Sešly se mi na pracovním stole tři půvabné knihy, o nichž je radost psát. Jejich autorem je náš přední spisovatel pro mládež, básník a fejetonista Michal Černík, jehož našim čtenářům jistě představovat netřeba. Ta první byla vydána letos a je nazvána BĚŽTE DO PRČIC ANEBO JINAM (Euromedia Group - Knižní klub v Praze, ilustrace Jindřich Kovařík). Jde o cestopisné fejetony, eseje a črty hlásící se k tradici Karla Čapka, na jeho umění dívat se, což znamená "přemýšlet, chápat vztahy mezi věcmi, je to první a základní a nezbytná fáze každého tvoření" (s. 9-10). Černíkovo umění slovesné je ve schopnosti popsat, vyložit či dofabulovat ("opěknit", řeklo by se společně s F. Nepilem) podstatné věci a zkušenosti jednoduchými, třeba lyrickými nebo metaforickými příměry, čímž upomene i na Skácelovu fejetonistiku a její poetiku. Hlavním ideovým svorníkem knihy je vlastenectví, patriotismus, jehož je našemu národu velmi třeba. Ani stopy po sebepodceňování nebo sebepohrdání, které čteme zvláště v publicistice oficiální (hájící cizí imperiální a revanšistické zájmy - ovšem pod záminkou kritiky českého rasismu a nacionalismu a xenofobie a komunismu a biedermeieru a závisti a všudypřítomného českého "neřádu"). Černíkova kniha však není polemický útok, skrytý, natožpak otevřený, je spíše přitakáním kladným životním silám a perspektivám, je novým poznáním domova jako klíče, "který vám otevírá cestu k objevování světa i sebe", a výzvou ke společnému prožití onoho "pocitu češství" (s. 11). Autor vychází z českých kronik a pověstí stejně jako z odborné literatury, ale "umění vidět" se odvíjí od analýzy vlastní zkušenosti, která se přetavuje v hledání a hlavně nalézání přiléhavého vyjádření, jehož základem není avantgardně chápaná novost a originalita nebo postmoderní ironie a smutná hra, nýbrž krajina domova chápaná (viděná) i jako krajina jazyka, symbolu, slova, jeho vůně a kontur. Slova a jejich významy mají základní, podstatné obrysy, odkrývají to podstatné, tudíž obecné, co tvoří naši národní (historickou) identitu - sociální, prostorovou a ideovou, popř. náboženskou. Černík prostě nepíše "Češi", ale "my", a metaforami sice šetří, ale když je uplatní, rozzáří se text poetickou idylou: "Až se ve vás cosi zatetelí nad onou hnětýnkou hradů, zámků, roubených chalup, bizarních skalních útvarů, rybníků, říček, potoků, lesů, luk a údolí, a jen si povzdechnete: bože, to je nádhera." (s. 121) K idyle a harmonii má Černíkův svět blízko, podobně jako svět Boženy Němcové, ale maloměšťácky biedermeier v tom nehledejme ani náhodou, protože Černík nelakuje skutečnost na růžovo: právě ona pokora vůči kladným stránkám skutečnosti a nás samých je odzbrojující.
   ZA POHÁDKOU POHÁDKA PRO KLUKY A DĚVČÁTKA je knížka z nakladatelství Albatros, obsahující na čtyřicet veršovaných příběhů, psaných na motivy známých pohádkových látek, ale umně přehodnocených, takže z nich zůstávají jen některé motivy či epizody, které jsou aktualizovány a transponovány, epicky rozvedeny do nových podob a opatřeny i novou pointou. Základem umělecké metody se Černíkovi nestala tematizace nonsensu ani exhibice jazykové virtuozity, byť obé děti s oblibou vyhledávají, nebo čiré pohádkové fantaskno. Černík je samozřejmě moderní vypravěč, jeho pohádky nechtějí být kouzelné efekty, chtějí okouzlovat a bavit něčím základnějším, podstatnějším pro život, něčím, co nesprávně chápeme jako "mravouku", "učebnici" vecpanou do pohádkového příběhu, ale co je krásné stejně jako zlatovláska nebo zapadající slunce. Tyto pohádky děti učí, v kožíškovské tradici, rozeznávat dobré od zlého, modelují pohádkové, a přitom obecně lidské situace, v nichž je štěstí štěstím, radost radostí a pomoc bližnímu cosi zcela přirozeným a vítaným. A že žijeme ve vlčím světě a že se prosadí jen ten s ostrými lokty? Ale už za Rakouska-Uherska a pak opět za tzv. první republiky (nejen tedy v 50. letech) se vedly nekončící diskuse o tom, zda je pohádka vhodná pro děti, když je "odvádí" od skutečného života do světa draků, ježibab, snivých princezen a statečných rytířů... S Černíkovou pohádkou je tomu jakbysmet a vulgární sociologizování a domnělé pedagogizování neobstojí: víme, že vlk s ovečkami se v míru pást nemohou, že loupežník sám sebe nepřepadne, že kdo nezasel mnohdy sklízí víc než pracanti a dříči a že kilogram zlata platí stále víc než kilo soli... Ale pohádka má vlastní zákonitosti, je obecně lidsky vzato i modelem chtěného, metaforou hlubší pravdy i prostinké, elementární krásy, a to nemusí být ani kouzelná, nýbrž "reálná", jako ta Černíkova, která s mírou fantazie šetří i tam, kde se tváří nadmíru nonsensově, jako v říkadle nazvaném Hladová pohádka: "Díra v plotě spolkla kotě,/pejska, kohouta a křečka./Tma na zahrádce sezobala vrabce./A je po pohádce. Tečka." (s. 73) Škoda jen, že některé ilustrace Dagmar Ježkové posunují pohádkový svět do trochu jiné roviny, blízké komerci a povrchnější líbivosti, jakkoli jiné (např. "nahý loupežník") nepostrádají vtip a milou nadsázku.
   Konečně třetí knížka z Černíkova pera je opět pro děti a pod názvem POHÁDKY O KOHOUTKOVI A SLEPIČCE ji vydalo pražské nakladatelství Amulet "pro děti od 5 let". Jde o rozšířenou a upravenou podobu stejnojmenné knížky vydané nakladatelstvím Sedistra v roce 1996, o níž jsme kdysi v Obrysu-Kmeni referovali. Knihu tentokráte ilustroval, ve starosvětském duchu M. Fischerové-Kvěchové, Aleš Vrtal. Příběhy dvou postaviček a jejich malého rodinného světa, modelujícího řadu typicky českých povahových vlastností, jsou vyprávěny se zjevnou radostí z vypravování, s epickým darem a s lehce humorným nadhledem. Představují tak nejlepší Černíkovu knihu pro děti a možná nejlepší dětskou knihu posledních deseti-patnácti let. Za tzv. normálních okolností by reprezentovala českou literaturu pro nejmenší a mohla být nominována českou sekcí IBBY na Andersenovu cenu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]