Nefilozofická prolegomena k budoucímu literárnímu programu

   Kultura má mnoho dimenzí, z nichž nelze opomíjet žádnou, popř. preferovat jednu před druhou. Je především výtvorem člověka a podílem na jeho lidství, je humanizujícím prvkem zasahujícím biologickou přirozenost člověka, i člověka samého v komplexním smyslu slova. Neexistuje bez diferenciace národní, etnické (v etnicky rozdělené společnosti, jakkoli podřízené zákonům asimilačním a reasimilačním), sociální a třídní (ve majetkově rozděleném světě, v němž vlastnictví a touha po něm spojená s forsírovanou právní ochranou majetných a mocných před nemajetnými a bezmocnými eskaluje různé konflikty), strukturní a druhové (materiální a duchovní), je historií, fakticitou a daností stejně jako potencialitou, kterou lze do jisté míry předjímat, nikoli mechanicky odvozovat či svěřovat všemocnému fatu, osudu. Od kultury jako humanizující síly je třeba odlišit kulturu jako dílo lidských rukou, mozku a pýchy, které slouží k ovládání jednoho druhým, službě Zlu, pauperizaci bohatství kmenů a národů, diktátu prostřednictvím zbraní a hrozby jejich použití atp. Důležitým rozměrem kultury a kulturnosti je kultura slova, projevující se v literatuře, slovesném umění. Umění a kultura se úzce stýkají a prostupují jako talent a literární dílo. Dimenzí kultury byl a zůstává humanizující aspekt, její latentní schopnost obrozování a polidšťování člověka, schopnost jej "vydělovat" z biologického přírodního světa jako cosi vyššího, na straně druhé mu dává obrovskou odpovědnost a s ní spjatou vinu za zneužití povinnosti vůči Matce přírodě. Existuje i sociologicko-historický rozměr kultury - tedy kultura revoluční, spojovaná s ideály "nového člověka", nového světa, království božího na zemi, sociální spravedlnosti a projevující se výraznou tendenčností, optimismem až fanatismem, od zářivých úsměvů s leskem v očích až po obrazy nepřátel jako stvůr se zvířecími a hmyzími analogiemi. Existuje kultura restaurační, hlásající "návrat" k původním kořenům a obnovu předrevolučního stavu, mytologizovaného a idealizovaného, mylně zaměňovaná s renesancí. Vlnu restauračních kultur zažila už Francie ponapoleonské éry (Ludvíka XVIII.), v jedné z podob restaurační kultury je dáno žít i nám. Restaurační kultura zdůrazňuje kontinuitu s komplexem nějak vymezených a hlavně "osvědčených", nesporných tradic, revoluční kultura proklamuje naopak potřebu radikální diskontinuity se stavem, s nímž se rozchází, jakkoli i ona chce navazovat na nějak vymezené tradice, jejichž pokračováním a dovršením se ovšem tato kultura jeví, resp. takto se prezentuje navenek (srov. koncept lidovosti a národní kultury u Zdeňka Nejedlého).
   Po listopadu 1989 se začala formovat hierarchie hodnot a literární stratifikace, kterou lze stěží jednoznačně přivítat, jakkoli byla preferovaná samotnými autory, neznalými praxe kapitalismu, bez potřebných zkušeností ze Západu. Z edičních plánů nakladatelství byly vyřazovány - systematicky a s důkladností vlastní "totalitnímu režimu", byť nebyly jednoznačně přikázány z centra moci - knihy spisovatelů tzv. spjatých s minulým režimem, aby mohli být jejich autoři, podle Milana Jungmanna, "bez hlesu odsunuti do bezvýznamnosti". Jako by se naplnily předsudky vyslovené již v roce 1949 Pavlem Tigridem v článku příznačně nazvaném Zrada našich vzdělanců, podle nichž "únorový puč", jeho "hladký průběh a příprava k němu byly umožněny do míry větší, než se na první pohled zdá, také českou inteligencí, především spisovateli, básníky a kritiky. Jejich zrada na ideálech svobody a umění je o to odpornější, že je povětšině motivována zbabělostí nebo oportunismem". Tigrid mluví za "demokraty v exilu", kteří jsou přesvědčeni, že "na 80% české inteligence bude mravně k nepotřebě: a otázkou vážnou je, koho necháme učit na školách a univerzitách, koho psát do novin, koho mluvit do rozhlasu , komu svěřit vydávání knih, vedení mládeže, a šíře, čeho, čím