Každý to ví, naprosto žádný obor není na tom - na tom našem krásném božím tržním světě - tak uboze, beznadějně jako literatura. Kdysi se mívali bídně básníci, teď bezmála všichni. Nyní prosperuje jen literatura užitá a slušně se jí mohou živit pouze autoři, jimž se už neříká spisovatelé, ale kreativci, námezdné síly v privilegovaném průmyslovém odvětví, v reklamě.
   Že režim, který se rád vydává za nejlepší ze všech možných a nemožných, rozhodně nehýčká své skutečné ani potenciální oponenty, jimiž se mu jeví bezmála všichni krom těch, co odešli do světa nebo zde byli odkázáni jen na samizdat (případně si ho sami vzdorně zvolili), na tom není nic zvláštního.
   Mnohem podivnější je, že proti obecné bídě, které se vymyká jen směšné promile autorů krásné literatury, nedostává se žádné účinné ochrany v podobě tvůrčích stipendií, grantů a literárních cen nikoli jen symbolických ani těm spisovatelům, kteří bojujíce za naprostou svobodu tvorby vydatně napomáhali nastolit svobodu totalitně vládnoucího trhu.
   Pravda, některým z nich se daří výtečně, ale to z větší části jen díky tomu, že dali vale tvorbě a dosáhli různých úředních postů anebo že udělali politické kariéry, a z menší části díky tomu, že ve veřejnoprávních médiích požívají nepsanou, zato běžnou výhodu absolutní přednosti. Ostatním, kdo jsou stále jen autory a zajatci vlastních iluzí o štěstí tržního principu i v kultuře anebo i zajatci své bláhové spoluúčasti na likvidaci zdrojů vydatnější podpory národní literatury, nezbývá než si namlouvat, že časem bude líp. Až jen nakladatelští piráti sami vyhynou jak dinosauři, a láska a dobro jejich přičiněním a díky i jejich obětem nakonec zvítězí.
   Méně vznešeně řečeno se ovšem prostě stydí přiznat, jak jsou na tom a co vše si musí dát líbit, jen aby dílo, do něhož trpělivě vetkali tolik ušlechtilosti a krásy i moudrosti, nakonec vyšlo a mělo šanci se i na trhu prosadit. A bojí se připustit si i sami sobě, že nakladatel není blázen, aby bez mimořádného důvodu (jakým je třeba nutná protislužba) investoval groš do účinné reklamy, jaká by snad mohla na přeplněném trhu skutečně prosadit právě jejich dílo. Proč by to ostatně dělal, když náklady na výrobu mu už prakticky uhradily sponzorské dary?
   Pořád ještě je ovšem dost těch, kdo se podílejí na zamlčování i zamlouvání zcela katastrofální situace krásné literatury v naději, že i jim se časem dostane aspoň oné symbolické sumy, kterou představuje několik málo cen za literaturu, zdánlivě vysokých a hlučně vyhlašovaných, ve skutečnosti však trapných ve srovnání s obyčejnými honoráři za úspěšnější knihy v předlistopadových časech.
   Čas marného volání a čekání si krátí tak, že vymýšlejí komické nerealizovatelné recepty na změnu situace k lepšímu a hlavně stále dokola dumají, proč literatura je na tom (podle jejich mínění prozatím) tak, jak na tom skutečně je:
   Není peněz.
   Není peněz na nic, co není tak akutní jako děravé střechy památných budov a co nekřičí, jak by křičelo vydání velkých divadel, galerií, muzeí a podobných institucí na pospas tvrdému tržnímu osudu.
   Není peněz na cokoli, co je mimo přeludnou hru pohyblivých zvukových obrazů.
   Není peněz hlavně na to, co vzniká beztak a vždy i tak; co se rodí často jakoby samo, jak přece každý ví: ach krásné anekdoty, lidové písně, pohádky.
   Není peněz na cosi, čeho je už stejně dost. Stačí se podívat na knihovny, které trvale zápasí s nedostatkem místa. Zásoba krásné světové literatury, exploatovatelné a recyklovatelné jako nové a nové filmové, rozhlasové, televizní, komiksové, seriálové deriváty, je na rozdíl od světových zásob ropy obrovská a prakticky nevyčerpatelná.
   A navíc:
   Jsme malá země, malý trh, jaký spisovatele neuživí.
   Ministrem kultury je divadelník, který přirozeně má rád Múzu sobě nejbližší.
   A je tu úděsný nepoměr mezi vysokou nabídkou rukopisů i knih a poptávkou po nich - což je jenom daň za možnost každého přijít se svým zbožím na trh.
   Literatura zkrátka na tom je, jak je, věří pořád ještě ledakdo, aby obstáli jen ti opravdu nejlepší, a ti se potom mají! Je to tvrdé, leč zdravé.
   Prezentovat něco neznámého je obtížnější než prodávat, co už má jakousi oblibu. (Například knižní produkty populárních bavičů. Jsou snad literárně nejlepší?)
   Všecky dosud podávané odpovědi na otázku, proč je literatura na tom (nejenom u nás, ale víceméně v celém tržní světě) tak, jak je, se vyhýbají meritu věci, totiž srovnání podstaty literatury s podstatou trhu. Trhu jde o zisk. O nic jiného. Toho může jen velmi krátkodobě a pro jednou dosáhnout tak, že bohapustě nalže o působivě karosované, ale technicky slabé pračce, že je to vynikající výrobek.
   U uměleckého díla je mnohem těžší rozpoznat jeho funkční úroveň, spolehlivost a trvanlivost, a tedy je mnohem snazší namluvit konzumentům, že jde o něco jedinečného, i když jde o tuctové zboží; že to má hodnotu, ač v ní žádné není. Hodnotu slovesného díla lze při troše obratnosti předstírat úspěšněji a déle než užitnou hodnotu pračky: síla díla není ani po několikerém užití zjevná, ani nebývá snadno přístupná, spočívajíc v tom, že nutí k tvůrčí spoluúčasti, jaká mizí už i z umění kuchařského v kuchyni, ve které se jen ohřívají hotová zmražená jídla zakoupená v hypermarketu.
   Snad vůbec nejtěžší rozpor mezi literaturou a trhem je v tom, že slovesnost už svou genezí (z hlediska trhu drze) popírá jeden ze základních zákonů tržní ekonomiky, totiž úměru mezi racionálně vynaloženými náklady na vznik a úrovní výsledku. U filmů si to v Hollywoodu už vyřešili: na hodnotu učí soudit podle množství investovaných milionů. Podle primitivní tržní logiky a estetiky je filmové dílo tím lepší, čím víc stála jeho výroba. Také průmysl chrlící hity jede v těch kolejích.
   Literatura se však takové tržní logice a estetice neodpustitelně vysmívá a tím trh vlastně uráží: kolik nádherných sonetů bylo napsáno během pár minut na ubrousek v kavárně; k vzniku kolika velkých románů trvalé hodnoty stačilo mít talent, jít životem s otevřenýma očima, přemýšlet, a co do materiální výbavy jen tužka a papír? Tak se už tvůrčím čarováním domněle z ničeho (neboť pro trh je vše, co se samo o sobě nedá ani koupit a prodat, pouhé nic) literatura vymyká tržnímu světu a narušuje jeho totalitu.
   Žádná totalita, ani ta tržní, nesnáší, co se jí vymyká. Už proto i své horlivé literární kolaboranty nanejvýš jen trpí a na literaturu jinak "nemá" a nedá ani groš.
   Nebýt zásadního druhového nepřátelství mezi literaturou a trhem, nebyl by vůbec problém dát časopisům a nakladatelům usilujícím o hodnoty tu a tam pár milionů, vždyť jde o pouhý zlomek toho, jak se i v zemi tak nebohaté, jakou je naše, za hektické účasti dnes už šmahem zbulvarizovaných médií absurdně přeplácejí hvězdy showbyznysu a sportovních her, jejichž hráče si kluby prodávají a kupují jako otroky v antice.
   Jenže literatura je jak samou svou podstatou, svým přirozeným sklonem být se slabými, co musí z kola ven a dostávají stále padáka, tak uměním tvořit téměř z ničeho nebezpečnější než všecky al kajdy, kajdy, kajdy dohromady. Trh ví zatraceně dobře, proč ji neživí, ačkoli by jí mohl zjednat důstojné podmínky za zlomek toho, co ho stojí (jak zpívali V+W) reprezentace, na co přijdou okázalé ohňostroje a podívané vytírající zrak. A proč se nijak nemazlí dokonce ani se svými spisovatelskými lokajíčky.
   Těm stačiž, když se občas dostanou ke skromnému lizu někde v koutku vedle stolů prohýbajících se pod lahůdkami dopravených letecky z celého světa pro uměle vyrobené hvězdy a jejich manažery i služebníky v politice a v médiích.
   Jen naivní duše si mohou říkat, že aspoň divadelníkům, kteří se tak přičinili o svět, v němž jsouce literáty svobodně živoříme, dostalo se odměny. Třebaže na rozdíl od spisovatelů se až na pár výjimek a kratičké pauzy slunili v přízni mocných po druhé světové válce trvale a do boje za (tržní) svobodu se dali najmout jako ti dělníci na vinici Páně (Matouš, 20, 1-12) zjednaní až na sklonku dne, a přece odměnění (na rozdíl od dělníků na té vinici ne stejně jako pracující už od rána, ale mnohem lépe. Jestliže si dnešní režim a trh pěstuje lidi z divadel a pódií, není to vůbec proto, že je jim snad vděčnější než spisovatelskému svědomí národa, ale prostě proto, že jsou mu svým uměním předstírat, hrát, vystupovat i v protikladných rolích bližší a hlavně užitečnější.
   Co se svědomím národa, když jde o tržní globalizaci?
   Trh ví dobře, že nesmí literaturu živit, nechce-li být sám proti sobě. Správně tuší, že i ti, kdož se kdysi vydali za svobodou do ciziny nebo do prostředí samizdatu, od chvíle, kdy zakoušejí na svou vlastní kůži, co je to svoboda v tržním provedení, už se stávají jejími potenciálními oponenty a je již jen otázkou času, kdy jejich občasné neškodné hudrování na konzumní společnost přeroste v opozici vůči celé tržní totalitě.
   Co kdyby se jednou rozpomněli na základní smysl slovesnosti, jako se už při intronizaci tržní svobody na ten smysl rozpomněl zpívající básník Karel Kryl, který ku štěstí tržní diktatury včas umřel, a nakladatel i básník Daniel Strož, který ta všecka velká slova o pluralitě a svobodě vzal jako málokdo smrtelně vážně, a tak byl všemožně ostouzen, ostrakizován, bagatelizován?
   Dokud to byly jen bílé vrány a například autor žaluplného Odchodu ze zámku (jak jedny autory na zámku zčásti vystřídali jiní) neusedl k sepsání Odchodu ze zámku II (o tom, jak literární navrátilce na zámek z něho podruhé neprodleně vyhnaly zas restituce feudálních svobod) a oddaně dál kluše po boku těch, kdo literaturu pobízejí ke klusu kopanci do zadku, nic se neděje. Ale když už i rozhodně ne levicový Respekt (v prvním čísle letošního ročníku) přichází se Zprávou o úpadku a lhostejnosti: Češi dotují kulturu nejméně v Evropě, rozhodně už víc než přihořívá. Už začíná hořet.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]