Kultivovaný člověk ví, že všechno, čemu se říká kultura, tedy i politická kultura, má počátek v touze člověka zdokonalovat sebeobranu proti nepřejícným silám, v jeho úsilí vytvářet příznivé a životu prospěšné společenské poměry. Na základě snažení o sebezáchovu a dokonalejší rozvoj se u něho vyvinula touha po poznání všech životních jevů, intelektuální hlad, lačnost po stále vyšší kultuře. Kulturu netvoří jen intelektuál, vědec, umělec či literát, ale též pracující člověk všeobecně.
   Tuto souvislost nutno vzít na vědomí, chceme-li proniknout do příčin intenzivního úsilí intelektuálních posluhů o ochromováni ducha současníka pomoci všemožného slepování falešného obrazu socialistické minulosti. Jedná se totiž o jeden z nejefektivnějších způsobů maskováni hrozivého chaosu kapitalistické přítomnosti. Občan je dezorientován farizejskými činy a chováním individuí, u kterých vždy očekával radu a pomoc - u vědce, politika, spisovatele, básníka, novináře. Nyní ho stále více ruší snaha podvodných "odborníků" a pisálků, kteří usilují, co jim síly stačí, zavalit jeho paměť co se týče socialistického nedávna špínou. A to třeba i pod rouškou již téměř zapomenuté kautskyánsko-bernsteinské floskule o "novém čtení Marxe", či požadavků o urgentní "modernizaci " komunistické strany a jejího vedení.
   Jenomže veškerá moudrost života sestává z malých i velkých přirozených pravd, podložených pozorováním a studiem probíhajících dějů. Právě tak člověk zjišťuje, že kupříkladu individuum trpící jástvím ve snaze o stupňováni své popularity je schopno pochlebovat počestným i nectným, že často myslí lstivě a neštítí se proto zatemňovat světlo pravdy smetím a vrstvou chytráckých blufů - a to proti všemu, co stojí v cestě jeho úspěchu. Proto je povinnosti nás všech zbavovat tyto vychytralce jejich "pravd" a demaskovat příčiny jejich bludařství. Vylíčit, proč v nich přežívá sklon k zrůdnostem starého světa - hlavně k ubohému přání zařídit si co nejrychleji klidňoučké žitíčko na úkor velkých úkolů člověka, lidstva.
   Samozřejmě, není to úkol prostý, nicméně je reálný. Neboť ať se to vezme jakkoli, většina lidí XXI. století se do značné míry vymanila z drápů bůžka vlastnictví. Stačí se poohlédnout kolem, mezi masou obyčejných lidí, a přesvědčíme se o tomto historickém pohybu v myšlení lidí. Jinou věcí je, že měšťácké myšlení a chování zatím ještě nejenže nezmizelo, ale po restauraci kapitalismu mezi některými vrstvami bylo opět oživeno - a to v těch nejohavnějších projevech. V duši byrokrata a politického profesionála stále ubývá prostoru pro "demokratické" rozhodováni, požitkářství a rozkošnictví se stalo jeho nejvyšším ideálem.
   Porovnáme-li socialistické a dnešní údobí, nemůže nám uniknout nešťastný fakt, že svůj "životní prostor" téměř neusilují "rozšířit" nadaní a bezúhonní vědci a literáti. Jako kdyby vycházeli z bludné premisy, že například básník či spisovatel je povolán pouze k tomu, aby doloval z hlavy hezké věty, a nemusel či neměl být občanem živoucím, činorodým a průbojným účastníkem všeho, co pomáhá pravdě, pokroku a štěstí člověka. Nikoli, prospěchář nemá smysl pro budoucnost, svou autoritu buduje na hlouposti, nicotnosti, na napodobováni movitějších šosáků. Jeho základní notu navozuje vypjatá touha po vnitřním klidu a slávě. Nevnímá reálně svou nezáviděníhodnou situaci a libuje si v mylné pozici v bitvě života. Je mu lhostejné, že v našich časech se lidstvo nachází na ústupu. Ztrácí vědomí svého posláni, odtrhuje se od pravdy života, od pravé kultury, a tak se sám sobě odcizuje.
   Mnohé intelektuální bytostí jsou ubohými stvořeními, a kdyby nebyli tak škodliví, nestálo by za to o nich mluvit. Ale ať je to sebeprotivnější, mluvit o nich musíme nejvíc. Vždyť jestliže se jim podaří omotat společenskou masu nitkami "učených" lží a polopravd, promarní se zbytečně čas na vykořeňování následných škod a nahrazováni ztrát. Shrnuto a podtrženo, naše časy nejsou jen obdobím boje, ale i soudu, nejsou to jen dny sociální a národní kolísavosti, ale i dny rozchodu se všemi, kdo ještě nedávno šli třeba v týlu komunistického zástupu a nyní vyrážejí dopředu a křičí: "Musíme se modernizovat, musíme se zříci 'zkamenělin' minulosti, musíme se spojit se všemi bez světonázorového rozdílu" a podobně. Ve skutečnosti se jedná o kšeft s principy žití strany, o změnu její orientace a v podstatě o celkovou likvidaci, dalo by se říci o rozptýleni a výprodej. "Proč ne," řekne pohotový šprýmař, "přece jednomu podfukáři se už povedlo prodat Karlštejn, legendárnímu istanbulskému podvodníkovi zpeněžit městskou dopravu, hodiny na městských věžích, mosty, parky, tak proč by se nemohla kapitalizovat strana?" Skutečně, dějiny zaznamenaly již nejeden kšeftařský div, třeba takového Gorbačova.