a jak se bude regenerovat kulturní život český a slovenský. Podle mého názoru bude rozumnější počkat si na nové generace, než znovu galvanizovat k životu kultury bolševiky jako Olbrachta či Majerovou, pomatence jako Hromádku či J. L. Fischera, zrádce jako Řezáče, oportunisty jako Drdu či třasořitky jako J. B. Kozáka" (In: Z dějin českého myšlení o literatuře 2, 1948-1958. Praha 2002, s. 102).Tato argumentace blízká nedávno prožitému goebblesismu denuncuje četné výrazné osobnosti české literatury a odvíjí se od předsudku kolektivní viny, nenávisti a touhy po vendetě: zavání otevřeným totalitarismem ("My" jako "vůdci" jakési velké očisty) a hrubostí. Naznačuje, kam by se ubíral kulturní vývoj po vítězství "demokratů v exilu" (se scénářem občanské války nebo nových koncentráků či lopat pro "zrádce", program gigantické kulturní čistky, prováděné mravní "elitou"). Současně nabízí vysvětlení rozsáhlých a zdaleka ne vždy funkčních polistopadových čistek. Stovky titulů (jen odhaduji, na přesný výčet bude potřeba seriózní dlouhodobé práce a svědectví Karla Sýse, Jaromíra Pelce, Michala Černíka a řady dalších) skončily "ve stoupě", včetně knih autorů, jejichž jedinou "vinou" bylo, že za "normalizace" a "komunismu" publikovali. Inkviziční restaurační myšlení neskončilo několik let po tzv. Listopadu, ba sílí v akcích typu "S komunisty se nemluví", "Rusáci a komunisti jsou svině!", "Komunisti jsou prasata" atp. (Za výrazivo se omlouvám, cituji však přesně v uvozovkách výroky, jejichž pachatelům neradno dělat reklamu). Oficiální proklamace o splývání tří proudů české literatury (tzv. oficiálního, exilového a samizdatového) do jedné české literatury je propagandistický slogan, jemuž nevěří ani jeho tvůrci. (Česká společnost je čím dále náchylnější k ještě nedemokratičtějším formám vlády, než jsou ony stávající, stále více tolerantní k myšlenkových schématům a zkratům a k hledání viníků mezi kolektivně vymezeným subjektem. Toto hledání domnělých "viníků" a "travičů studní" jest historicky velmi rozšířeno, takže podle potřeby byli vinni židé, Němci, Rakousko, později buržoazie, kulaci, revizionisté, přežitky minulosti, dnes pak socialismus, "komunisté". Ti jsou vymezováni jako "nepřátelé", "vrazi" a "zločinci", aktuální nebo potenciální ZLO. Patologie lavinovitě se šířícího psychického násilí, vydávaného za preventivní, podobně jako dnešní války, má blízko k antisemitismu v jeho čisté podobě a je paradox, že aktivismus genocidního směru "konečného řešení komunistické otázky" se nejednou zaštiťuje židovskými jmény, symboly a emblémy. Absurdní vulgární výroky dávají tušit, že politického nekulturního rasismu je v Čechách - i v oficiálních strukturách tzv. demokratického státu - sdostatek.)
   Od roku 1989 je potřeba nové alternativní slovesné kultury čím dál zřejmější. Jejím výrazem je i vznik Unie českých spisovatelů, jíž předcházela ediční aktivita Daniela Strože v mnichovském nakladatelství Obrys-Kontur, PmD, jenž v tzv. černé řadě (dle potisku přebalu knihy) vydal sbírky embargovaných a fakticky nepublikovatelných autorů. Rovněž založení časopisu Obrys-Kmen v roce 1995 souviselo s hledáním nových cest, jak regenerovat uměleckou tvorbu, kritiku a literární vědu. Jak ovšem věcně analyticky definovat alternativní literaturu?
   K tomu je potřeba seznámit se s rozvrstvením, alespoň rámcovou stratifikací soudobé literatury a slovesné tvorby vůbec, tedy nejen s tou, jež se jakoby nabízela, vycházejíc za nezájmu knihkupců, vycházejíc svépomocí, popř. šířena ineditně (označme tento způsob za samizdatový), nebo vůbec nevydávaná, ležící v rukopisné podobě v zásuvkách psacích stolů spisovatelů. Existuje úzká vrstva spisovatelů jakoby nepodřízených žádné formě cenzury. Jde o zcela oficiální spisovatele zastoupené v mocenských strukturách polistopadového režimu nebo bytostně integrovaných do sítě Systému, jejž hodlali nastolit a z jehož výhod pro sebe vydatně těží.
