Začínat se má od Adama. Z oken České kanceláře Ludvíkova křídla pražského Hradu byli 23. května 1618 spolu se sekretářem Filipem Fabriciem vyhozeni místodržící krále a císaře Matyáše Habsburského Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic. Všichni tři se zachránili. Nic se jim nestalo. Pád ztlumilo husté svahové křoví. Dopadli do podokenního marastu. Zvedli se, otřepali se a rychle zmizeli.
Život prý jim zachránila matka Ježíše Krista Panna Marie. Není ale měkký dopad do hnoje způsobem záchrany, který se k čistému obrazu Naší Paní vůbec nehodí?
Na Bílé hoře u Prahy zvítězili 8. listopadu 1620 nad oddíly Českého království žoldáci německého císaře Ferdinanda II. Habsburského a německé Katolické ligy, pod velením kurfiřta Maxmiliána Bavorského. Bojovali s velkým nasazením. Měli totiž takřka na dohled čtyři bohatá pražská města: Hradčany, Menší Město (dnešní Malou Stranu), Staré Město a Nové Město! Už při pochodu na Prahu z Podunají se na jihu a jihozápadě Čech dokonale vycvičili v drancování českých vesnic a měst. Vidina tučné kořisti v pražských městech jim byla dostatečně silnou motivací k rozhodnému boji s početně slabším a váhavějším protivníkem.
Všechno však mělo být jinak. Zvítězila prý Bohorodička. Tlumočníkem její vůle měl být španělský mnich Domingo Ruzzola (1559-1630), řeholním jménem Dominicus a Jesu Maria, spolupracovník "svaté" vizionářky Terezie z Ávily. Působil od roku 1618 jako legát Camilla Borghese (papežoval jako Pavel V.) v Německu. Před Bílou horou se dostal s žoldáky Katolické ligy do Čech. Už 20. července 1620 měl věštit vítězství nad českými "kacíři". Jel s korouhví v čele vojsk a pobízel neustále k rychlejšími pochodu. Po dobytí Strakonic zcizil v místnostech zpustošeného hradu prý poničený obraz Klanění tří králů, jehož středobodem byla Naše Paní. S ním na prsou objížděl na bílém koni bojiště na Bílé hoře. Prý podle rozkazů Panny Marie hnal žoldáky do vítězného boje. Naše Paní zvítězila! Nikoliv nad pohany, nýbrž nad křesťany!!!
Měla tak otevřít cestu k vydrancování Prahy. O tom psal historik Josef Janáček: "Několik týdnů loupili císařští, co se dalo, a Maxmilián Bavorský a Buquoy jim byli příkladem. Bohaté město během několika týdnů nepředstavitelně zchudlo. Slídilové a denuncianti ukazovali vojákům cestu k ukrytým majetkům a nikdo z lupičů se neptal ani po provinění proti císaři, ani po loajalitě k Habsburkům. Pleněním a drancováním byli postiženi katolíci i protestanti. Rozsah škod byl tak veliký, že znamenal počátek zdlouhavé zkázy města". Bohorodička prý zařídila i úděsné vydrancování Prahy! Ptáme se právem: není tato katolická legenda vlastně cynickým zhanobením Naší Paní?
V Římě byl roku 1620 dostavěn kostel bosých karmelitánů. Měl být původně zasvěcen Obrácení svatého Pavla. Stal se však s obrazem Naší Paní ze Strakonic kostelem Santa Maria "de Vittoria", kostelem Panny Marie "Vítězné", na Bílé hoře ovšem. Už v letech 1622 až 1624 byla přímo při bělohorském bojišti postavena kaple Panny Marie - jak jinak - "Vítězné".
Roku 1704 se stala základem barokního poutního místa, samozřejmě na oslavu bělohorské porážky "kacířského království", s kopií onoho mariánského obrazu, s nímž prý karmelitán Dominicus a Jesu Maria cválal po Bílé hoře. Na Menším Městě pražském zcizili katolíci evangelický kostel U svaté Trojice i s pozemkem a zasvětili jej - Panně Marii "Vítězné"!
Zcizili i chrám Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí v Praze. Byl to hlavní kostel kališnické Prahy. V něm od roku 1427 sloužil pozdější biskup české utrakvistické církve Jan Rokycana. Kostel byl dostavěn za Jiřího z Poděbrad. Proto byla socha tohoto českého krále s mečem v ruce a s nápisem Veritas Dei vincit! (Boží pravda vítězí!) umístěna v průčelním výklenku chrámu. Proto byl dále na tomto průčelí umístěn pozlacený kalich, symbol české reformace, v němž snad bylo pietně uloženo královo srdce. To vše bylo strženo buď 17., nebo 23. ledna 1623 zfanatizovanými studenty jezuitské koleje, které vyslal P. Jiří Plachý-Ferus, S. J. Na průčelí chrámu, na místě, kde byl kalich, byla v roce 1626 umístěna socha Panny Marie, se svatozáří, která byla zhotovena z kovu zhanobeného a zničeného kalicha!
