Na titulní straně knihy čteme: vyprávění lékaře, akupunkturisty a spisovatele MUDr. Jaroslava Hovorky poslouchala a zapsala Václava Eiblová, kresbami zkrášlila Alena Stiborová. Knihu 10 000 POZDRAVŮ Z KAMPY, ve sličné modré obálce, vydala v r. 2005 Knihovna Jana Drdy v Příbrami. Je to 144 stran velmi poutavého textu. Básnířka Václava Eiblová, jejíž tvorba byla oceněna velmi dobře již v několika literárních soutěžích, je pacientkou MUDr. J. Hovorky. Deset tisíc drobných papírků s jeho poznámkami, spolu s dalšími osobními záznamy tak otevřelo autorce knížky cestu k sepsání poutavých životních dojmů.
   Sám MUDr. J. Hovorka je spisovatel, jenž již publikoval 27 knih. Působil v různých oblastech lékařství, byl osobním lékařem J. Wericha a dnes se s ním, čerstvým osmdesátníkem, můžeme setkat v ordinaci akupunktury. Vše o lékaři, který zdaleka není jen lékařem a jen spisovatelem, však řeknou sugestivní kapitoly z jeho života. Máme před sebou pestrobarevnou mozaiku celé plejády bizarních i nebizarních životních situací. Fakta a zase fakta, odborná i všeobecně životně blízká, určená neznámému čtenáři. Lapidární věty, humor i smutek, ale ne nostalgický, spíše to averčenkovské - smutné v směšném a směšné v smutném. A zase: geneze bolesti i radosti, jak je vidí nejen lékař, ale především člověk, světoběžník, mapující plasticky lidské poznatky a emoce, který by musel zmoudřet i kdyby nechtěl, proti své vůli, když se dívá na svět již osm desetiletí.
   Kolik myšlenkových podnětů je skryto např. v jedné obyčejné větě o akupunktuře: »Když já tě jehličkou ďobnu, vyrojí se pět druhů endorfinů, látek podobných morfiu, které se dají chemicky v krvi dokázat.« A kolika jmény k nám ta kniha promlouvá. J. Obrazcovová, zpěvačka, které bezprostředně před pražským vystoupením akupunktura dr. Hovorky rozptýlila migrénu. Jak probíhala léčba s jehlami u prezidenta L. Svobody. A když běhával přírodou, překvapil S. K. Neumanna nahého s milenkou (a dokonce dvakrát). S jedním Indem zabloudil se starou Tatrovkou v mlze a dostali se až na hřbitov, ozářený vánočními svíčkami. A jindy a jinde je to vzpomínka na vyšehradského kanovníka, který mu upřímně sdělil: »Bratře ateisto, já si s nikým tak pěkně nepokecám jako s tebou.« A poznámka pacifisty: »Získáš zbraň a bezhlavě střílíš. Copak ty můžeš vědět, jestli třeba nezastřelíš Einsteina?« A kniha se zmiňuje několika listy o J. Werichovi. Jak k němu chodil v noci s jehličkami a pak hned chvátal domů, aby vše to, o čem spolu hovořili, rychle zapsal. A tak se dozvíme, jak Werich, když jeho žena Zdenka začala rodit, volal jejímu porodníkovi: »Tak už nám teče voda.« A on na to: »No, tak to tedy rychle volejte inštalatéra.« A v těch zdánlivě marginálních glosách čteme i Werichovo vyznání: »Zjistil jsem, že jsem odjakživa věděl, že život je jediná věc, kterou vám nemůže do konce života nikdo vzít, ale že je to dřina neumírat.« Na jiném místě knihy se MUDr. Hovorka přiznává, jak mu excerpta z jeho vlastního života pomohla při psaní. I když se z nepřeberného množství hodí třebas někdy jen jediná vtipná věta. A znovu defilé jmen: režisér Kachlík, akademici Švestka a Charvát, cestovatel Pařízek, generál Remek, etc. Jinde nás text překvapí sdělením, že se dědeček dr. Hovorky přátelil s B. Šmeralem a jednou diskutoval se Stalinem v Kremlu tak prudce, až se Šmeral polekal: »... neřvi příště na soudruha Stalina, nebo se hned tak domů nevrátíme!« Psal se tehdy r. 1924... Již na gymnáziu J. Hovorkovi ostatně říkali »náš malej maximalista.« Vidět, prožít, zaznamenat toho v životě co nejvíce. Také kniha je bezprostřední, vstoupí do ní řada postav ze života, žádná retardace děje, odvíjí se jen sám příběh života, scéna se stále dynamicky mění.
   V editorialu knihy básník a spisovatel Vladimír Stibor mimo jiné sděluje: »Bez 10 000 pozdravů z Kampy by byla česká literatura chudší.« Má plnou pravdu. A přece při psaní poznámky něco recenzenta bolí. Náklad publikace: jen 750 výtisků! V jiné době a v jiném čase by takové vzpomínky vyšly v mnohatisícových exemplářích. A čtenářská obec by si vynutila jistě brzy i vydání další. Je to smutné, psát o tom na samotném konci, po přečtení té čtenářsky velice vděčné knížky. Zatím věřme, že se všemi jmény autorů, o nichž se v této poznámce psalo, se v české literatuře opět brzy shledáme.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]