   V uplynulém období tzv. komunismu nemohli či nechtěli (20 nebo více let) přiměřeně publikovat (tedy "kolaborovat s komunisty"). Tato oficiální literatura je vesměs dotovaná literárními a jinými cenami, fondy a nadacemi, je propagována ve sdělovacích prostředcích a překládána v zahraničí jako "česká literatura dneška". Jde zejména o spisovatele, kteří mají zenit tvorby za sebou, jejich tvorba je široce rozebírána na školách, zvláště vysokých, v kulturních rubrikách vlivných novin a "prestižních" časopisů, v akademických bohemistických pracovištích. Vedle této literatury existuje vrstva literární komerce a zábavy, jíž slouží ekonomická cenzura jako pohodový odrazový můstek k vlastní tvorbě, která vesměs nemá umělecké ambice, jakkoli čerpá ze znalostí spisovatelských technik a metod: jde o populární literaturu psanou pro literární konzumenty, pro zájmovou čtenářskou skupinu. O jejím bytí či nebytí rozhoduje toliko trh, diktát prodejnosti. Je čtivá, emotivně nasycená (poskytuje "notnou dávku emocí" jako populární televizní seriály, "skandální odhalení" jako bulvár atp.), receptivně zážitková, dráždivá, senzační. Tato "popliteratura" stojí sice na okraji akademického zájmu i kritiky, je však nesporně vlivná, semioticky jednoznačná s odstředivou, "mimoliterární" potencialitou - kompenzační, relaxační, propagandistickou atp. Další vrstvu slovesnosti tvoří tvorba, kterou můžeme označit za zájmovou "fanliteraturu", literární kulturu kupříkladu klubovou, přesně vymezenou určitým žánrem a žárlivě střežící jeho čistotu. Její rozvoj souvisí s popularitou určitých žánrů a forem, zvláště sci-fi, fantasy apod., s nimi spjatými fan-kluby a fan-ziny, šířených tištěnou i internetovou cestou. Je spíše podřízena čtenářským očekáváním, jakoby hieratická (nositelka skrytých významů odhalitelných jen zasvěcencům), ovšem i ona hledá alternativy vůči všem formám soudobé kultury, jakkoli se těsně stýká s literaturou populární (četnými postupy). Je alespoň částečně amatérská, má vlastní systém literárních cen a hodnotovou hierarchii, rovněž tak dogmatiku. Literatura alternativní to však v plném smyslu slova není, ohrožovaná uzavřeností a doktrinářstvím, netolerantní ke všemu odlišnému. Literatura středního proudu je početně nejvíce zastoupená a její představitelé většinou nechtějí být vnímáni jako alternativní a experimentující, novátorští, modernističtí nebo postmodernističtí, využívají spíše osvědčené formy a tematiku. Jejich tvorba chce být čtenářsky atraktivní a přitom kultivovaná a kultivující, má jít o inteligentní zábavu. Nemiluje "extrémy", je spíše konzervativní, ne však moc: jejím typickým představitelem je Michal Viewegh, komerčně nejúspěšnější český spisovatel, neprávem ztotožňovaný s pouhou triviální produkcí. Její vztah k populární literatuře ovšem bývá receptivní, bývá s ní někdy zaměňována, jakkoli si klade i umělecké, nikoli jen řemeslně dovedné a "mimoliterární" cíle. Alternativní literatuře by mohla být blízká literatura elitní, artificiální, vymezující se negativně vůči literatuře "řemeslné", populární a triviální. Budí dojem, že je psána jakoby pro specialisty filologické, semiotické nebo uměnovědné specializace, pro zasvěcence a gurmány. Její texty jsou experimentální, jeví se být mraveništěm významů s dostředivou interliterární potencialitou "strukturální poezie", aluze, parafráze apod.
   Ve všech těchto rámcově naznačených vrstvách soudobé české literární tvorby je možné najít umělecké hodnoty, odvislé od míry talentu, schopnosti uplatnění slovesných prostředků, míry noetických předsudků a ochoty je překonat, humanistického přesahu, pokrokového etického poselství apod. Je třeba si však uvědomit, že tyto celku jsou jen jakýmisi rámcovými centry, centry s vlastní soustředností, že mezi nimi není nepřekročitelná, ba ani ostrá hranice. Jako kruhy s relativně reliéfními středy a rozplývajícími se okraji se plochy těchto vrstev prolínají a nutně částečně překrývají. Mají vlastní bytí a čas, způsob existence, trvání i vývojovou perspektivu. Zdá se, že na přechodových vrstvách mezi nimi vznikají umělecky nebo jinak cenné experimenty, jež mají alternativní platnost... Není bez zajímavosti, že jako "alternativa" a "alternativní" se může - a nejednou tak činí - prezentovat jakýkoli naznačený okruh (jako vrstva) slovesné tvorby. Artificiální tvorba se chce vymezit vůči ostatním rafinovanou slovesnou intencí, populární literatura chce být rovněž alternativou - literaturou "pro lidi", nejen pro "intelektuály". Literatura středního proudu chce být alternativou hledající smysluplné spojení umění a zábavy, vysokého a nízkého, fanliteratura všem ostatním, tvorba populární chce toliko bavit, vzrušovat, exhibovat. Z artificiální literatury může vzniknout kýč tvořený pro úzkou vrstvu konzumentů zboží domněle exkluzivního, módního a snobského, stejně jako z literatury populární tvorba přesahující jen kultivované čtivo. Z fanliteratury pro úzký okruh zájemců o žánrově tematický okruh se rodí tvorba vstupující do obecně kulturního povědomí - nejednou "přes" populární literaturu. Oficialita je nejednou prezentována jako "nezávislost" a "pravdivost" ve vztahu k "předsudkům minulosti", jež je nutno "překonat", s nimiž je nutné se "rozejít", spálit mosty.
   Existuje v české slovesné kultuře ještě jedno centrum, které si chce rovněž nárokovat literární alternativu a alternativnost. V poslední době (31. května 2005 v Praze) ji představil pořad nazvaný Na střepech svobody, rámcový průřez - zdaleka ne reprezentativní a už vůbec ne komplexní - soudobou alternativní literární kulturou jako svébytným literárním centrem. Vznikl ve spolupráci Výboru národní kultury s Unií českých spisovatelů a představil jedno z důležitých ohnisek soudobé české slovesné kultury, které si chce komplexněji než jiná centra, výše charakterizovaná, nárokovat literární alternativu a alternativnost. Jde o tvorbu, která se oproti jiným vrstvám "těší" trvalé mediální ignoraci, popř. denunciaci, přehlížení oficiálnímu, mediálnímu i akademickému, jakkoli bývá paradoxně a vesměs nehalasně sledována jako možný zdroj inspirace, "jinakosti", pozitivního "extremismu" vůči negativní "normalitě". Institucionálním výrazem alternativní kultury se stala Unie českých spisovatelů, její programové dokumenty a publikovaná stanoviska. Její "členská základna" zahrnuje spisovatele různých názorových platforem a orientací, uměleckých ambicí a talentu, věkových generačních vrstev i poetik, spisovatelské techniky.
   S avantgardou ji pojí hledání nových forem a obsahů, potřeba neustrnout na dosaženém, umění chápané nikoli jen jako řemeslné dovednosti, ba mistrovství, ale jako tvorba nového, vskutku alternativního k současnému empirickému, tržnímu světu, do něhož jakoby ustrnuly dějiny pojímané a zobrazované (!) jako atraktivní příběh/y věčného opakování a koloběhu od ničeho k ničemu. S hodnotami literatury oficiální ji pojí negativní reflexe jako svého druhu paradoxní pouto: alternativní literatura je jejím kritickým zrcadlem, hyperbolickou karikaturou, výsměšnou zkratkou. Druhým paradoxním poutem je skutečnost, že soudobá oficiální literatura se kdysi jako "alternativní" také reflektovala, a to v politickém i uměleckém smyslu slova. S populární literaturou má společný zájem o čtenáře, potřebu oslovit jej relativně zřetelnými a důsažnými kulturními obsahy. Na rozdíl od ní se jen částečně realizuje na trhu knih (mediální embargo je doprovázeno embargem mnohých knihkupeckých podniků) a šíří se i cestou internetovou, xerokopiemi, účelovými soukromými tisky, zpravodaji, tedy ineditní, tzv. samizdatovou. Stýká se rovněž s "literaturou středního proudu" snahou spojit umění s žitou realitou dneška. S fanliteraturou klubovou ji pojí relativně pevný a stálý okruh příznivců a podporovatelů, čtenářů a posluchačů, jejichž názory nejednou vyjadřuje, popř. na ně reaguje nebo je dotváří. Málokdy se alternativní literatura reflektuje jako jakási elita, artificialita, představuje však - médiem uměleckého slova - systém hodnot v dané době obecně málo pochopených, či dokonce nepochopitelných (v předsudečných rastrech dobovosti). Není tedy převoditelná na žádný modus, je samostatným centrem s velmi zajímavým "časem" a "bytím".
   Velmi zjednodušeně vzato, jejím bytím je "proti", nikoli z anarchistického voluntarismu, ale jako projev radikální nedůvěry vůči pravdám předkládaným Systémem, rolím přisuzovaným i hraným. Jejich prostorem je "okraj", vnější odsouzení k periferii a ghettu (soudobou cenzurou, nejčastěji ekonomickou nebo za ekonomickou vydávanou), což vede k obrannému pohybu a snaze uniknout tomuto vnějšímu určení, nevyplývajícímu z podstaty tohoto centra. V české poezii i próze představují alternativní literaturu spisovatelé sice různé žánrové a stylové orientace, vzájemně si ovšem blízcí oním hledáním autentického humanismu a opravdových, avšak nesamozřejmých duchovních hodnot, autentické (umělecké i mimoumělecké) kreativity jako základu svobodného rozvoje osobnosti, trvale nedeformované Systémem. Patří do zvláštního světa oficiálního, akademického a mediálního "nebytí" nebo "polobytí".
   Tato tvorba je spojována kupř. se jmény Ivana Blahutová, Vladimír Brandejs, Michal Černík, Ivan Fontana, Eva Frantinová, Vladimír Janovic, Svatopluk Kopeček, Taťána Kuxová, Jaromír Pelc, Alois Reich, Jiří Stano, Pavel Sýkora, Karel Sýs, František Uher, Eduard Veselý ad., abychom jmenovali jen některá, představená v pořadu nazvaném Na střepech svobody, prvním veřejném básnicky "kolektivním" vystoupení tohoto literárního celku. Název pořadu replikoval na almanach vydaný Danielem Strožem v Mnichově v roce 1989 a nazvaný Na střepech volnosti (s podtitulem Almanach české poezie). Uspořádal jej Zdeněk Hrubý (tj. básník známý pod jménem Jaromír Hořec) a v doslovu Nad almanachem básní v řeči vázané stojí, že jde o "autory různých společenských názorů i rozdílných uměleckých metod", kteří "nemohou zatím ve vlastní zemi veřejně tisknout své verše, vydávat knihy a hovořit ke čtenářům a posluchačům". Almanach z roku 1989 přinesl tvorbu 48 básníků, kteří měli reprezentovat alternativní poezii, jež v roce 1989 samozřejmě mohla být publikována v československých literárních časopisech. V polovině 80. let, kdy řada básní vznikala, sice "nemohla" být publikována, ale z mnoha různých důvodů, zde zamlčených - tedy nejen proto, že se pisatelé komusi znelíbili (jejich názory a poetiky byly pokládány za "scestné"), ale i proto, že básně žádnou uměleckou úroveň neměly, popř. jejich autoři nechtěli publikovat "u komunistů".
   Básně představené v pořadu Na střepech svobody na tento almanach částečně navazují, byť ne vědomě, tvarem či tematikou: některé životní pocity jsou podobné. Byly uspořádány do šesti oddílů reagujících na soudobou realitu, tj. na politiku válečných agresí, na ziskuchtivost jako životní normu, na demokraturu jako zneužití demokratických ideálů, na zpanoptikálnění parlamentní demokracie, na plochý spotřební materialismus, všudypřítomnou frázi apod. Oproti sborníku Na střepech volnosti jsem se jako scenárista snažil vyloučit básně pouze popisné, naturalismus deskriptivních záběrů, proklamativní, plné okázalého vyděděnectví, výlučnosti, ozvláštňování a doozvláštňování i ničím zvláštního sdělení, tzv. strukturálními texty, v zásadě texty, jež se i v soudobé alternativní tvorbě místy objevují jako proklamativní teze nebo zveršované banality, deskripce atp.
