Nemohu a ani nechci se plést do řemesla historikům druhé světové války a Svobodovy československé vojenské jednotky; na nich je, aby posoudili, v čem a jak obohacují CESTY K DOMOVU (Doplněk, Brno 2003, předmluva Jana Tesaře) to vše, co se už o východním zahraničním odboji ví; sama Věra Tichá (nar. 1922), autorka nové knížky, vydala své svědectví účastnice a pamětnice už porůznu dřív a zabývala se věcí i odborně, když ji v padesátých letech vlastně až do konce tzv. aktivního života uklidili z čsl. generálního štábu do Vojenského historického ústavu. Mne její vyprávění, založené na deníku, který si po část války psala, na dopisech z těch časů a dalších dokumentech (např. na deníčku Jiřiny Švermové), upoutává svou vyznavačskou prostotou. Tichá se sama zmiňuje o cenzuře, která jí dříve leccos nedovolila říci; nyní už není nikoho, kdo by ji mohl odradit od kritických zmínek o poměrech v zemi, do níž se dostala už před válkou s revolučně smýšlejícími rodiči, v níž jí pak uvěznili otce a sama musela prokazovat oddanost socialismu, v její a pak i v naší armádě, ale ani nic, co by ji přimělo, aby přebarvila své vzpomínky podle vkusu těch, kdo se věnují totální revizi dějin a snadno vyloží i dobré jako vlastně záludně a od základu špatné, jak pokud jde o události, tak o lidi. Na jednom místě autorka soudí, že byla moc naivní, důvěřivá, a trvalo jí dlouho, než vše pochopila. Ve skutečnosti zřejmě vždy byla a též ve svém decentně uměřeném vyprávění je především lidská a právě lidskost oceňuje na lidech, s nimiž nebo spíš pod jejichž velením pracovala ve vojenských lazaretech a v armádě. Díky tomu jsou její letmo črtané portréty Ludvíka Svobody, ale třeba i pozdějších ministrů obrany Lomského a Dzúra a dalších osobností prosty jak prázdné oslavnosti, tak zavilosti a pomluv.
   Tichá "svůj a zcela jiný názor" (než se vyžadoval a vyžaduje) prezentuje bez okázalosti, například o Reicinovi opakovaně řekne, že se ho bála. Trpké zkušenosti z války i po ní (první manžel a bratr šťastně absolvovali jako ona bojovou cestu k domovu z východu a zahynuli po válce při autonehodách, druhý manžel, který bojoval za války na Západě, byl vězněn a až 1956 rehabilitován) kupodivu nepoznamenaly autorčinu jistotu, že podobně jako tisíce jejích spolubojovníků ani ona nepřinášela oběti marně. Pokud vím, kniha má už nemalý čtenářský ohlas. Plným právem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]