Vnitřní prostory chrámu byly zcela zdevastovány. Z návodu faráře (později kanovníka) Kotvy byly zničeny náhrobky a hroby, nejdříve biskupa Jana Rokycany. "...Vše, co by proti samospasitelné víře katolické být mohlo, z kostela vyvrženo, přejinačeno, odtesáno a tak accurate et rigorose, až i některé věci zase v svá místa na milostivé poručení J. M. C. vsazené zpět býti musely ... všechny kontrfekty kněží prvnějších z kostela vyhodili, Rokycanu vykopali, kosti ven vyvrhli a kámen v kusy sami jezoviti roztloukli..." Prý ničili jenom husité, a také Švédové, hlásají dnes režimní historikové! Katoličtí žoldáci jako by byli salonními gentlemany!
Dne 25. července 1648 pronikly oddíly generála Königsmarcka na Pohořelec. Švédové obsadili dvě pražská města na levém břehu Vltavy: Menší Město a Hradčany. Nepravdivá jsou proto slova Petra Čorneje a jiných, že třicetiletá válka "skončila marným pokusem švédských vojsk obsadit Prahu". O pět dnů později uzavřel švédský generál Wittemberg obležení dvou pravobřežních měst pražských: Starého Města a Nového Města. Je nemístnou legendou mínění o jakési hrdinné a vítězné obraně Prahy. Švédům se sice nepodařilo proniknout přes Karlův most na pražské Staré Město. Tento tehdy jediný pražský most bylo možno ubránit s nevelkým počtem ozbrojenců. Švédové ostřelovali z děl pravobřežní pražská města a několikrát se pokusili proniknout za jejich pobořené hradby. Oba tábory věděly, že konec třicetileté války je na spadnutí. Komu se chtělo před koncem války umírat? Už 24. října 1648 třicetiletá válka ve středu Evropy skončila. Porážkou království Českého! Podlomením jeho suverenity! Jeho uvržením až do polokoloniální závislosti na vídeňském Habsburkovi!
Ferdinand III. Habsburský rozkázal 9. dubna 1650 české komoře postavit na Staroměstském náměstí v Praze sloup prý k poctě Panny Marie. Ten byl vztyčen už 26. září 1650, o čtyři dny později byla na jeho vrchol osazena socha Panny Marie, a celé dílo bylo za přítomnosti Ferdinanda III. vysvěceno až 13. července 1652.
Obvykle se do omrzení opakuje, že tento mariánský sloup prý byl díkuvzdáním za záchranu Prahy před Švédy. Jiří Pešek v posledních (zbytečných) Dějinách Prahy dokonce - lživě ovšem - uvedl, že sloup prý "...symbolizoval pak po více než dvě a půl století radost z konce zhoubné války". Proč byl tedy stržen dne 3. listopadu 1918, z radosti nad koncem ještě zhoubnější války a z radosti nad vznikem svobodného Československa?
Jak vypadal onen sloup? Na jeho vrcholu Naše Paní nohama drtila draka, prý symbol dědičného hříchu! U paty sloupu byla čtyři odporně naturalistická sousoší andělů, kteří jako řezníci zabíjeli ďábly, prý symboly hříchu! U paty sloupu byl další obraz Panny Marie - pod ochranou železné mříže ovšem. O smyslu sloupu vypovídaly latinské nápisy při základně sloupu. První z nich zněl: "Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař". Kterého města? Menšího Města nebo Hradčan? Druhý nápis na protilehlé straně základny hlásal ovšem pravdivě, že se tu vypíná "...pomník, se sochou Panny Marie Vítězné, oslavující vítězství legitimity a katolicismu nad kacířským královstvím". Oním drakem byl nikoliv dědičný hřích, ale "kacířské království"! Katoličtí andělé zabíjeli nikoliv hříchy, ale evangelické kacíře - v podobě ďáblů! Byla to současně Naše Paní nejenom Neposkvrněná, ale také - na Bílé hoře ovšem - Vítězná! Najednou byly na pražském Staroměstském náměstí čtyři Bohorodičky: jedna v zasvěcení chrámu před Týnem, druhá ve štítové skulptuře tohoto chrámu, třetí nahoře na sloupu a čtvrtá u paty sloupu!
Po dvě desetiletí před převratem z listopadu 1989 panoval nad obvodem Praha 4 korpulentní ataman. Kdokoliv se na něho v dobrém obrátil, byl nakonec rád, že rychle zmizel se zdravou kůží. Plynul čas a z obvodu Praha 4 se stala "část Praha 4". Nic se nezměnilo! Na radnici panují loupežnické klony tohoto atamana. Proto "noviny Prahy 4" nesou název "Tučňák"! Ano, na radnici v Nuslích se "tuční"!
