Mirko Novák
   (3. 10. 1901-16. 9. 1980)

   Univerzitní profesor Mirko Novák se systematicky věnoval estetice, ale svým odborným a lidským zájmem dalece překračoval vyvolenou disciplínu. Byl přesvědčen o úzké propojenosti otázek obecně společenských s problémy umění. Tento přístup, kde historický rozměr byl určující, předznamenával jeho široký zájem o problémy dávné i nejsoučasnější. Na tento rys Novákova pojetí světa, který měl i svůj rozměr ideologický, upozornil ve svém vzpomínkovém článku z r. 1991 Oleg Sus, když klade otázku, "jak udržet nebo vlastně transformovat kontinuitu vlastního názorového vývoje s univerzalistickými světonázorovými nároky marxismu".
   Stejně tak by se mohl Sus ptát i v případě dalších Novákových souputníků, především Jana Mukařovského. Jaký je tedy vztah vlastního osobního názoru k světonázorovým proudům toho kterého historického času? Sus měl na mysli první polovinu 50. let 20. století, kdy Mirko Novák, ale mnohem průkazněji jiní, přehodnocovali svá ideologická a odborná východiska. Vzpomínaná aktuálnost se váže i k našemu času. I dnes se opravdu myslící člověk, snad můžeme napsat intelektuál, dostává do rozporu s oficiálními světonázorovými nároky. A tak i dnes si klademe otázku: Jak se žije těm, kteří se neztotožňují s univerzálním názorem na svět? Jak se u nás cení opravdová svobodomyslnost, jaký je dnes u nás respekt k jiným názorům, k jinému vidění světa?
   Posuzujeme-li publikační činnost Mirko Nováka z rozmezí více než padesáti let, uvědomíme si, že na rozdíl od mnohých patřil k přesvědčeným levicovým intelektuálům, pro které byla životně důležitá jednota vlastního ideového postoje s metodologickým propojením pěstované vědní disciplíny. V jeho případě to byly dvě vědy: estetika a historie.
   K "historickému vidění", které v podstatě předznamenává dobové vidění, chápání, ale i hodnocení světa, jej předurčil jak rodinný původ (otec byl významný český historik Jan Bedřich Novák), tak i celoživotní náklonnost ke Zdeňku Nejedlému, u kterého studoval na Filozofické fakultě UK. Vysokoškolskou kariéru začal v r. 1932 na Filozofické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě (habilitace r. 1936). V r. 1938 přešel na Masarykovu univerzitu do Brna. Zde byla jeho vysokoškolská kariéra přerušena uzavřením vysokých škol. Na brněnskou univerzitu se vrací hned po osvobození. Byl jmenován profesorem, vybudoval zde estetický seminář. V r. 1954 přešel na Univerzitu Karlovu.
   První Novákovy studie se vážou k otázkám vymezení vlastního předmětu studijního zájmu, v podstatě k otázkám metodologickým. Je to především obsáhlá stať Základy vědy o umění se zvláštním zřením k vědeckému studiu hudby (1928). S odstupem několika desetiletí hodnotil tuto práci jako odvážnou. Potřeba vytvořit ucelený systém vědy o umění, který by fungoval v rámci jakéhokoliv uměleckého druhu, který by fungoval bez rozdílu, jestli se jedná o obraz namalovaný včera, hudební skladbu starou 300 let, či báseň z doby dynastie Ming. Novák nebyl sám, kdo cítil potřebu koncipovat obecnou teorii umění, vzpomeňme jen Jaroslava Volka a jeho dodnes respektované Základy obecné teorie umění, ale i další autory, kteří se snaží o totéž, i když v poněkud jiných podmínkách dnešního pojmového i obsahového zmatení.
   Velkým kladem Novákova přístupu k umění je respektování aktuálnosti. Snaží se pochopit a v širších souvislostech vysvětlit současné, tedy nové a velmi často problematické umělecké projevy své doby. Tak například vydává již v r. 1929 Le Corbusierovu estetiku, kde vysvětluje architektovu práci v širších souvislostech než jen architektonických.
   Celoživotní Novákův postoj, žití konkrétním časem, problémy své doby, nebyl a ani dnes není pro akademického pracovníka typický. Tento postoj podmínil i vznik jedné z jeho stěžejních prací, České estetiky (1941). Byla to odpověď na neradostná léta, snaha dokumentovat vyspělost českého estetického myšlení a kultury v době národního existenčního ohrožení. Uvědomme si, že pod stejným tlakem vznikly například Vančurovy Obrazy z dějin národa českého apod. Novákova knížka nese podtitul Od Palackého po dobu současnou. Již v úvodu prvního vydání autor deklaruje netradiční přístup: "Nejde tu o to podrobně zaznamenati, co se kdy u nás hodnotného v tom oboru uveřejnilo. Naším záměrem je postihnouti českou estetiku ve významných obdobích jejího vývoje, a to výkladem těch problémů a jejich řešení, které si ona období kladla za hlavní."
   Novákův pohled na dějiny českého estetického myšlení je výsostně historický, snaží se pochopit estetické otázky z pozic doby, která je řešila. Jednotlivé kapitoly pak v tomto duchu nesou názvy: Osvícenství v české estetice, Palacký filosof a estetik, Estetika Durdíkova, Tyršovo uměnosloví, Otakar Hostinský, Vývoj estetické problematiky ve škole Hostinského a zcela přirozeně vycházejí z evropského estetického a filozofického kontextu. Cílevědomě se soustřeďuje na hledání a deklarování právě toho subjektivního, jedinečného v českém estetickém myšlení. Ústřední kategorií se mu stává subjektivně vnímaný estetický vkus.
   Velkou pozornost věnuje Palackému. Zdůrazňuje jeho úlohu v počátcích české estetiky, jako autora prvních seriózních statí jak z dějin estetického myšlení, tak z oblasti systematické estetiky. Upozorňuje na Palackého otočení Descartova výroku "Cogito ergo sum - Myslím, tedy jsem" na "Jsem - tedy cítím a myslím a snažím se. Ne proto, že myslím, jsem, nýbrž myslím, poněvadž jsem". Jak blízko má toto Palackého východisko k současnému chápání estetiky právě jako vědy o cítění, pociťování, vnímání - aesthetis!
   Novák sleduje ve svých úvahách také ty, kteří z Palackého vycházejí, především Masaryka. Zajímavý je jeho postoj k další velké postavě českého estetického myšlení, Františkovi Durdíkovi, který vydal v r. 1875 dodnes nejobsáhlejší spis věnovaný systematické estetice Všeobecná estetika. Posuzuje Durdíkovu estetiku v kontextu s dobou, poukazuje na specifičnost tehdejší společnosti, kde nositelkou národního vědomí byla mladá buržoazní třída, věcná, realistická, opatrná, která si nekladla vysoké ideály, tak typické pro idealistický hegeliánský pohled na svět. Znovu si uvědomme, jak je pro Nováka důležitý dobový společenský kontext. Nespokojuje se konstatováním stavu, výkladem určitých myšlenkových proudů, ale vždy si klade otázku: proč. Durdíkovo pojetí estetiky jako "aesthetiky formové", tedy preferování formální stránky v umění, vysvětluje, domýšlí a obhajuje Novák s pomocí slov Karla Havlíčka Borovského: "Nesmíme si tajiti mrzutou pravdu, že je v Čechách (také na Moravě a na Slovensku) z dopuštění božího každý spisovatel také zároveň vlastenec: a tato bytost vlastenecká jest v něm s bytostí spisovatelskou nerozlučně spojena."
   Novák si vypomohl Havlíčkovým postojem, ve kterém sžíravý kritik poukazoval na tradiční závislost našeho umění na politicko-ideové situaci i klimatu doby, na časté posluhování umění mocným svých časů, na povrchní, deklarativní ideovost, až ideologičnost. Tento Novákův příměr má samozřejmě obecnější platnost, dnes možná ještě vyhraněnější než v dávném 19. století.
   Další osobností na Novákově pouti dějinami českého estetického myšlení je Miroslav Tyrš. Striktně odlišuje Tyrše jako kulturní osobnost a jako vědce, estetika. Upozorňuje na to, že již jeho chápání umění se nutně odlišuje od herbartovské tradice, a tím také od Durdíkova konceptu hledajícího obecný princip ne na základě pouhé spekulace, ale empiricky. Tak podle Nováka nejde Tyršovi o vysvětlení krásy jako takové, ale o vysvětlení toho kterého uměleckého díla, nebo uměleckých děl a podmínek jejich vzniku. Tím, že je pro Tyrše výchozím bodem konkrétní umění a ne abstrakce či idea, vidí také jinak "dějinný tok umění". Nechápe je jako nepřetržitý vývoj, ale jako neustále se proměňující umělecký odkaz.
   Mirko Novák se nemohl vyhnout ani Otakaru Hostinskému. Chápe a interpretuje jej v kontextu doby. Citlivě odlišuje podmínky Durdíkova času, a novou situaci času Hostinského. Zatímco u Durdíka to byla střízlivá filozofie Herbartova, která nejlépe konvenovala rodící se české společnosti, jež teprve hledala sebe sama, čas Hostinského vyžadoval už jiný postoj. Byl zde již prostor pro kritické uvědomování sebe sama.
   Novák citlivě rozpoznal, že zatímco pro Durdíka byl východiskem a i cílem filozoficko-estetický systém, Hostinský vycházel z konkrétního uměleckého díla. Novák čerpá nejen z Hostinského samotného, ale je přirozeně inspirován a ovlivněn rozsáhlým zpracováním Hostinského odkazu v interpretaci Zdeňka Nejedlého. Důležitý je pro něj obsah uměleckého díla, jeho ideové poslání.