   Šosácký kariérista snadno vysává nevelkou zásobu intelektuálních sil a na sílu kolektivního rozumu reaguje podrážděně, pohrdavě, neboť se domnívá, že organizace ve straně nutně zužuje prostor pro nadnášeni jeho "já". V jeho nitru neexistuje tvůrčí, sociálně jednotící idea a ani snaha po sjednocení energie. Stále zůstává ostře separovaným samotářem. Excentrik sám sebe považuje za něco dokonalého a vydává svou nejapnost za kouzlo a genialitu, pročež nesnáší kritiku. Ve skutečnosti se zbavuje prostředí, ve kterém by se mohla rozvíjet jeho osobnost. Často své řeči zdobí odvolávkami na slavné osobnosti, uniká mu však, že světoví či staří čeští myslitelé hlásali: "Věř ve svůj lid, věř v jeho tvůrčí síly, pomáhej mu pozvednout se z kolenou, jdi k němu a s ním, cti svůj kolektiv a mysli na novou nevyhnutelnou bitvu".
   Ne, mluvka "obohacuje" své myšlení z ciziny přejatými obraty, jejichž význam je mu zřejmě vzdálený. A leckdy veřejně dokumentuje, jak myšlenka bez křídel smutně padá do prachu otřepanosti, tuctovosti, jak ztrácí jasnost, těžkne a tratí se do neznáma. Trapné kreace jednoho z takovýchto chlapíků v televizních pořadech jsou toho smutným svědectvím. Tváří se jako nedostižný vědec a politik, avšak od skutečného vědce a velkého politika ho odděluje neschopnost soudit o věcech rozvážně, s hlubokou znalostí posuzované věci, deficit uceleného světového názoru; velké osobnosti nepřeskakují nejméně na pět předmětů, netropí rámus bez pochopení sporné otázky, v jejich zorném poli leží celý nedozírný svět. Vnímavému současníkovi se zdá, jako by se z politické scény již vytratily osobnosti, které by se podobaly zrcadlu světa, jako by zůstaly jen střípky rozvrácených individuí; v masových komunikačních prostředcích vévodí šašci pro každého, baviči lumpenburžuů chtivých rozptýlení, sluhové a chudí příživníci kleptozbohatlíků. Ovšemže, někdy lze slyšet, jak někdo spílá mocným a kritizuje stávající poměry; elita poslouchá a usmívá se, ví, že vyzývavá slova jsou jen štěkotem psiska a že trocha cukříčku snadno vyvolá vděčné kňučení.
   Někdy se člověk nemůže zbavit vzpomínky na časy, kdy se česká věda a literatura mohly chlubit četnými pestrými a živoucími úspěchy a automaticky ho kormoutí povědomost, jak dnes zarůstají stále více plevelem bezstarostné ignorance, jak se pokrývají útržky amerických, německých knih, útržky myšlenek západních zpátečnických škol a koryfejů, myšlenečkami, které nás ponižují; nejedná se již dokonce ani o o "smíření ideologií", ale prostě o lotrovinu. Podvodný ničema se cítí vítězem a řve radostí, že ho lidé poslouchají a čtou jeho moudra. Ve skutečnosti k nim přichází bez vlastního přičinění. Celkově vědci a umělci, o politicích ani nemluvě, jsou zbaveni sociálního cítění, schopnosti vnímat souvislost se světem, s obtížemi asociují ideje, jejich zorné pole je úzké a schopnost syntézy zanedbatelná. Typické pro ně je láteření na vše a žvanivá prezentace obscénních myšlenkových extrémů (hlavně antikomunistických, proamerických a prointegračních). Politika však vědění nedává, pokud se nezakládá na rozsáhlých vědomostech z mnohá oblastí vědy a kultury a pro celkově vysoce kulturní český národ je ponižující, že ve společnosti jako by stále platil (ačkoli s klesajícím trendem) jakýsi mrav, podle kterého čím větší reakcionář, tím větší a váženější politik.
   Ostatně kdo by dnes vážně akceptoval víru hlučného aroganta, jenž tvrdí, že hájí zájmy národa a země a zároveň se oddává hrabivosti a střídá ideje jako kapesníky při rýmě.
   Je tristní podívaná, když se někdo chlubí výší své politické kultury a přitom předvádí účast a porozumění pro všechny existující ideové a politické proudy, přičemž svou "upřímnost" projevuje vulgární kritikou socialismu a komunistů. Jenže svým chováním hlavně prozrazuje nízkost své politické kultury, nepochopení, že socialismus byl výsledkem snahy člověka vytvořit silou své vůle a svého rozumu svět, ze kterého by špína vykořisťovatelů a jejich poskoků byla smetena do hrobu minulosti. Člověk za socialismu tuto svou vůli stále úspěšněji realizoval a dnes v důsledku shody nepříznivých historických okolností stojí před úkolem své předsevzetí v nových podmínkách opět realizovat. Ale, samozřejmě, bez "direktiv" ideových a politických kramářů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]