Kde jsou hříšníci, tam je i katolický farář! Radnice z pražských Nuslí si ho vydržuje v podobě Jiřího Kusého, asi proto, že tento hříšník se jako oko oku podobá těm, jejichž hříchy snímá. A také ho náležitě oslavuje! "Tučňák" o něm otiskl chvalozpěv s názvem "V životě je všechno jinak", z pera zpovědi asi potřebné redaktorky Heleny Glezgové. Své vyznání začal pan farář stížností na Pána Boha. Prý mu neumožnil studium archeologie, protože chodil do kostela. Kardinál Miloslav Vlk tehdy rovněž pilně chodil do kostela, přesto však na pražské filozofii bez problémů vystudoval! A s ním řada dalších! Proč Bůh katolické církve, prototypu všech možných totalitních spolků, který přece všechno vidí, všechno slyší, všechno ví a také všechno může, jak se učívalo, učinil tehdy s dnešním farářem Kusým tak krátký proces?
Pan farář Kusý začínal až před penzí jako kaplan v chrámu Panny Marie před Týnem. Tam, kam by slušný katolický oltářník nikdy neměl vkročit. A co čert nechtěl, bylo to právě v době, kdy kohorta obskurantů a tmářů slovy Miloše Zemana z "černé klerikální internacionály" v podobě Společnosti pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze a ve spolku s družstvem Credo Prostějov, Cyrilometodějskou ligou v Kanadě a Křesťanskou (správně Papeženskou) akademií v Římě zahájila další kolo hanobení Panny Marie. Vyslala v listopadu 1993 na Staroměstské náměstí partu kopáčů, aby sem pod pláštíkem noci zasadili kámen s oznámením, že zde stál a bude znovu stát mariánský sloup!
Jestliže si slušný občan tohoto státu chce postavit kolem svého pozemku slušný plot, musí nejprve běhat po úřadech a předkládat všelijaké doklady (včetně výpisu z pozemkových knih o tom, že je vlastníkem parcely). A po ukončení stavby musí žádat o její zkolaudování! Naproti tomu si na pražském Staroměstském náměstí v Praze kohorta tmářů dělá co chce, na pozemku, který není jejím vlastnictvím! Bez razítek, bez souhlasů! Do kamene tesá prohlášení, že bude i nadále konat, jak sama chce! Přikluše pan kaplan Kusý s kýblem posvátné vody a polévá kámen, patrně s domněním, že tu hlavně jeho zásluhou opravdu vyroste mariánský sloup! A "Tučňák" z Prahy 4 tiskne chvalozpěvy na tohoto spolupachatele přestupku, ne-li trestného činu!
Preláti pražské arcidiecéze by se měli postarat o to, aby ze štítu chrámu Panny Marie před Týnem byla, pietně ovšem, sejmuta socha Bohorodičky. Z ní by měl být oddělen kov svatozáře a zhotoven z něj kalich - symbol české reformace. Ten by měl být umístěn tam, kde původně byl, na štít chrámu. V tomto kalichu mělo být podle některých zpráv pietně uloženo srdce českého krále Jiřího z Poděbrad: kardinál Miloslav Vlk by měl všem slušným občanům tohoto státu veřejně vyložit, jak se má zacházet s tělesnými ostatky zesnulých, a modlit se nepřetržitě za odpuštění smrtelných hříchů, které jeho legitimní předchůdci páchali. V průčelním výklenku chrámu by měli preláti pražské diecéze znovu umístit na své náklady zhotovenou sochu českého krále Jiřího z Poděbrad. V chrámu by měly být obnoveny zhanobené a zničené náhrobky Jana Rokycany a dalších evangelíků. Katoličtí preláti by měli v tomto chrámu obnovit všechny umělecké předměty, které jejich předchůdci uloupili a většinou zničili. V chrámu byly v roce 1631 pietně uloženy lebky českých politiků, kteří byli v roce 1621 popraveni na Staroměstském náměstí, a které byly deset let nekřesťansky vystaveny na staroměstské mostecké věži. Víme, že byly odtud odstraněny v roce 1766, za vlády Marie Terezie. Nechť preláti pražské arcidiecéze podrobně objasní, co s nimi provedli! A pak ať bez prodlení vrátí chrám Panny Marie před Týnem jeho původním vlastníkům, českým evangelíkům!
Preláti pražské arcidiecéze mají dva Bohy. Z nich až na prvním místě jsou dnes stejně jako dříve zlaťáky! Jak víme z tisku, veletokem přitékají dokonce ze zámoří, a nejenom z Kanady. Mohou už kohokoliv zkorumpovat! A odstraní kohokoliv, kdo se odváží korupci pranýřovat, jak také ukazuje případ dnes už exprimátora hlavního města Prahy Ing. arch. Jana Kasla! Aby si na Staroměstském náměstí v Praze mohli též postavit atrapu odstraněného sloupu! Opět ke zhanobení Naší Paní! Dnes pro změnu jako triumf nad kacířským národem!
Má dnes pravda Páně šanci vítězit?
Autor: Josef Haubelt
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |