Myslím si, že i dnes, mnoho let od poklesu významu ruského jazyka a literatury na našich školách, je ještě dost těch, kteří by dokázali zarecitovat alespoň první úvodní verš ze slavného »dopisu« Taťány Oněginovi z Puškinova veršovaného románu stejného názvu: »Já píši Vám...« atd. A přesně těmito slovy začíná knížka českého jazykovědce Stanislava Rubáše s doplňujícím vysvětlením: Evžen Oněgin v českých překladech (vyšlo v Hostu, Brno 2009, s. 216). Nejde nám snad jen o oživení vzpomínek na první seznamování s »knížetem ruské literatury« Puškinem, ale o místo tohoto díla v naší kultuře. To je nezastupitelné a věru i letité, uvážíme-li, za jakých časů se u nás objevily první překlady Oněgina: o tom Stanislav Rubáš také píše, ne snad proto, aby rozšířil počet stránek, je to přímo funkční, právě tak jako pohled na Puškinův verš, metriku skladby atd. A přitom je tu využito dnes již vcelku skoro nepřehledného bádání o Puškinovi a o jeho díle, které se vzpírá jednoznačným interpretacím. Jen pro úplnost; autor knížky je dobře obeznámen s pracemi starších i skoro současných československých rusistů (za všechny Bohumil Ilek), avšak protože je zároveň specialistou v angličtině - a potažmo má blízko také k jiným západoevropským jazykům a literaturám - jde i tímto směrem. Z těch sovětských, nebo snad ruských autorů tu - jen namátkou citujeme ty nejvýznamnější, jako byl nebo i jsou Lotman, Tomaševskij, Jakobson a řada dalších. Na Puškinovi je pořád co objevovat a vyhledávat. To je pro našeho čtenáře myslím nejcennější zjištění, že se tu do nového světla dostávají i takové problémy, jako třeba byla obliba či neobliba latiny u děkabristů a odtud pak je vedena spojnice k samotnému Puškinovi, nebo série puškinských (oněginských) nápodob v české poezii, jdoucí až k Juliu Zeyerovi, dodávám také k Antonínu Klášterskému aj. K prvním, zatím ještě neúplným překladům Oněgina u nás, patří práce Jana Evangelisty Purkyněho, ale byli i jiní, především lidé doby našeho obrození. Za velmi dobrý je možno pokládat vůbec první překlad celého románu, i když s některými vynechávkami, z dílny Václava Čeňka Bendla, píšícího pod pseudonymem Stránčický. Jeho překlad vyšel ne bez obtíží v Písku r. 1860. Bendl je znám jako Vašek (tak ho oslovovala Božena Němcová) a Bendlova překladatelská práce byla i samotnou královnou české literatury sledována, a co je zvlášť pikantní, Bendl překládal z Puškina již jako posluchač kněžského semináře v Českých Budějovicích. Zde mám jedinou výhradu k Rubášovu jinak působivému a objevnému dílu, že odkazuje na početnou literaturu k tomuto překladu z r. 1960, ale Rubášova práce se právě v těchto místech až nebezpečně blíží kompilaci. Zato v kapitole o dalším překladateli zmíněného díla, o Václavu Aloisi Jungovi (ten je nezaslouženě v pozadí) je přímo objevitelský, snad proto, že Jung sám (žil v letech 1858-1927) byl v dlouhodobých kontaktech s americkým prostředím (dokonce zde i žil!). Příznivý dojem z Rubášova díla se dále umocňuje i dalšími paralelami, např. srovnáním určitých míst z překladů (»seifertovská náruživost pro detaily ženského těla«, s. 136, nebo úvahami o možném ztotožňování samotného Puškina s Oněginem aj.). V sérii oněginských překladů v našich zemích z 19. století navazují i překladatelé 20. století; zde Rubáš našel příležitost pojednat např. o překladu Josefa Hory či skoro našich současníků, jako Olga Mašková nebo Milan Dvořák.
   K textu knihy je třeba přiřadit také poznámkový aparát a přímo rozkošně znějící překlady onoho »Pisma k Oněginu« z per několika překladatelů (vedle již zmiňovaných třeba odkázat i na překlady Jindřicha Najmana z r. 1935 nebo Emanuela Frynty z r. 1975).
   Alespoň za zmínku stojí i literatura vázaná k Bendlovu překladu (zde odkazy na regionální jihočeskou produkci Dagmar Blümlové, Stanislava Cífky a Vladimíra Brauna), případně k životopisu Bendlovu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]