Řím, Paříž, Londýn, New York, Florencie, Benátky... Každou minutu z betonových ranvejí startují obří stroje, přenášející tisíce cestujících do vzdálených míst za zábavou a poznáním. Je už v přirozenosti lidské, že člověk touží vědět. A tak novodobí nomádi zlézají nejen velehory, ale i Cheopsovu pyramidu, tísní se na fotbalových stadiónech právě tak jako před Monou Lisou, vzývají televizní šoubyznys s hamburgrem a plechovkou piva v ruce, s létem však jako římské legie či Džingischánovy hordy míří jejich invazní kolony právě na Řím, Paříž, Londýn, New York, Benátky a další turisticky vyhlášená místa.
   Jsou však i města a městečka, která nenajdete na každé mapě. Nenabízejí odvážné stavby, nad jejich vznosností se tají dech. Nehonosí se vzácnou architekturou ani obrazy světových mistrů. Na první pohled jsou až neuvěřitelně všední svou každodenní prostotou. A přece i tam čas od času zabloudí autokar, aby nedůvěřivým dosvědčil, že i v tomto šíleném a uspěchaném světě jsou místa, která nabízejí tichá zastavení a zamyšlení.
   Jedno z nich se jmenovalo Astapovka a nachází se ve Středoruské vrchovině.
   Večer jedenatřicátého října devatenáct set deset přijíždí do nádražní stanice tohoto městečka vlak číslo dvanáct. Sotva zastaví, ptá se jeden z cestujících, kde najde náčelníka stanice. Je to Dušan Petrovič Makovickij, osobní lékař muže, s nímž právě cestuje.
   Náčelník stanice si nedůvěřivě prohlíží cizího příchozího, který se jej ptá, kde by v městečku mohl najít volný pokoj pro vážně nemocného člověka. Má v tuto pozdní říjnovou hodinu jiné věci na starosti. Když však slyší, kdo je ten nemocný, bez meškání říká: Můžete s ním zůstat v mém bytě. Pak jdou do vlaku, kde náčelník stanice Ivan Ivanovič Ozolin spatří na lavici ležet mužské tělo v horečce.
   O několik minut později nemocnému připravují lůžko. A potom přichází lékař železniční ambulance Stokovskij, vyšetřuje těžce dýchajícího muže a posléze potvrdí předpověď: Je to zápal plic!
   A pak se do celého Ruska i celé Evropy rozletí ta zpráva. Hned na ni reaguje samoděržaví: četnický generál Lvov chce vědět, kdo nemocnému dovolil zůstat v nádražní budově. Potom dokonce tajně přijíždí do Astapova, aby odtud vypudil toho, kdo překáží nejen železničním předpisům, ale především carské moci.
   Ta teď hledá způsob, jak přimět umírajícího k pokání. Jenže jak mohou donutit k pokání toho, kdo byl z církve vyloučen? Použít síly...?
   V Zimním paláci car Nikolaj druhý rozmlouvá s ministerským předsedou Stolypinem a říká: Otec měl pravdu. Když mu Nejsvětější synod navrhoval, aby bezbožníka poslal do kláštera nebo do vězení, odpovídal: Nebudu mu k jeho slávě přidávat ještě mučednickou korunu.
   A zatímco takto mluví car, nemocný v pokoji nádražní budovy už třetí den bojuje s horečkou a ví, že jeho hodiny jsou sečteny a diktuje svoje poslední myšlenky o Bohu, v nichž vede svůj spor s Kristem:
   To říká před smrtí, než ráno sedmého listopadu devatenáct set deset v šest hodin a pět minut umírá.
   U jeho lože sedí Sofja Andrejevna a šeptá: Svítil, svítil a uhasl.
   Když přivezli rakev do stanice Zaseka, nedaleko Jasné Poljany, pětitisícový dav si předával rakev až ke hrobu.
   A městečko Astapovo?
   Kdybyste je hledali na mapě, nenajdete je. Už se tak nejmenuje. Má jméno Lev Tolstoj.
   Jestli tam pojedete, budete možná překvapeni, že na stěně nádražní budovy uvidíte dvoje hodiny. Ty novější ukazují vteřinu po vteřině ubíhající čas, zatímco na těch starých, dřevěných, je stále šest hodin a pět minut. Na paměť toho, kdo nedaleko od nich diktoval poslední slova. Ať se stane, co se má stát...
   A tak bylo.
   Ptáte se, jestli ty hodiny tam ještě jsou?
   Nevím.
   Věřím ale, že dokud v tomto cynickém, arogantním světě, samolibě zahleděném do svého sobectví, do své virtuální pomatenosti, zůstane aspoň špetička úcty k těm, kteří slovo člověk vyslovovali v opravdové pokoře, ty hodiny tam budou. A zůstanou v nás.
   Navzdory tuposti neomylných.
   Navzdory farizejům, co televizní obrazovky zaměňují za kazatelny prodejných mesiášů.
   Navzdory prorokům, co svědomí poměřují jen na burzách akcií.
   A budou tam i při dalším návratu Halleyovy komety.
   Ba i při novém Vzkříšení Anny Kareninové.
   A třeba až do další potopy.
   Amen.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]