   Alternativní kultuře, jak ji představil pořad, je vlastní jednoznačné humanizující a humanistické přesvědčení, přesvědčení o poslání básníka, o jeho etické odpovědnosti, která se nevyčerpává zbásněnými tezemi a verbalizovaným protestem. Básník cítí spoluodpovědnost za osud národa a celé planety a do reality zasahuje silou slova, básně. Básně, která může vzbudit úsměv omezenců, ale která vyslovuje obavy lidí, spoluformuje naše poznání, očišťuje naše duše katarzním účinem. K tomu přistupuje konkrétnost výrazu a emotivního gesta - forma je podřízena obsahu, je jeho výrazem a projevem. Jsou-li verše Na střepech volnosti obráceny spíše do minulosti, a jsou značně abstraktní, mnohoznačné, těží nejednou z hotových forem a motivů biblických a barokizujících, jež aktualizují, potom alternativní kultura dneška - sní o perspektivě. Chce být tvorbou nové skutečnosti i tam, kde čerpá ze vzpomínek. Navazuje na meziválečnou avantgardu (marxistickou i "nemarxistickou"), na existencialismus, absurdní literaturu, postmodernu a vůbec na vše, co přinesl vývoj poválečné slovesnosti, kterou neadoruje ani nezatracuje. Navazuje na vše pozitivní a nosné z poválečného vývoje i z literární současnosti, tedy z ostatních center, jimž se dogmaticky neuzavírá. Je si však vědoma svého poslání, nesamozřejmosti a "podezřelosti" své existence, jako objektu různých forem mediálních zákazů, ideové a ekonomické cenzury a autocenzury, a to jako alternativní kultura v restaurované kapitalistické společnosti. Avantgardnost spočívá v povědomí budoucnosti jako něčeho, co nevzniká mechanickým kvantitativním pokračováním daného stavu, ve vědomí smyslu umělecké tvorby, tedy toho, proč psát a o čem. S mírou uměleckého talentu přímo koreluje noetická schopnost umělce poznávat i prostřednictvím fantazie a silou metafory, vytvářet nový svět - prostřednictvím fantazie a silou metafory. Je analytická a racionalistická v pohledu na patologické jevy současnosti, tedy války zastírané jako "osvobozující mise", jako "efektní podívaná", na důsledky mocenského majetkového převratu předestíraného jako "revoluce" a "osvobození", na odcizení sugerované jako "normální mezilidské vztahy", na (zatím) "osvícenou" a tolerovatelnou diktaturu prezentovanou jako "demokracie". Nejde však jen o společensko-kritickou stránku tvorby: někdy hrozí, že se stane výlučným nástrojem kontra-propagandistických obsahů, tedy že opustí vlastní poslání literární tvorby. Podstata umění tkví i pro alternativní literaturu jinde - ono je jakousi antropologickou modelací médiem slova, věty a jimi daných vyšších významových celků. Alternativní slovesná kultura spojuje intimní se společenským, subjekt s objektem, básník sdílí obavu o osud českého národa a světa jako celku, jeho subjekt nestojí pouze jako odcizené Já, byť i tato stylizace je pochopitelná, prožívá společenské události, problémy a katastrofy jako vlastní, a tak kupř. je terčem mezi terči při bombardování Jugoslávie. Jde o poezii myšlenky, reflexe, zformulované obavy, momentky typického jevu současného života. Je posílena komunikativní stránka literatury, poezie se definuje funkčně jako specifické sdělení vyjádřené výrazně metaforickou cestou. Tímto přesahem, ne odosobněním, se liší od většiny autorů sborníku Na střepech volnosti. Vulgárně řečeno - básník píše o sobě, ale protože svět nelze uzávorkovat ani vyloučit, naopak stojí jako výzva a trvalý odpor, píše o tomto světě. Verše současné alternativní kultury nechtějí být vyhraněně intelektuálské, abstraktní, obrácené do minulosti, symbolistní nebo emblematicky a aristokraticky elitní, subjektivní a strukturní, s intencí tvarovou, jen gestické a expresivní, jen se skrytými i otevřenými narážkami na nepřízeň doby. Jakkoli poezie soudobé alternativní kultury není mechanickým popřením poetiky naznačené sborníkem z roku 1989, v jednom ohledu, tom "opozičním", je dokonce jeho pokračováním, je jistě reliéfnější, konkrétnější, určitější, emotivně silnější a eticky, intelektuálně vyhrocenější. Nikoli pocit aristokratické pýchy, poetické superiority a intelektuálské elity, pohlížející s despektem na realitu jako odcizení a experimentující s "hotovými formami", spíše vědomí mravní čistoty a hrdosti, ba převahy provází tyto básníky - svědomí lidí a občanů naší vlasti i Země.

   (Autor je literární historik a pedagog, vedoucí redakce slovníku Literatura s hvězdou Davidovou, tajemník Unie českých spisovatelů)
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]