zaženou vás do nory.
Ve vašich vilách budou dětské jesle.
Jak u nás úderník na horách, se svou ženou,
syn popravených v elektrickém křesle
na vaší jachtě stráví dovolenou.
Zmizíte jako brázda za lodí.
Jako brouci zalezete pod kameny.
Příští Amerika
však pokřtí své doly, hutě a závody
jejich nesmrtelnými jmény.
Rozsvícená okna, 1954
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)