   V této souvislosti, tedy ve srovnání pojetí Františka Durdíka a Otakara Hostinského, se přímo nabízí úvaha o možném pojetí českého estetického myšlení. Mohli bychom je zjednodušeně pojímat buď jako estetiku formální, či estetiku obsahovou. Jistě, jednostranné závěry nejsou na místě, ale bezesporu můžeme konstatovat, že česká estetika, a to v různých společenských časech, tenduje více k pojetí Hostinského, tedy k preferenci obsahovosti v umění. Novák vidí tuto linii již od Palackého, přerušenou silným herbartovstvím (Durdík). V charakteristice Hostinského jde Novák až k definování Hostinského jako novoromantika, ale jako novoromantika - vědce, který zná všechny nedostatky idealismu.
   Při práci na České estetice překračuje Mirko Novák nepsaný úzus. Dotahuje přehled českého estetického myšlení do své současnosti. Většina autorů zpracovávajících historickou problematiku totiž trpí obavou z absence odstupu a z toho vyplývajících unáhlených hodnotových soudů. Mirko Novák těmito obavami netrpěl a do České estetiky dokonce zařadil i sebe: "Mirko Novák - český estetik". Je to poněkud neobvyklé, ale naprosto namístě, píše-li v poslední kapitole knížky o dvou generacích následovníků Otakara Hostinského. V situaci, kdy dějiny českého estetického myšlení nazírá i z pozice současnosti, pokládám za průkopnické jeho vyrovnání se se strukturalismem.
   Vztah k strukturalismu byl jedním z úhelných kamenů filozofie a estetiky Mirko Nováka. Strukturalistickou inspiraci, přínos tohoto konceptu vidí v celistvém pojetí estetické hodnoty. Avšak jeho široký rozhled, pohybující se na pomezích několika společensko-vědních disciplín, a bezbřehý múzický záběr jej předurčovaly k chápání nejvyšších obecných hodnot, nejvyšších ideálů. Pro něj tedy funkce, funkčnost, tedy to, co je tak úzce svázané se strukturalismem, bylo něco utilitárního, co není součástí estetického vnímání, estetického deklarování.
   Další důvod kritiky strukturalismu vycházel z jeho hluboké distance vůči myšlenkovým proudům, které se vázaly na konkrétní tvorbu, směrům, jež dokonce bojovaly za prosazení určitého uměleckého konceptu. Považoval objektivnost za neodmyslitelné východisko pro vědeckou práci. O strukturalismu se domníval, že patří také mezi umělecké koncepty, mezi partikularismy. My však víme, možná také poučeni dalším vývojem strukturalismu, a to zvlášť poté, co se oprostil od lingvistiky, že je uceleným systémem plně fungujícím ve své akademické distanci. V tomto hodnocení strukturalismu se Mirko Novák mýlil. Nutno však zdůraznit, že Česká estetika vyšla v r. 1941, takže Novákův vztah ke strukturalismu se v průběhu následujících let několikrát proměnil.
   Česká estetika je jedinečným osobitým výkladem, průřezem českého estetického myšlení, podaném na široké bázi společenských proměn. Je důkazem Novákova stěžejního východiska: respektování kontextu doby, jisté nadřazenosti obecné společenské problematiky nad otázkami estetickými (či spíše bychom to mohli charakterizovat jako stav, kde otázky společenské jsou výchozí pro otázky estetické).
   Chtěla bych poukázat i na práci, která vyšla v r. 1947: Hodnoty a dějiny.
   Již v Základech vědy o umění z r. 1928 mají hodnoty nezastupitelné místo ve vztahu člověka ke skutečnosti. Vznik obsáhlého textu měl dramatickou genezi. Rukopis knihy shořel 14. února 1945 při bombardování Prahy. (Podobný osud stihl i připravovanou knihu Karla Honzíka Tvorba životního slohu, obě však díky tomu, že se skládaly ze studií již časopisecky publikovaných, mohly být rekonstruovány.) Každá ze sedmi kapitol představuje kardinální historicko-filozofický problém. Při čtení mohou čtenáři před duchovním zrakem defilovat i jiní autoři, kteří řešili stejnou problematik dříve či později. Vzpomeňme Masaryka, Patočku nebo Kosíka. Otázky filozofie dějin, hledání smyslu, hledání hodnot v našich dějinách, až po tradiční kauzu Palacký nebo Pekař. Jak vidí Mirko Novák tento poslední problém? Shoduje se s jinými autory, že jde o zásadní problém interpretace českých dějin. Odlišný výklad Palackého, a tedy i Masaryka, na jedné straně, a Pekaře na straně druhé vidí Novák v samotné osobní charakteristice historiků. Palackého vidí jako muže světové orientace, stejně jako Masaryka. Jejich pojetí české historie má podle něj vždy širší, evropský rozměr, je svým způsobem pohledem politika. Naproti tomu Pekařův úzký pohled historiograficko-kritický jej podle Nováka vyčleňoval z úvah obecně filozofických.
   V kapitolách Skutečnost a dějiny, O hodnocení v dějinách a o hodnocení dějin, nebo Chvála filosofie se Novák zabývá metodologickými otázkami historiografie a problematikou filozofie dějin. Na závěr pak skládá hold filozofii která "...před jinými záměry a snahami lidskými směřuje k tomu, aby se naplnila slova prorokova: dražší bude člověk nad zlato čisté, člověk, pravím, nad zlato z Ofir."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]